Paní doktorka řekla, že to nic není. Že to některé děti tak mají a že se to ztratí. Naše Barborka s obrovskýma mandlovýma očima a jemnými vlásky roztomilého děvčátka totiž krákorá jako vrána. Má legračně hluboký a přerývaný hlas jako starý opilec. Rozesměje mě to a překvapí zárověň pokaždé, když otevře svoji malou pusu. Kolikrát jsme se s mojí sestrou nasmály, když nám Barborka, nastrojená v kytičkové zástěrce s beruškami ve vlasek skřehotavým hlasem vrány něco brebentila netušíce, že se smějeme jejímu hlasovému projevu. Je to tak zvláštní ten její nakřápnutý nízký hlas v těle naší nejroztomilejší holčičky. Ale když paní doktorka řekla, že to nic není, tak si s tím neděláme starosti. Zvláště, když mám Barborku na starosti. Miluji totiž, když moje sestra potřebuje, abych jí pohlídala nebo vyzvedla dítě třeba ze školky. No jasně, že mám vždycky čas. Takovou radost si nenechám nikdy ujít. I když je to dítě mojí sestry, je to nejkrásnější dítě na světě i s krákoravým hláskem.
Nastupujeme do autobusu jako první. Barborka se žene úplně dopředu, na sedadlo za řidiče. Myslela jsem, že bude chtít k oknu, aby mohla koukat ven. Ale kdepak. Chce sedět v uličce, protože tak má mnohem větší výhled přes přední skla autobusu. Tak dobře. Objímám ji zezadu, musím dávat pozor v zatáčkách, aby se nesesunula ze sedadla. Za okny se čerti žení, zase jeden z těch pošmourných a já, nevím co mě to napadlo, začínám pomalu, v nízké tónine, aby se ke mně mohla přidat, pomalu zpívat. "Není nutno, není nutno....". Barunka dychtivě sleduje svět za skly a aniž by se na mě podívala, přidává se ke mně svým krákoravým a hlubokým hláskem a pak už zpíváme falešně, ale nahlas obě "...aby bylo přímo veseloó, lo, lo, ló..." Legračně se pohupuje do taktu lo, lo, lo. "...hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečeloó, lo, lo, ló...". " Dívám se do zpětného zrcátka, jestli nemá námitky třeba řidič. Ale vidím jen jeho oči, víc se do plochy zrcátka nevejde. Sleduje cestu. V Liberci je to hnedle prudká zatáčka z kopce a pak rychle zase do kopce a do toho sněhové nálety do jeho výhledu ... A protože nic neříká ani nikdo v autobuse neprotestuje, dáváme si ještě jednu rundu a na plnou hubu. "Neéní nutno, neéní nutno, aby bylo přímo veseloó, lo, lo, ló. Hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečeloó, lo, lo, ló...". Kdybych mohla, snědla bych ji láskou. Jako čokoládového anděla s rumovou náplní z vánoční kolekce značky Orion. Ale to by se mojí sestře asi moc nelíbilo. A pak, musíme už stejně vystupovat.
A paní doktorka měla pravdu. Na Barborčin skřehotavý hlásek, když jí bylo pět si možná vzpomenu už jenom já.
satu dagmar foxy 18.5.2010
