Jmenuju se Jana, jsem normální holka. Až na to astma. Milion prášků, žádná zbytečná námaha, každý druhý týden záchvat. A nesmím zapomenout na maminku, na její péči. Škoda že jsem dospělá a ona mě nemůže vozit v kočárku. „Holka, já bych za tebe dýchala,“ to je její. Sotva trochu hlasitěji vydechnu, už běží s inhalátorem v jedné a s příruční lékárnou (lékárnička se tomu kufru skutečně říct nedá) v druhé ruce.
„Ale nic mi není,“ snažím se mírnit její zápal, ji však nedokáže nic zastavit.
„S takovou nebudeš moct nikam jet.“
„Jsem v pohodě,“ trvám na svém a jediné, co mi v tu chvíli je, že mám vztek, protože teď bude následovat půl hodinová (a minimálně tak pětistránková – nebojte se, toho vás ušetřím) přednáška na téma, jak nebezpečné je, v tomto stavu, se, sama, potulovat kdesi po horách.
„Mami! Budu tam s Petrem a potulovat se budeme jedině kolem chaty. Telefon na mě máš a na Petra jsem ti číslo taky dala. Je doktor! - No tak medik, když chceš, tohle se ale bere v prvním ročníku, tyhle prkotiny. – Já vím, že to není prkotina, ale – No tak, mami, prosím tě. Jsem už dospělá.“
„Musela jsem slíbit, že každý den zavolám. Ah…“ chtěla si Jana ještě na cosi postěžovat, z úst jí ale vyšel jenom vzdech.
Petra napadlo říct: „No, hlavně, že tě pustila.“ Ale neřekl nic.
První den se jim nikam nechtělo. Po dlouhé době byli zase chvíli sami a to se muselo oslavit.
Zrovna byli v nejlepším, když zazvonil telefon. Nevšímali si ho. Telefon zvonil a zvonil. Nevšímali si ho dál, při jedné prudší změně polohy se jim ho ale podařilo shodit na zem.
„No tak jsou asi někde na výletě,“ snaží se pan Vrána přesvědčit paní Vránovou, aby už konečně nechala toho vyvolávání a šla konečně dodělat oběd. Paní Vránovou může přesvědčit jedině dceřin hlas. „Něco se jí stalo,“ svírá tvrdošíjně sluchátko. „Něco se jí určitě muselo stát.“
„Prosím tě,“ povolí Vránovi nervy, jedna hodina odpoledne a on pořád o hladu. „To je jasné, že to nezvedá. Aby to taky zvedala, když jsou s Petrem kdovíkde na výletě. Přece se nebudou válet v chalupě, když je venku tak krásně, to by byli blázni.“
Vránová zavrtí hlavou: „Něco se jí určitě stalo. Vím to.“
Vtom zkamení.
„Co je?“ poleká Vránu její výraz.
„Tak co je?! Dovolala ses? Nebo…“
Několik dlouhých vteřin trvá paní Vránové, než konečně popadne dech a může začít křičet: „Taťkoauto, auto! Taťko! Záchvat! Jana! Jana, Jani! Slyšíš, Jani! Jani, prosím tě! Co ti je! Jani! Tady máma, Jani…!“
„Hele, ono to mluví,“ usměje se Petr, když se ze zad, na kterých odpočíval po svém výkonu, obrátí na břicho a uvidí shozený telefon. Janě to tak legrační nepřijde. „Průser, máma,“ špitne ve strachu, že slyšela, co s Petrem prováděli.
„Mami?“
„Jani! Není ti nic, Jani, slyšela jsem-“
„To bylo, to byla televize.“
„Televize, aha. A vážně ti nic není? Bála jsem se, že…“
„Ne, mami, nic mi není, vážně, jsem v pořádku.“
„No, tak na sebe dávej pozor a…“
„Budu, jasně, že budu, jde přece o moje zdraví ne?“ může si Jana dovolit trochu hrubší tón. Teď, když se všechno vysvětlilo, navíc ji Petr už zase šimrá na zádech.
„No právě. A, hlavně to moc nepřehánějte.“
To Janu zaskočilo. „Nech toho prosím tě na chvilku,“ pleskne Petra po dotěrné ruce. „No tak…!“ Pak se sluchátkem pevně přitisknutým k uchu pokračuje v rozhovoru s matkou.
„Co jako?“
„Ne abys chodila nějaké dlouhé túry. Víš, že…“
„Vím, vím,“ potřebuje už Jana končit. „Já už musím končit. Fakt jsem v pořádku. Fajn, jo. Pozdravuj tátu. Tak – Říkám, že jo. Tak – Ahoj, ahoj…“
„Tak mám startovat to auto nebo ne?“ přišel se ještě honem zeptat Vrána, auto nastartované před domem.
„Ne, můžeme obědvat,“ odpoví Vránová pláčem. „Byla to televize,“ škytne a konečně, když předtím ještě několikrát zopakuje slovo televize, konečně zavěsí.
Statistika
Zvykl jsem si každý večer obejít dům, zkontrolovat dveře, jestli je všude zamknuto, podívat se, jestli se někde zbytečně nesvítí. Potom se vrátím do obývacího pokoje a vzbudím Marcelu, která usnula u televize.
„Marcelko…, vstávej, jdeme spát.“
Marcela se usměje, opře se na loktech a se slovy: „To jsou vtipy,“ a nebo dočista beze slov a jenom s mžikajícími víčky, sebou plácne na gauč. Jindy jenom tak lehounce zavrní a začne si pod hlavou rovnat polštářek, jindy neudělá nic. Podle nálady. A také podle toho, jestli spí a nebo ne. Když spí, tak ji samozřejmě nebudím, pomalu ji podeberu rukama, přitisknu si ji k tělu a odnesu do ložnice.
Musím se snažit. Padesát pět procent žen by si po šesti letech manželství své muže za partnery na celý život znovu nevybralo. Alespoň statistiky to tvrdí.
Proč si je potom teda berou? Když si někoho beru, tak snad počítám s tím, že to není na rok, na šest nebo kolik let! Měli to udělat jako my s Marcelou. Nejdřív jsme se pokud možno co nejvíc poznali a teprve až pak, až jsme vyřešili všechny otázky týkající se vzájemných očekávání, plánů do budoucnosti, společného bydlení a podobně, tak teprve potom jsme začali uvažovat o tom, že bychom se mohli vzít.
Takto přemýšlím obcházeje dům. Rozsvěcím světlo v garáži a přesvědčuji se, že jsou vrata bezpečně zavřená. Pohladím naši novou Škodu Fabii, Fábinku, jak říkávám, a pokračuji ke dveřím na zahradu.
Jsou odemknuté. Využívám toho, abych na chvíli vyšel ven. Nadechuji se nočního vzduchu. V korunách jabloní se třepetají hvězdy. Obličej mi zaplaví úsměv.
Nechám ho blikat na tváři a pomalu vystoupám po schodech do domu.
„Marcelko, vstávej, jdeme spát,“ řeknu své pokojně oddechující ženě. Když jenom tak lehounce zavrní, poznám, že chce do ložnice odnést v mém náručí.
Ležíme vedle sebe. Ticho. Ticho, že je slyšet vlastní dech. Klid, ze zahrady zní hlas cvrčka. A do toho ticha, hlasem noci samé, Marcelka něžně zašeptá: „Kájo…“
A s novým výdechem: „Já ti musím…“
„Já tebe taky, Marci,“ špitnu a drobným polibkem potvrdím svá slova.
Další den v práci:
On (vedoucí, náhle vchází): „Tak co?“
Ona (Marcela, poplašeně vzhlédne): „Co?“
„Řeklas mu to?“
„Já? No, jo to. Ne.“
„Proč ne? Chceš se s ním vůbec ještě rozvést?! Miluješ mě!?“
„Chtěla jsem. Ale ten…“ chystá se použít hrubé slovo, v poslední chvíli se ale ovládne a nahradí je neutrálním on, „…on mě vůbec neposlouchal.“
„Mám mu to říct já?“
„To ne.“
„Ale řekneš mu to?“
„Když on… je na mě tak hodný.“
„-A já!? Já nejsem hodný!? Když ti kupuju drahé prstýnky a řetízky a přívěšky a – tak to jsem hodný, že! To jsem tvůj miláček!“
Pohledem vytlačí ze dveří sekretářku nesoucí jakési dokumenty k podepsání a pokračuje: „Nebo když jsem ti přidal (poznámka šeptem: „Ani náměstek nebere co ty, obyčejná…“ ). Vozit tě po výletech, to by se ti líbilo, když tě člověk obskakuje, ale abys pro změnu udělala něco ty pro něho…!
Ano, teď budeš brečer, ale to sis měla rozmyslet dřív, protože – a vůbec, že se s tebou bavím.“
Domů přišla brzy. Dřív než on. To už se dlouho nestalo. Neptal se proč a sama nic neřekla. (Měl takovou radost!) Něco dělala. Nějaké nádobí, nějaké košile, pak byl večer, sedla si k televizi. Za chvíli už dřímala.
Ale řeknu mu to, slibovala si. Nejprve nad nádobím, pak u televize, i v tom snu, který se jí zdál. Probudila se právě na konec filmu. Napjatě poslouchala, jak při svém každodenním rituálu obchází dům, a nechala se v jeho náručí odnést do ložnice.
Tak teď, umínila si, když se uvelebil po jejím boku. Teď a nebo nikdy, musím mu to říct.
A tak se nadechla a řekla: „Kájo…“
Když zavrněl na znamení, že slyší, přidala: „Já…“
„Já tebe taky, Marci,“ usmál se Karel z polospánku a tváří se ještě víc přitiskl k jejímu nahému rameni. Chudák si myslel, že mu chce vyznat lásku. Nejhorší na tom bylo, že to byla pravda.
