Z New Yorku přes Niagarské Vodopády se zastávkou v Jižní Dakotě, odsud přes Badlans do Yellowstonu a pak do Kalifornie. Okruhem přes jižní část Severní Ameriky se zastávkou v New Orleans do Miami, odkud jsme se vraceli zpět do naší malé zemičky. Spousta zážitků a fotografií z cest. Tehdy by mě nenapadlo ani ve snu, že ve Státech budu jednou žít. Ta cesta byla skvělá a vždycky, když jsem se dostala k jakékoli její rekapitulaci, přicházela mi na mysl vždy stejná vzpomínka. Jak stojím v Národním parku Badlands pod blankytě modrou oblohou s rozzářeným sluncem. Pod nohama mám tunely obydlené roztomilými psounky stepními, kterým já říkám čipmanci. Jsou všude kolem mě, hrají si, vystrkují hlavičky z děr, honí se, vzájemně se objímají a hrají své hry lásky. Snad nejroztomilejší zvířátka na světě. Jsou hrozně milí a vůbec jim nevadí, že já tam stojím mezi nimi a šlapu jim na hlavu. Rozhlížím se. Stojím na obrovské rozlehlé rovné pláni, pod mýma nohama jsou tunely obydlené rodinami čipmanků, a všude kolem na dalekém horizontu vystupují z rovné země červené stěny Badlandských skal. A tato scéna z prehistorických sedimentů je zakryta kupolí bledě modrého nebe se sluncem uprostřed, ke kterému vzhlížím vzhůru a pak k němu vztahuji ruce a cítím se jako na nejbezpečnějším místě v celém Vesmíru. Jenom já, Nebe a Země a čipmanci. Cítím se jako doma, i když od domova jsem vzdálena tisíce kilometrů. Ale ten silný pocit sounáležitosti s tím pustým rozlehlým místem, obydleným jen čipmanky ve svých norách pod mýma nohama je tak silný, že přehlušuje všechny ostatní zážitky z mé USa cesty. Vždy, když si na ni rozvzpomínám.....
Je to už mnoho let zpátky. Tehdy to byl můj první výlet do Států, který změnil mnoho věcí v mém životě. A to tak, že jsem se nakonec ocitla na Imigračním úřadě na pohovoru žadatele o Zelenou kartu. Zbytečně jsem se nechala vystresovat někým, kdo sám nevěděl, jak to ve skutečnosti chodí. Byla to brnkačka. Bylo to tak banální, že tím, jak jsem se na to hrozně moc připravovala jsem pak z toho málem měla deprese.
"Kdy jste se narodila", zeptala se mě neosobně úřednice, a když jsem jí odpověděla podle pravdy, zaškrtla si ve formuláři, že jsem jí svůj datum narození řekla správně. Nevěřila jsem. A co si jako myslela, že jí řeknu jiné datum, než svoje skutečné narozeniny?
"Jak se jmenuje vaše matka?" Odpověděla jsem podle pravdy a úřednice zkontrolovala, že jméno matky, které jsem napsala do žádosti odpovídá tomu, které jsem jí řekla a dala mi bod. Nevěřila jsem. A jako jaké jiné jméno bych jí mohla říct než mojí mamky, té, co jsem napsala do formuláře?
"Odstěhovala jste se do Spojených Států Amerických, abyste tady pašovala drogy?" zazněla další otázka a já jsem si vzpomněla, jak mi vysvětlovali, že mě při tom pohovoru budou natáčet na kameru. Protože kdybych lhala, tak to poznají na tom filmu podle zúžených čoček mých krásných zřítelnic, které nikdy nelžou. Podívala jsem se odvážně do oka kamery, které mi ale připadalo slepé, a přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych jí fakt řekla pravdu...Ano, vážená dámo. Jsem tak ráda, že vás napadlo se mě na to zeptat. Hlavní důvod, proč jsem se sem přestěhovala je, abych tady pašovala drogy, což vám tímto s radostí oznamuji..... Podívala jsem se zpátky na úřednici a přemýšela jsem, co by mi na to asi řekla a jestli vůbec nějakého pašeráka kdy viděla ..... a pak jsem jí řekla pravdu: "No".
Ale otázka, která mě měla vykolejit nejvíc teprve následovala.
"Pomohla jste někdy nějakým cizincům, aby se dostali do USA?"
To se té paní opravdu povedlo. Ale není to její chyba. Jsou prostě věci, za které nemůže nikdo. Které se prostě jen tak stanou. Přece nemohla vědět, že než jsem se odstěhovala do Ameriky, tak jsem pravidelně v pozdních hodinách sledovala na Nově Akta X. Agenti FBI Dana Scullyová, Fox Mulder se sametovým hlasem Ladislava Cigánka a Aliens - Cizinci .... V okamžiku, kdy vyslovila tu otázku, jsem se ocitla na obrovské pláni, uprostřed rozlehlé americké prérie. Nade mnou se snášel kruhový stříbřitý disk, já začala mávat rukama ....teda chtěla jsem se asi pokusit o nějaké signály, ale najednou mi bylo jasný, že Aliens už dávno přistáli i bez mojí pomoci ... Co to je za pitomou otázku? Ta ženská neví naprosto nic o tom, na co se ptá. Aliens nepotřebují, abych jim pomáhala dostat se do Usa. Než já se zorientuju jak je to se světovýma stranama, a než si vzpomenu na morzeovku z pionýra oni už budou dávno přistátí. Snad si nemyslí, že Aliens potřebují, abych je navigovala? .....
"Pomohla jste někdy nějakým cizincům, aby se dostali do USA?"
Odpověděla jsem zmateně, trochu s lítostí, ale podle pravdy: "No".
Trvalo mi několik let, než mi došlo, že ta úřednice při pohovoru nemyslela mimozemské cizince. Ale pozemské. A když jsem to zjistila, měla jsem chuť si na imigrační úřad stěžovat. Jediní cizinci /Aliens/, kterým bych oficiálně mohla pomoct do USa je moje nejbližší rodina. Mamka, brácha, ségra. Jenže ti pro mě nejsou cizinci. Pochopila by ta americká úřednice, že moje maminka pro mě není Alien?....
Když se mi potom postupem času začaly zdát sny s Aliens, nebo mě na obloze obklopovaly formace mraků o kterých jsem na 100 % přesvědčená, že to byli Oni, nebo mě prostě navštěvují doma, ono to je relativní s prostorem stejně jako s časem, vždy mě to přiměje vracet se v myšlenkách k mé první cestě do USA. Jak jsem stála uprostřed Badlands, já a čipmankové a cítila jsem pocit nejbezpečnějšího bezpečí. Dnes vím, že jejich lodě byly všude kolem na obloze, jen já je neviděla svým fyzickým zrakem.... a jako by mi říkali "Tak, vítej doma."
A proč tedy hromadně a otevřeně nepřistanou? Nejenom, že nemohou porušit "zákon" naší svobodné vůle, ale naše kolektivní vůle se ještě "kolektivně" nerozhodla, že to chceme. Možná proto, že na to ve skutečnosti zatím nejsme připraveni? Ale snad k tomu přinejmenším kolektivně směřujeme.
P.S. V Americe se na X Files nemůžu dívat. Prostě není nad české dabéry. David Duchovny aka Mulder má tak nepříjemný americký hlas v porovnání se svojí českou paralelní realitou, že jsem ztratila zájem :-)
