Pár let po naší Revoluci jsem byla na návštěvě a hostitelka mi nabídla, že mi udělá masáž. Neměla jsem moc zájem, což možná zní divně, ale bylo mi fajn, necitila jsem, že bych potřebovala masáž. Ale ona naléhala a já si říkala, když se tak nabízí .... A když se moje tělo uvolnilo, bylo to vlastně moc příjemné. Jednu věc mi ale neřekla. Že se jedná o karmickou masáž. Vlastně to vyšlo na stejno, i kdyby mi to řekla, tak bych nevěděla, co to znamená ... Vzpomínám si na příval rozporuplných emocí, které mnou prošly, když Jana, masérka, najednou řekla: "Dělám ti karmickou masáž. Byla jsi v minulém životě návrhářka kostýmů?" ..... Ve stejném okamžiku se mi z toho překvapení chtělo rozčílit i se smát. NIKDY jsem nepřemýšlela do té doby o svých minulých životech, tak jak bych mohla vědět kdo jsem byla? A vůbec, co je to za otázku? Přišlo mi legrační, že ona, která mi dělá "karmickou" masáž, se ptá mě, kým jsem byla...něměla by to říct ona mně? Kdo jsem byla. Já přece nevím, kým jsem byla? Celé to bylo tak paradoxní a tak překvapivě najednou, že jsem nakonec ze sebe nedostala ani slovo....A Jana pokračovala, že vidí krásné lilie a květiny a že ještě neviděla takovou květinovou auru ... Ona byla celá unešená, ale já jsem neviděla nic a na zážitek s karmickou masáží jsem postupně zapomněla .... Minulé životy šly tehdy naprosto mimo mě, a ty kytičky mě zase tak nepřekvapily. Měla jsem tehdy "květinové období", pořád jsem nějaké kreslila, skicovala, navrhovala do vitráží. Kytky miluji a někde jsem se pak dočetla, že někteří lidé jsou schopni vidět "naše myšlenky" v našem aurickém poli. To pro mě bylo dostatečné vysvětlení, protože kytiček jsem v hlavě měla opravdu hodně ....
Později jsem si ovšem na tento zážitek vzpomněla. Už nevím při jaké příležitosti, ale vybavily se mi dávné vzpomínky .... Satuška s tužkou v ruce před naší černobílou bakelitovou telkou. Může jí být kolem dvanácti a v pozdních hodinách dávají anglické drama Jindřich VIII. Jenže Satušku vůbec nedojímá, že ta křehká, bledá a krásná Anna Boleynová zaláskovaná do toho nepohledného podsaditého krále, musí zemřít hroznou smrtí ... . Nehledě, intriky ji stejně nikdy moc netankovaly. Připadalo jí to vždycky takové "nelidské"..... Jediné co ji zajímá je, aby stihla nakreslit všechny kostýmy, všech v tom filmu a se všemi detaily ... ten skicák jěště někde mám. Nejspíš jsem popadla co bylo po ruce, což dělám dodnes, takže ty kresbičky jsou na linkovaném papíře a jakobych se bála, abych měla dost místa na kostýmy všech ve scénáři, začala jsem si je ňahňat hezky od jednoho rohu papíru, hustě, jeden kostým vedle druhého, aby se mi vešly všechny na stránku .....
Ale to je všechno tak dávno. Teď nedávno jsem měla vizi hlavy andílka ve zlaté auře jak z obrázku od Giotta. Když jsem si andílka chtěla prohlédnout, očekávala jsem, že bude v bílém šatu, jako ze středověkých obrazů, ale k mému překvapení byl ve zlatém, naleštěném brnění, jako rytíř. V mžiku mi hlavou proběhly historické scény s rytíři a jsem si říkala, kdo vlastně vymyslel takovou nepraktickou módu. Vždyť jen se do toho nasoukat, žádná volnost, a i když jsem ve filmech viděla spoustu rytířů na koních, v bitvách, v aréně.... vlastně si vůbec nedovedu představit, jak v tom mohli vydržet ... a pak byl rychlý střih a já uviděla silnou podobnost mezi vypancéřovaným rytířským brněním a oblečkem kosmonauta. ... Co když, ... co když, .. jenom jako co kdyby ... někdo, kdo v období středověku navrhoval kostýmy, získal tu inspiraci od kosmonauta. V té době by to ale musel být nějaký mimozemský návštěvník .... třeba jako můj Malý princ.
Můj Malý princ *satu satu*
