V určitém období se člověk musí rozhodnout, že se vzbouří proti vlastním přesvědčením o životě, a nebo se, jak se říká, „přizpůsobí systému“. Nacházím se v požehnané možnosti nahlížet obě cesty, a musím je pro to zaznamenat, protože až se tzv. pustím a přizpůsobím se, všechny tyhle myšlenky budou zapomenuty.
Lidi kolem dvacítky začínají ztrácet zdravý rozum (ač těmi o dvacet let staršími jsou považováni za „konečně dospělé“). Říkám to, protože jsem jedním z nich a mám to hned z první ruky. Kreslíme si sami sebe jako samostatné, celistvé bytosti. Uchváceni možností vlastnoručně vydělaných peněz máme pocit, že teď teprve začíná pořádný život.
Ale ouha.
Najednou, poměrně nečekaně, se začnou vynořovat z hlubin silné nátlaky, mluvící těmito hlasy:
- „Musíš na sobě víc dřít, dělat víc, jinak se neuživíš.“
- „Neohlížej se, nebuď tak nesoustředěný. Dobře víš, že svět je jen samá práce a povinnost. Podobá se stavbě kamenného valu, a ty jsi na to sám/a.“
- „Uč se. Je třeba se hondě učit, abys mohl/a dobře pracovat, abys mohl/a splatit hypotéku, koupit/postavit slušný byt/dům, vychovat prospívající děti a vůbec ve všech těchhle společenských parametrech uspět.“
- „Nevadí. Holt se třeba párkrát rozvedeš (člověk přece nemůže mít všechno!), nebo zůstaneš sám/sama, budeš mít spoustu nevyhovujících partnerů a asi nikdy nedostaneš to, co by sis přál/a. Časopisy jsou toho konec konců plné – rady těm, kteří jsou v lásce nešťastní. Z toho vyplývá, že vztah sice mít budeš, ale nikdy nebudeš šťastná/ý. Ono to totiž ani není normální, víš! Lidi, šťastní ve svém vztahu (věrném a jediném, no kde to jsme?), jsou podivíni, a nebo důvěřivci, protože ten druhý je stoprocentně podvádí.“
- „Je potřeba pořád být hodně zaměstnaný/á. Víš, jak rodiče pracovali dlouho do noci a byli vyčerpaní, jak se pro rodinu obětovali. Přece bys nechtěl/a být nevděčný/á a nedělat úplně to samé.“
A je to tady. Najednou se na vás vyvine ohlušující tlak, a vy máte pocit, že abyste přežili, musíte podlehnout. Dvacetiletý člověk se nachází v různém energetickém stadiu:
Buď se cítí ještě jako dítě, a podobnou situaci dosud nezná.
Může také nejistě našlapovat na viklavou rovinu dospělosti (začne se cítit špatně, že ho ještě pořád živí rodiče a snaží se aspoň chodit na brigádu, poohlíží se po podnájmu nebo zvažuje, kam vycestuje – a to často bez jediné zmínky nebo výtky ze strany rodičů). Lidé, kteří se v této fázi naučí hledat pevné útočiště v sobě, mají vyhráno a pravděpodobně si udržují radost ze života.
Nebo se lze tou tunou negativních přesvědčení zavalit najednou – pokud si takový jedinec nenajde náročnou práci, naplní si rozvrh učením a duševní prací. Málokdy odpočívá a pokud ano, má z toho špatný pocit. Proces dokonalé dospělosti právě začal.
Tohle všechno je samozřejmě absolutně normální. Existuje spousta odlišných případů, výše načrtnuté jsou jen ty nejčastější. Chtěla bych však zdůraznit jiný jev.
Potíž je v tom, že nikdo nám, devadesátým ročníkům, neukázal nová měřítka úspěchu. V nultých letech, kdy jsme dospívali, byl nejvyšším ideálem domeček za Prahou, slušně placená, rutinní práce a víkendy s dětmi trávené v nákupních střediscích. Máme v buňkách zakódované všechny nesmysly o hypotéce, nedostatku, nutnosti pracovat celý život do úmoru (jako rodiče a jejich rodiče), utrpení v rodinných vztazích, a praktické nemožnosti dosáhnout trvalého štěstí nebo hravé radosti v každodenním životě.
Vidím o dvacet let starší lidi, jak geniálně hrají své role v systému. Unavené úřednice, obchodníci, pokladní… Jejich nitra jsou úplně prázdná. Ve tváři mají vepsáno: „Život je jen práce. Tak to koneckonců vždycky bylo. Život tu není od toho, aby se člověk radoval.“ Odchovaní v přesvědčeních, která vznikla v průběhu 20.století. Do doby relativního blahobytu (v tom mi mnozí z vás budou oponovat, ale při srovnání se situací lidí první poloviny 20. století se v celkovém měřítku o blahobyt jedná) se taková přesvědčení vůbec nehodí. Svět zde tvoří práce, děti, povinnosti, Ordinace v Růžové zahradě, práce… Ale kde jsou oni sami? Kde je jejich dávno ztracené, hravé dětské Já?
Vidím také lidi o deset let mladší, kteří nemají žádný smysl života. Děti nultých let neprožívali s rodiči tu porevoluční, vlasteneckou radost, nabití občanské svobody a oslavu osobní odpovědnosti. Neprožili radost z prvního počítače (použitelného v domácnosti), z dárků jako je mobilní telefon (vždyť už ho mají v šesti, a ne v patnácti letech) a ze zlepšování ekonomické situace domácnosti (lépe řečeno, že tatínek s maminkou mají konečně víc peněz). Rodina dětí nultých let je sestavená nikoli z hádajících se, ale ze vzájemně odcizených, nechápajících se individualit. Hlavní je vydělat peníze, naplnit ctižádost. Vidím to na nich dost často. Nemají žádný ideál, smysl života, žádnou „vyšší možnost“, na kterou by směřovaly citovou pozornost. Starší generace jim může předat myšlenky o omezení a nedostatku (aby měly nějaké mantinely), ale už jim neukáže, jak si stvořit svět pro sebe, plný osobních radostí; jak ukončit vztahy, které jsou pro ně destruktivní, jak si vzájemně projevovat lásku a nacházet štěstí v životě, jaký je.
Mám teď možnost zkoumat z vnějšku, jak funguje „systém“ neboli „společnost“ (protože pohlcení jím je blízko). Jsou to tisíce drobných, skrytých přesvědčení, které nám dohromady tvoří role (pracujících, starajících se, zaměstnaných lidí), ale nedávají nám možnost být skutečně sebou samými. Viděli jste někdy někoho kolem čtyřiceti, že by si svobodně hrál („Co blázníš, nevidíš, kolik máme práce!“)? Ne kvůli překonání stresu, nebo pro dokázání si, že věk není překážka… Prostě pro hru samotnou. Nikdo už to neumí.
V devadesátých letech to možná bylo zábavné, hrát si na zaměstnané dospělé (nebo taky na „moc práce“), když systému spadly okovy a člověk se cítil samostatný, odpovědný a hrozně důležitý. Ale děti, vždyť my jsme úplně zapomněli, že je to jenom hra!
Už jste slyšeli o té studie „opičí tradice“? To se takhle skupina vědců rozhodla, že vyzkouší, jak silné jsou u opičích jedinců tendence zachovávat některé zvyky, ačkoli k nim už neexistuje žádný reálný vnější důvod. Opice byly zavřené v kleci, a uprostřed stála na štaflích bedna s banány. Když se však nějaká opice pokusila pro banány vylézt, ty ostatní dole byly postříkány vodou. Velmi brzy se naučily každou opici, která by se pokusila na banány dosáhnout, zmlátit a zastrašit. Po nějakém čase vědci začaly jednotlivé opice vyměňovat za jiné, neznalé „éry stříkající vody“. Na ty nové vodu nestříkali. I nové opice však byly těmi ostatními mláceny a zastrašovány, když se pokusily vylézt pro bednu s banány. Postupem času se vyměnily všechny opice, ale zvyk mlátit tu, která si stoupne na žebřík s banány, přetrval (ačkoli ani jedna opice nevěděla, že voda byla původní příčinou).
A takhle se, milé děti, dědí negativní přesvědčení.
Člověk dospěje do dvacítky. Do té doby si žil pohodlně na střední škole a moc potyček sám se sebou neměl. Všechen tlak mohl svést na rodiče, popřípadě na učitele. Najednou na něj tenhle tlak dolehne od něj samotného, a protože neví, že nemusí sám sebe nutně zaháčkovat do systému, že svět není nezbytně cihlové hradiště tvořené prací, povinnostmi a splácením půjček, okamžitě (nebo možná po několika letech „bouření se“ a „nacházení sebe sama“) sám sebe do systému zaháčkuje.
Vídám své vrstevníky učit se do noci a druhý den jít na osmihodinovou směnu. Vidím je vytvářet milostné vztahy, kterým se okamžitě plně „obětují“ a mají od nich nesplnitelná očekávání (neboť třeba opouští rodinu a myslí si, že jeden člověk jim plně nahradí všechny ty předchozí najednou). Vidím je krčit rameny, zatínat ústa, bavit se až po požití alkoholu, vytvářet si stereotyp podobný tomu lidí o dvacet let starších, a dokonce i nadávat na vládu. Je to, jako by se čerstvě dospělí lidé snažili už po zbytek života naplnit nějaký neviditelný ideál, potěšit neexistujícího Boha. Ale protože tu žádná taková éterická autorita není, nemá je kdo pochválit, nemá jim kdo říct že tohle už by stačilo, že tohle už je dost dobré. Málo lidí umí zastavit sebe sama, a když se o to pokusí, většinou se cítí provinile, že „nedělají dost“.
Nikdo nám neřekl, jak si hrát, když už nejsme dětmi. Nikdo nás neupozornil, že svět není jen stavba kamenného valu. Znám 27leté děti, jak po marně prohraném boji s neexistujícím nepřítelem s úlevou zapadají do systému („dospěli“ nebo se „konečně usadili“).
Nechci ale kritizovat společnost, nebo snad lidská rozhodnutí. Nacházím se pouze v tom energetickém rozhraní. Mám před sebou možnost stvořit si svět z páce, hypotéky a stížností na vládu, nebo se pokusit jít cestou vnitřního dítěte. Ta druhá možnost je velmi problematická, neboť znám málokoho, kdo by měl odvahu se jí vydat. Vypadá neprošlapaná, neobjevená, skoro jako by se styděla, že tady je. Když je člověku dvacet, má před sebou tu volbu každý den, několik let, dokud se v systému společenských rolí úplně neztratí.
Koho máme poslouchat? ‚Jakou cestu zvolit? Když nebudu mít vysokou školu, kolik let se budu smažit v pekle? Umřu žalem nebo v jisté záhubě, pokud se do třiceti nevdám? Je špatné si teď celé odpoledne „jen pro radost“ číst, když jsem celý život vídala rodiče unavené z práce?
A jsem v tomhle světě vůbec ještě já?
Nevím, ale dvacet mi bude už za pár dní. Je velmi pravděpodobné, že časem přestanu takové „hlouposti“ řešit a s úlevou se odevzdám proudu, zapomínajíc na všechny ty zbytečné otázky.
