SNAHA O DOKONALOST ČLOVĚKA.

Začnu tím, co to ta snaha vlastně je, zaměřím se tak, aby to vyhovovalo většině a abychom se shodli, co to vlastně je. Je to vlastně život člověka samotný. Od narození se snažíme posadit, postavit, mluvit, rozumět, pamatovat, uchopovat rozumem i tělem. Během života se to snažíme zdokonalovat, abychom neustrnuli na začátku a přirozená snaha žít nás žene kupředu. Nespokojíme se tak s pouhým brbláním, snažíme se mluvit, učit se rodný jazyk a posléze i jiný jazyk, nezřídka víc jazyků. Takhle obecně bych se snažil o vysvětlení snahy o dokonalost. K tomu, k čemu to potřebuji, mi to postačí a snad je to srozumitelné.

Snažím se odlišit snahu o dokonalost od touhy po dokonalosti.
Napřed o touze. Touha je "pouhý" hřích nestřídmosti(náb. podobenství používám jen pro jejich propracovanost, ne proto, že jsem křesťan nebo katolík). Pokud např. požívám alkohol, je to relativně vpořádku do té chvíle, dokud mne neovládne touha. Pokud po alkoholu toužím, ještě to neznamená, že jej mít musím. Každá závislost je omezena z počáteční potřeby na touhu, konkr. u alkoholu to tuším lékaři nazývají "bažení"po alkoholu. Z mého pohledu pokud si dám 1 pivo, abych zahnal žízeň, je to vpořádku, i když je to diskutabilní, protože já osobně zaženu žízeň vodou z kohoutku. Pokud si však dám vzápětí pivo druhé, není to potřeba, ale touha. Z mého pohledu jsem alkoholik, protože toužím, nepotřebuji. Tímto bych také nechtěl vyvolat diskuzi kdo je a kdo není alkoholik, je to celkem jedno.
Jiný příklad může být třeba sport. Sport jako snaha o dokonalost by mne měl přivést k dokonalosti v oblasti mého zdraví, pohybového aparátu a kardiovaskulárního systému, dejme tomu. Sport závodní, neřku-li profesionální mne ale od této snahy odvádí, protože já toužím být lepší, nežli druhý, respektive toužím po penězích. Být lepší ve sportu než druhý není nic špatného, ale při mé snaze o dokonalejší zdraví mi to může ublížit.
Tady se již dostávám ke snaze o dokonalost obecně. Pokud se tato snaha omezí na obyčejnou touhu, propadám jakési závislosti a věcem neprospívajícím mé snaze.
Jak se to projevuje.
Jakmile sklouznu k hodnocení snahy o dokonalost druhého člověka, dělám to proto, že toužím být v této snaze lepší jak on. Paradoxně se tak moje vlastní snaha stane neproduktivní a já se dopouštím hříchu nestřídmosti(i když je to diskutabilní, tam funguje pýcha,zloba i další a dost se to prolíná, ale pro vysvětlení to stačí). Pokud jakákoliv diskuze o sebelepším tématu sklouzne na hodnocení v poměru já-ty, a kdo a jak, a kdo to dělá hůř a kdo líp, stává se diskuzí od tématu. Já se omezuji na pouhou byť momentální touhu být lepší, než můj protějšek. Pokud si nenadávám, neubližuji apod., nemusí to být nic špatného, dozvídám se věci, které mne posouvají. Ale určitě to nemá nic společného se snahou o dokonalost, o jaké diskutující mluví. Pokud se této přirozené touze dokážu vyhnout a odosobněně a bez emocí dokážu diskutovat se svým protějškem o jakémkoliv tématu, snažím se o dokonalost. Snažím se a vím, že jí nemám šanci nikdy dosáhnout, protože jsem jen člověk. Opět bych to přirovnal k životu samému, o který se také snažím, i když vím, že zemřu. Já osobně si po ulehnutí na smrtelnou postel řeknu asi tohle: O dokonalost jsem se sice snažil, ale nedosáhl. No a co. Aspoň jsem to zkusil.

Nakonec omluva za to, že píšu v první osobě a často je tam Já, Moje apod. Vypadá a je to egoistické a sebestředné. Je to opravdu poloha, kterou jsem schopen ustát. Polohu Vy, My, ustojím těžko a sklouznu právě do toho hodnocení, jak to děláte Vy, příp. My. O tom to ale není.
Omluva také za to, že hřích nestřídmost je vztahován hlavně na potřeby spojené s tělem, ne s rozumem, takže to celé pokulhává. Ale jako vysvětlení mi to připadlo příhodné.