Rozhodl jsem se napsat svou vlastní zkušenost s revolucí v r. 1989. Právě doběhlých 20 let mne přimělo k uceleným vzpomínkám, protože slyším všude okolo, jak vzpomínají jiní. Byl jsem "u toho" a nikdy jsem to v celku nevykládal, natož někde publikoval. Je to hodně o mně, ale je to důležité, protože tak to bylo, nemohl jsem se vynechat.
Se 17. listopadem 1989, jako s revolucí jsem se poprvé setkal již v roce 1984. Ukončil jsem gymnázium, odmítl protekci na VŠ a nastoupil jako dělník do Janáčkova divadla v Brně. Tam byl tenkrát zaměstnán brněnský disent, respektive jeho malá část. Pracoval tam mimo jiné třeba i budoucí brněnský podnikatel Rudolf Hošna, byl to kolega, přímý, ruce dozadu a pusu plnou, řečí i jídla, prototyp úspěšného podnikatele, Rudy, promiň. Tam jsem se poprvé dozvěděl, že se "cosi" chystá, že to bude v r. 1989, v srpnu, na výročí ruské okupace. Já se k těmto informacím stavím normálně, jako ke každým jiným, nelze říct, že jim bezmezně věřím nebo, že vůbec nevěřím. Zde jsem věděl, že to bude za 5 let, a že stojí za to si počkat, natolik ta informace zajímavá byla, ale že bych se jí nějak řídil a podřizoval, to ne. Byla však spolehlivá, kamarád, který cyklostyloval různé samizdaty byl můj splubydlící v podnájmu, byl jsem skoro disident(to mi došlo až nyní, tehdy jsem o tom neměl ponětí a bylo by mi to jedno). V r.1985 jsem odešel na vojnu, kde jsem byl dva roky. Tady začala moje kariéra politická. V divadle mne nepřemlouvali ke vstupu do KSČ, asi vliv disentu, ale v naší lidově-dem. armádě ano. Rok jsem odolával a vymlouval jsem se. Neustále jsem přemýšlel, co dělat, otravovalo mne to. Vyřešil jsem to po svém, jako vždy. Sbalil jsem se, nechal se předvolat před ZVP-zástupce pro věci politické a řekl jsem mu, že chci vstoupit do KSČ, on se zachřul, ale nebyli to blbci a hned zavolal velitele. Odpovídal jsem na rádoby duchaplné otázky, kdo napsal Fidlovačku a jak se jmenoval slepý houslista zpívající budoucí státní hymnu. Pamatuji si, že jsem vyhrkl Janko Matúška a cítil se přesně jako on-slepý houslista. Potom teprve přišla ta správná otázka: Proč chci vstoupit do KSČ. Odpověděl jsem přesně takto: Budu se chtít oženit, chci jít na VŠ a chci byt. Oba otevřeli ústa, zavřeli je a polkli. Velitel pak odešel a ZVP mne poplácával po ramenou, řka, že to nesmím říkat tak otevřeně. Já sám jsem nevěděl, co se stane, ale takhle to dělám vždy, když nevím, co dělat, když mne něco štve. Řeknu prostě podle pravdy, co chci, co se stalo a jak si to představuji, naprosto upřímně, jako dítě, ať si s tím každý naloží podle svého. Zde moje polit. kariéra ustrnula, nevím, co mi napsali do posudku, ale nikdo mne již nepřemlouval a nelámal. Tady to účel splnilo. Byl jsem vysílán na různá polit. školení, která asi měla být převýchovou, ale byla opakem, inteligentních lidí tam moc nebylo. Nicméně po vojně v r.1987 jsem nastoupil na ZŠ v Brně a byl přijat na dálkové studium UJEP, zde se mi to splnilo, ale v KSČ jsem nebyl, rozhodovalo se, jestli mám být kandidát nebo ne. Tam byla nějaká kandidátská lhůta, tuším dva roky před samotným vstupem do strany. Někdy v r. 1988 si mne zavolali ze zákl. org.KSČ v místě bydliště a řekli, že potřebují, abych dělal akce pro děti v místě bydliště. Já jsem slušně, řekl, že na to nemám čas, protože je to moje zaměstnání, a že to dělám tam. Poslali udání na Krajský výbor KSČ a já doma dostal svou první facku od nevlastní matky, bylo mi 23 let. Ta facka byla za to, že nemám čas na KSČ. Otec se chechtal, já pak taky. Takto to probíhalo do mnou očekávaného r.1989. Ten přišel, přišel srpen. Tam se mluvilo o nějakém pokusu, to jsem zaznamenal, ale až později jsem byl informován, že český disent zaspal a vlivem špatné organizace pokus o převrat nevyšel, mluvilo se o alkoholu. Osobně si myslím, že důvod byl nasnadě, špatně vybraný termín, protože všichni středo i VŠ studenti byli na prázdninách a ve městech okurková sezona. S určitostí ale český disent dostal pěkně vyhubováno a značně se ztenčily západní "dotace a výplaty". Snad i vlivem toho 17. listopad vyšel a tím ta informace z r. 1984 byla skutečně pravdivá. Kdo však věří, že to bylo spontání a nechystané, je naivní.
Ale zpět ke mně. V listopadu 1989 se mi naskytla výborná šance být u toho, dostal jsem nabídku vstoupit do aparátu SSM na městské úrovni v Brně. Tady jsem po tom skočil, protože jsem na základě zpráv o srpnu věděl, že něco se dít bude. Dělo se a já byl přímo v centru, byl jsem vysílán do závodů, do škol a měl jsem přesvědčovat děl. třídu a studenty, že zprvu- není žádná revoluce, potom, že je třeba to zastavit a tyto naivní představy komunistů. Zde jsem musel přijmout tu kandidátskou lhůtu a stal se kandidátem KSČ. Byla to úžasná zkušenost, viděl jsem ten strach v očích obyčejných lidí, když jsem se jich v práci zeptal, na kterou stranu se přidají, strach z rozhodnutí, čemu věřit, co vyhraje, strach nepřijít o svoje jistoty a přesto to chtít změnit.( Je rozdíl zeptat se člověka někde na náměstí nebo v práci, která ho živí.) Nutnost se rozhodnout. Samozřejmě byli lidé, kteří okamžitě zahodili legitimace a do očí(musím říct, že slušně) mi řekli, že chtějí něco lepšího. Většina ale nechtěla takové přímé a jednoznačné rozhodnutí udělat a tehdy jsem poznal, že ne , že tohle se nemůže povést, zvlášť, když se tito lidé dozvědí, že to bylo nachystané. Nikoho jsem samozřejmě nepřesvědčoval, to jsem nikdy nedělal, mně se nikdo na nic neptal, takže jsem mohl mlčet. Ovšem svůj názor jsem měl. Nevystupoval jsem na náměstích a veřejných shromážděních, ale chodil jsem na zasedání Národního výboru města Brna na Novou radnici a velmi plamenně jsem hovořil, že KSČ se vyčistí, že všichni na vyšších postech odejdou a budou nahrazeni obyčejnými dělníky, kteří dosud na vše dopláceli, prostě naprostý idealista. To se samozřejmě líbilo velmi malé hrstce lidí, protože jedna garnitura odcházela a druhá, OF, nastupovala. Tyto názory se tam nějak nevešly. Takže z hlediska politiky to byl můj pohřeb, což mi bylo naprosto jedno, idealista jsem doteď, nejde mi o peníze, ani popularitu, pouze o mravné, čestné, chování prováděné v praxi a nejen v řečech. Stejnou pozici, jako tehdy, mám i teď, je to můj úděl, to jen mimochodem a není to litování, beru to jako samozřejmé a přirozené.
Velmi humorné byly moje vstupy do zasedacího sálu, kdy jsem v prosinci 1989 velmi hlasitě zdravil:"Čest práci" a ještě prozatím předseda NV v Brně s. Možný na mne dobromyslně broukl:"To tady už radši neříkej". Snad mi promine, že jsem jej jmenoval, už jen pro tenhle nezapomenutelný moment to stálo za to. Po těch mých proslovech už pak dobromyslný nebyl, každému, co jeho jest. Vidím to, jako dnes. Pokud by někdo nevěřil, byla plná místnost lidí a ten projev se nahrával. Projevy jsem si svědomitě chystal a plamenně mluvil zpatra, cítil jsem se jako ten, co hýbe dějinami, bylo mi 24 let.
V prosinci 1989 jsem se i ženil, šli jsme na radnici a davy lidí na nás volaly, že máme čas na svatbu apod. Tady jsem žádný samet necítil, nechtěli nás ani pustit přes ulici, žena byla v rizikovém těhotenství, ale to je jiný příběh.
Další úsměvná situace nastala koncem ledna 1990, kdy mne povolala zákl. organizace KSČ a kde jsem byl přijat za právoplatného člena. Já seděl a ostatní kolegové se vyjadřovali, jestli jim budu dobrým soudruhem. Členství bylo formální, protože organizace za krátko zanikla, moje kariéra komunisty tak trvala několik dní, pro mne jen ten okamžik, pak už se nikdo neozval.
Já jsem ukončil svá studia na UJEP, protože jsem věděl, že bych nebyl dobrým pedagogem(z mého pohledu dobrým) a nastoupil jako dělník do Jihomoravského průmyslu masného. Další zkušenost, neocenitelná, zde jsem poprvé zjistil, jak moc dělnická třída kradla a proč musel tento režim nutně krachnout. Pokud někdo věří, že kradli jen komunisté a to jen ti v nejvyšších postech, jsou opět naivní. Kradli všichni a kdo ne, okrádal svou rodinu, to jsem si tam ověřil. Samozřejmě jsem se zmínil, že jsem vstoupil do KSČ, nikoho nezajímalo, že v v r.1990 a byl jsem komunista. Jsem poměrně silná osobnost a celkem lehce jsem se s každým vypořádal, neviděl jsem v tom problém, ale zkušenost opět veliká. Zde jsem nastoupil i půlroční mateřskou dovolenou a snášel posměšky mužů i žen, samozřejmě ne všech, nikdy nejsou všude všichni.
V r. 1991 vyletěly stírací losy OF a já se dostal přes svého otce k distribuci losů pro jihomoravský kraj, respektive moje žena. Velice lukrativní podnik, finančně nám nikdy líp nebylo. Vyřídil jsem si tehdy zprostředkovatelskou činnost mezi prvními a chtěl začít svobodně podnikat. Jaké bylo moje překvapení, že pro požehnání k distribucí losů OF jsem musel jít na městskou organizaci OF, opět na radnici, a tam zaplatit nevyúčtovatelných 4000,-Kč, jako poplatek za umožnění distribuce. Bez potvrzení, rok 1991, dva roky po revoluci, sametové. Rozesmálo mne to tam, málem to skončilo špatně. Obrovská zkušenost. Dále už jen zmíním, že v r. 1993 jsem nastoupil jako vedoucí restaurace, kde majitelem byl člověk, jehož jsem znal z doby, kdy jsem nastoupil k aparátu SSM a byl to jeden z těch, který mi nikdy neodpověděl na otázku, kam se přidat. Nyní byl v OF, majitel restaurace a hotelu. Mstil se mi pak za to, že jsem byl u toho, když on měl strach vyslovit svůj názor, ale to je opět jiný příběh.
Chtěl jsem původně napsat nakonec jakési zhodnocení a svůj názor na listopad 1989, a na dobu demokracie a svobody. Byla by to škoda, ať si jej vytvoří a pozná každý sám. Jen si neodpustím krátce, že zneužitelné na tomto světě je vše, co člověk stvořil a co používá. Je to tak dobře a správně.
