Milí Světlouškové,
tuto pohádku jsem naspala dnes, po mnoha měsících dlouhého "padání", abych si ujasnila, co se ve mě odehrálo. Bylo toho opravdu hodně, a tahle krátká pohádka je takovým malým shrnutím toho, co jsem během tothoto úseku cesty zjistila. Ještě se musím naučit to používat :-)) Přeju Vám všem krásný den.
Byla jednou jedna malá lesní víla. Celé dny si hrála s přáteli na louce, v podvečer se uchylovali k malému potůčku na kraji lesa, a když se setmělo, tancovali za svitu miniaturních ohníčků. Byl to vskutku překrásný pohled - všechna ta nádhera byla ještě umocněna silou přírody, která v těch místech oplývala hojností a klidem. Malá víla neměla moc starostí. Snažila se, aby její šatečky byly vždy rovné a ladily jí k očím, a aby svým tancem vyjádřila co nejvěrněji krásu, kterou cítila v srdci.
Avšak jednoho dne byla víla postavena před volbu - buď zůstat hrát si se svými přáteli, a nebo se vydat vlastní cestou - vyrůst o něco víc v jiném prostředí. Víla, ač neměla proč, se toho odlišného kroku velmi zalekla. Ale protože viděla už u starších přátel, že odcházejí a vracejí se obdaření novými schopnostmi a potenciálem, rozhodla se vykročit.
Jenže těsně před tím, než dokončila první krok, ozval se v jejím břiše hlas, který volal: Zde je bezpečno, jen ve Starém světě je bezpečno! Víla couvla. Svět, kam hodlala vykročit, najednou před jejími zraky zešedivěl a zmatněl, protože se nedokázala doopravdy rozhodnout, jestli chce vykročit nebo ne.
Její přirozenost, pohodlnost, zaběhaná jistota ji volaly zpátky - avšak když se ohlédla za sebe, viděla, že každý z jejích přátel už si vykročil vlastním Novým Směrem, že už se všichni odhodlali jít do neznáma a růst. Ona se ale najednou nebyla schopna hnout z místa. Jakoby sama sobě přivázala na nohu obrovský kámen. A přitom nebylo čeho se bát - stačilo ten kámen odhodit a radostně vykročit do Nového Světa, který už na ni čekal - oplývající novými možnostmi, radostí a hojností v každém směru.
Víla však seděla dál mezi dvěma světy. Seděla tam tak dlouho, až si její duše, která už počítala s tím, že vzlétne, začala připadat méněcenná a nedostačující. "Když moje Víla sedí a bojí se pohnout, tak asi nejsem dost schopná, abych ji v tom Novém světě vedla," pomyslela si smutně Vílina Duše. "Když nejsem dost schopná, proč bych se vlastně měla snažit? A zasloužím si vůbec ještě radost?" Víla slyšela zklamání své duše, ale z nějakého důvodu pro ni ještě stále bylo pohodlnější sedět mezi dvěma světy s šutrem u nohy.
"Hej, Vílo, nechceš takhle náhodou už vzlétnout?" Volala duše.
Víla si zacpala uši a rozplakala se. "Nejsem dost schopná, nejsem, nejsem, neumím to, nezvládnu to!" Křičela s rukama na uších. Duše zvedla oči v sloup a čekala. Po dvaceti minutách Vílina hořekování si odkašlala a zkusila to znovu.
"Co kdybys vzlétla? Hele, stačí si uvědomit, že to ty tady sedíš s šutrem u nohy, že tě nikdo nedrží, naopak, všichni ocení když roztáhneš křídla radosti a odletíš směrem k neomezeným možnostem."
"Já to nedokážu," fňukla víla.
"A kde je problém?"
"Problém je..." začala opatrně. Když chvíli nedokázala na nic přijít, duše si rozložila na kolenou noviny a počala v nich hloubavě listovat.
"Problém je ten, že si prostě nejsem ochotná přiznat, že na to mám, že na to mám dokonce velmi."
Víla si mumlala do dlaní, přitisklých na obličej.
"No a co by znamenalo, kdyby sis přiznala, že na to máš?"
"Musela bych se rozejít svojí cestou, pracovat, protože bych chtěla, a už vůbec na nic si nestěžovat, protože bych dobře věděla, že odpovědnost stojí čistě na mě."
"Správně. No, a co by ti tedy scházelo? Možnost si stěžovat?"
Víla se uchechla. "No, když já byla vždycky zvyklá jít s davem, ohlížet se na to, co dělají ostatní a moc nevyčnívat, aby nic nebylo "na mě". To už bych teď nemohla. Musela bych se rozhodovat sama za sebe, mít odpovědnost za své volby a být šťastná." Víla se už smála nahlas.
"Dobře, a v čem je tedy problém? Být šťastná?" Duše tomu trochu přestávala rozumět.
"Ne, problém je v tom, že jsem prostě tele..." Smála se víla. Spěšně odhodila šurt co největší silou. Metr od ní se ale šurt zastavil a tázavě se po ní zadíval, nerozmyslí-li si to ještě.
"Jen běž," řekla víla. Ale šutr se ani nepohnul. Místo toho se začal se smutným výrazem plížit směrem k ní. Duše to všechno pozorovala se smíšenými pocity Všeobjímajcího, který by nejradši po někom hodil klacek.
"Už Tě nepotřebuji," promluvila zase víla. Svět, do kterého ctěla vykročit, stále tiše vyčkával, stejně jako její Duše.
Ve víle se odehrával tichý konflikt. Jak jednoduché a pohodlné bylo přivázat si k noze šutr, sedět mezi dvěma světy a nic nedělat! Jak náramně si užívala ty chvíle, kdy tam s ní Duše jen tak seděla a ona nic nemusela! Jak málo úsilí ji to stálo! Pak se zpříma podívala na Nový svět, který tu pro ni byl, nádherný, zářivý, naplněný - byl naplněný především tím, co ona si vytvoří svými Schopnostmi, svojí Odpovědností. I když při pohledu na něj zacítila drobné lísavé otření šutru o nohu - přecejen měla trochu obavy - rozhodla se pro své Schopnosti, pro Odpovědnost a Sílu, kterou v sobě vždycky měla.
Vykročila, spolu s nadšenou duší, a pak... Vzlétla. Nový svět jí najednou ležel u nohou. Když do něj vešla, s překvapením zjistila, že všichni přátelé, Učitelé, všechno Bezpečí - na ni čeká tady, tady a nikde jinde. Ve světě, kde opravdu využívá své schopnosti, svůj potenciál a svoji odpovědnost. Nikde jinde. Víla se zhluboka nadechla. Takovou sílu a svobodu ještě nepocítila.
S láskou Vaše V.
