,,O tom, odkud přesně se prapředkové Tibeťanů na Tibetské náhorní plošině vzali, nepanuje dosud mezi učenci jednoznačný názor. Archeologické nálezy a historické doklady jsou sporé, zkoumají se souvislosti lingvistické a etnografické, nejnověji např. i genetické. Pravděpodobně přišli na planinu odkudsi z východu nebo ¨yseverovýchodu již v době před začátkem nebo kolem začátku křesťanského letopočtu a stali se jejími prvními obyvateli. Jednalo se spíše o roztroušené jazykově příbuzné skupiny, které se v důsledku historických dějů a v závislosti na přírodním i politickém prostředí dále vyvíjely. Na území osídleném Tibeťany se našlo několik pravěkých sídlišť, i tady je však určení přesných souvislostí téměř nemožné - nálezů je málo a jsou roztroušené ve velkém prostoru. K zajímavostem patří např. soustavy menhirů, stojící zejména v západním Tibetu."
,,Antropologové řadí Tibeťany z větší části k mongoloidní rase. V Tibetu nalézají dva odlišné základní lidské typy : 1. mongoloidní, drobného vzrůstu, s kulatější lebkou a širokými lícními kostmi, rozšířený po celém centrálním Tibetu a 2. vyšší, mohutnější, s protáhlou lebkou a dlouhými údy, typický pro Kham a Amdo."
,,Tibeťané mají ve svém původu jasno : podle oblíbené legendy jsou potomky moudrého opičáka, do něhož se vtělil sám Čänräzig, bódhisattva soucítění, a skalní démonky-obřice druhu dagsinmo. Tito rodiče spolu přivedli na svět šest potomků, podobných opicím, ale bez ocasu. Jejich potomci v dalších generacích postupně ztráceli opičí znaky a začali rozvíjet řeč. Ti, kteří se vyvedli po svém praotci, byli soucitní, inteligentní a citliví a zbytečně nemluvili. Ti, kteří zdědili více po své pramatce, měli červené tváře a nadšení pro všechny hříšné činnosti a byli velmi tvrdošíjní a nepoddajní."
,,Kolébkou Tibeťanů byla podle této legendy oblast kolem dnešního Cethangu, asi 150 km na jihovýchod od Lhasy. Když vystoupíme vysoko nad město na posvátnou horu Gangpori, můžeme dodnes vyhledat malou jeskyňku, v níž se ze spojení opičáka a dagsinmo narodilo šest zakladatelů šesti legendárních tibetských klanů či kmenů. Moudrý opičák své potomky naučil později i sít a sklízet obilí, aby měli všichni dostatek potravy a mohli se dále rozvíjet a rozrůstat."
,,Jiná buddhistická tradice spojuje počátky tibetského národa s královským princem, který přišel do Tibetu podle legendy přes Himálaje z některého ze severoindických království. Protože mluvil řečí, jíž místní obyvatelé nerozuměli, a ukazoval nahoru k horám, z nichž sestoupil, odvodili si místní lidé, kteří byli v té době vyznavači starého náboženství bön, že k nim přišel z nebe. Bönisté pokládají nebe za posvátné, a proto prince, jemuž dali jméno Ňathi Cänpo, ("na ramenou nastolený"), přinesli do své vesnice a udělali z něj prvního legendárního krále Tibetu. Je považován za krále, který Tibeťany zcivilizoval. I tento příběh se měl odehrát v "kolébce tibetského národa" mezi údolími Jarlung a Čhonggjä nedaleko Cethangu. Po Ňathi Cänpovi následuje v tibetských dějinách dalších šest legendárních králů, kteří se stejně jako Ňathi Cänpo po své smrti vrátili po žebříku do nebe. Teprve mnoho generací po legendárních panovnících Tibetu se objevují králové, doložitelní z historických pramenů."
,,První historicky doložený král Digum Cänpo vládl v Tibetu ve 2. století před n. l. Podle legendy nemohl jako jeho předchůdci vystoupit do nebe, protože nešťastnou náhodou přeťal nebeské lano. Jeho hrobku, která se podle tradice nachází v Kongpu, nazývají Tibeťané "první královskou hrobkou".
,,O mnoho generací později se roku 173 n. l. narodil královský syn Thothori, známý jako Lhathothori. Když mu bylo šedesát let, dostal z Indie knihu buddhistických textů v sanskrtu. Protože ji neuměl přečíst, nazval ji Ňänpo Sangwa (Tajemství). Svým ministrům ale řekl, že kniha spadla z nebe na střechu paláce. Také jim oznámil, že měl sen, podle kterého za příští čtyři generace přijde král, který knihu bude umět přečíst. O více než čtyři sta let později nastoupil ve třinácti letech na tibetský trůn král Songcän Gampo, který poslal několik učenců do Indie, aby se naučili sanskrtu. Po návratu pak jeden z nich, zvaný Thönmi Sambhóta, použil své znalosti k vytvoření tibetského písma a přeložil Ňänpo Sangwa. Tak se Tibet poprvé setkal s buddhismem."
,,Songcän Gampo měl dvě manželky. Nejdříve požádal o ruku nepálskou princeznu Bhrkutí Deví. Ta s sebou přinesla posvátnou sochu osmiletého buddhy Akšóbhji, kterou prý požehnal sám Buddha. Také od své druhé ženy - čínské princezny Wen-čheng - dostal král dárek. Byla jím socha dvanáctiletého buddhy Šákjamuniho, rovněž prý posvěcená Buddhou. Obě princezny postavily pro své sochy ve Lhase chrámy. Čínská socha byla umístěna do Ramočhe, který je otočen na východ, do Číny. Směrem k nepálským hranicím pak byl postaven chrám Rasa Thulnang, který je domovem nepálské sochy. Dnes je tento chrám známý jako Džókang, nejposvátnější chám v Tibetu."
,,Po smrti Songcän Gampa se v Tibetu rozhořela válka s Číňany. Mírových jednání se Tibeťané dočkali až o sto let později za vlády krále Thisong Decäna, který byl také velký patron buddhismu. Nejdříve král poslal vojsko na hlavní město Číny Čchang-an, které porazilo čínskou armádu a donutilo k útěku z Čchang-anu i čínského císaře Tchaj-cunga. Mírová jednání mezi Tibetem a Čínou začala v roce 783 a upravila především hranice v severovýchodním Tibetu u jezera Kökönur."
,,I po uzavření tibetsko-čínské smlouvy však tibetské tažení pokračovalo, a to především směrem na západ. Tibeťané dobyli znovu několik pevností v Turkestánu, ze kterých byli dříve vytlačeni Číňany. Vládu tehdy postupně přebírali synové Thisong Decäna. V roce 817 nastoupil na trůn jeho vnuk Thicug Decän, známý jako Ralpačän. Stejně jako jeho dědeček i on byl stoupencem buddhismu a pozval do Tibetu další indické učence. Buddhisté v Číně a v Tibetu zprostředkovali setkání mezi panovníky Tibetu a Číny a jeho výsledkem byla mírová smlouva, uzavřená v roce 821, která potvrzovala hranice a deklarovala vzájemný respekt a přátelství mezi oběma zeměmi. Text smlouvy byl vyryt na třech kamenných stélách, zvaných doring. Jedna stála před bránou paláce čínského císaře v Čchang-anu, druhá na hranici u Gugu Meru. Tyto dvě stély se v průběhu staletí ztratily. Třetí doring dodnes stojí ve Lhase před vchodem do Džókangu. Jsou na něm vyryty jména zúčastněných čínských a tibetských oficiálů a také královský edikt, který shrnuje čínsko-tibetské vztahy. Na jeho západní straně se nachází text samotné smlouvy v tibetštině i čínštině. Mimo jiné v ní stojí: "Na nebi tvoří slunce a měsíc dvojici, na zemi jsou mocný synovec (= tibetský král) a strýc (= čínský císař). Od čínského Meru dolů ať tibetská vojska nevstupují, odtud nahoru ať čínská vojska nevstupují. Tak bude vzájemně chráněna společná hranice. Země zůstane, kde je, kameny zůstanou, kde jsou. A bylo uzákoněno, že Tibeťané budou šťastni v Tibetu a Číňané budou šťastni v Číně."
,,Za Ralpačäna se v Tibetu rozvíjel buddhismus a vojenská moc byla na vrcholu, vnitropolitické problémy a intriky jeho bratra Darmy však způsobily, že byl Ralpačän zavražděn. Na trůn poté nastoupil jeho bratr Darma, kterému lidé připojili před jméno slovo Lang (vůl). Langdarma byl přívržencem starého náboženství bön, a proto pronásledoval buddhisty a nechal zavřít jejich kláštery. Podle legendy se jeden z mnichů rozhodl proti krutých represím něco udělat a zastřelil krále šípem do srdce. Po smrti Langdarmy se královská říše rozpadla."
,,Langdarma se objevuje v mnoha tibetských vyprávěních. Podle jedné legendy měl například rohy a černý jazyk. Také proto se prý Tibeťané při setkání s urozenou osobou škrábou na hlavě a vyplazují jazyk. Chtějí tak totiž dokázat, že nemají ani rohy ani černý jazyk."
TTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTT
,,První šíření buddhismu v Tibetu“
,,Přestože do Tibetu začal buddhismus z Číny i Indie pozvolna pronikat již ve 3. - 4. století n. l. a buddhismu nakloněný král (dharmarádža) Songcän Gampo se v 7. stol. n. l. oženil se dvěma buddhistkami - nepálskou princeznou Bhrkúti Devi a čínskou princeznou Wen-čheng, za hlavního iniciátora první vlny šíření buddhismu v Tibetu je tradičně považován druhý z dharmarádžů, král Thisong Decän, který vládl sjednocené tibetské říši v letech 755 - 797. Král poslal svého ministra Ba Salnanga do Nepálu, aby pozval indického učence (panditu) Šántarakšitu předávat Buddhovo učení. Šántarakšitu však z Tibetu po krátké době vypudili přívrženci bönismu pod záminkou, ze bönističtí duchové země jsou podrážděni a způsobují bouře, blesky, záplavy a jiné přírodní katastrofy."
,,Šántarakšita králi doporučil, aby místo něj pozval tantrického mistra Padmasambhavu. Ministr Ba Salnang byl opět vyslán, aby doručil pozvaní. Padmasambhava byl mistrem zaklínacích formulí dháraní a znalcem tantrických praktik a magických věd, s jejichž pomocí dokázal přesvědčit bönistické odpůrce a podmanit si bönistické duchy země, které zavázal rituální přísahou ochraňovat Buddhovu nauku. Mnozí z nich tak byli přijati do buddhistického pantheonu. Sám Padmasambhava ("Z lotosu samozrozený"), kterého Tibeťané častěji než Pämä Džungnä oslovují uctivým titulem Guru Rinpočhe ("Velevzácný učitel"), se stal jednou z nejoblíbenějších a stále živých postav tibetského buddhismu. Po celé zemi je řada poutních míst a jeskyní, odvozujících svůj význam od mistrova pobytu a působení. I král Thisong Decän natolik ocenil jeho tantrické umění, že mu jako duchovní družku nabídl svoji manželku Ješe Cchogjal."
,,Do Tibetu se znovu vrátil i Šántarakšita a brzy bylo rozhodnuto o stavbě kláštera. Jeho plány zhotovil Šántarakšita na základě modelu indického kláštera v Odantapuri (dnešní Bihar), který byl roku 1193 zničen muslimskými nájezdníky. Během dvanácti let byl vystaven klášter Samjä, majíce podobu trojrozměrné mandaly zrcadlící strukturu vesmíru podle buddhistické kosmologie. Zde bylo na sklonku 8. století zasvěceno do mnišského řádu prvních sedm mužů, vybraných z aristokratických rodin, kteří se podrobili cvičení a školení pod vedením Šántarakšity. Samjä se rychle stalo centrem zprostředkování a výměny buddhistické nauky a kultury. Zpočátku zde působili čínští i indičtí buddhističtí učenci a mniši, kteří se se svými tibetskými žáky podíleli na překladech buddhistických textů do tibetštiny. Mezi přívrženci dvou různých způsobů výkladu doktríny, které se šířily po Tibetu, se však objevily konflikty. Indická tradice zdůrazňovala systematické studium a dlouhodobou praxi, dodržování etických pravidel a disciplíny a připomínala význam konání dobrých skutků. Teprve spojením takto směrovaného usilování je možné pokročit na stupňovité stezce vedoucí ke konečnému probuzení a nirváně."
,,Čínský směr naproti tomu nabízel čchanové (zenové) pojetí, že probuzení je okamžité poznání, které může přijít v záblesku vědomí, a je jen potřeba být na něj připraven otevřenou myslí, úplnou duševní a fyzickou nečinností. Sám král Thisong Decän nakonec inicioval veřejnou disputaci, která probíhala v letech 792 - 794 v Samjä (podle některých pramenů ve Lhase). Ve prospěch indického systému argumentoval Šántarakšitův žák Kamalašíla a z pozice čchanového přístupu mluvil čínský mnich Hasang Máhajána. Výsledkem bylo nejen kulturně, ale i politicky ovlivněné rozhodnutí krále Thisong Decäna vyhlásit právě indický výklad buddhistické doktríny za státní náboženství Tibetu, o čemž byly sepsány úřední dokumenty a královský edikt byl také vyryt do kamenné stély (doringu), jež dodnes stojí vedle vchodu do hlavní chrámové budovy v Samjä. Za Thisong Decäna bylo též vypraveno poselství do indické Bódhgaji, aby pro stúpu (čhörten) v Samjä získalo jako relikvii část ostatků Buddhy Šákjamuniho."
,,Buddhistické učení se rozvíjelo i za vlády Thisong Decänových následovníků a zejména pak za vlády třetího dharmarádži Ralpačäna (vládl 817 - 841 nebo 815 -842). Do Tibetu přicházelo množství indických učenců (panditů) a mistrů a pokračovaly práce na překladech buddhistických textů do tibetštiny. Z této doby pocházejí také první pokusy o standardizaci buddhistické terminologie a první sanskrtsko-tibetský lexikon pro překládání buddhistických textů Mahavjupatti."
,,Podpora a rozkvět buddhismu v Tibetu byly násilně přerušeny až krutovládou Ralpačänova bratra Langdarmy, který využil napjaté situace, intrik a vnitřní nejednotnosti královského dvora. Nechal zavraždit Ralpačäna a jako přívrženec bönismu rozmetal všechna buddhistická klášterní střediska v centrálním Tibetu, zničil svatyně, spálil texty a rozprášil mnichy. Zhruba na sto let se mu podařilo zbrzdit šíření Buddhovy nauky na střeše světa."
Z Tibetských listů
TTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTT
