Své povídání začnu povídkou, kterou jsem napsala spolu s archandělem Gabrielem jako jeho vzkaz mne i lidem...
§§§
Na obzoru hvězdných cest stál divný tvor. Jeho síla jest nevykonaná a jeho vynalézavost nepoznaná. Však čeká tam on na tebe.
Kde jsi? Copak jsi zapomněl? Já tvým jsem strážným snem, tvůj archanděl.
On bojuje s každým zlem okolo tebe. On tvou je silou. Ty jsi v něm. Jste jedno sémě.
Kol vrásčitého těla obrovského anděla mihnul se divný mrak. On směřoval k podobě lidské, jenž v síti duší, jménem Člověk pozemský, se nacházela.
Ach, a co nevidí oči toho anděla. On v mraku tom divná čerň stůně. Mží se tam a kmitá, smrad kol ní je, žádná vůně. I archanděl ten v dlouhých archívech svých hvězdných náhle nalézá jméno této černi. To Satan zve ji starý lid, to jeden ze zbloudilců dračích slojí, to temný šedý lid.
A míří ten drak k Zemi, ni Luciferem zve se, ni žádný Luciferův rod. Toť jen zbloudilců sémě, co neuctívá ni ženu, ni muže, ni vesmír kolem sebe ne.
I to ví ten archanděl v té chvíli, že Zemi jen tak neopustí. Však do Země se v světelném svém rouchu nedá vydat, polekal by se ten lidský zemský lid. A tak anděl převlékne své tělo, světelné za lidské vymění. A tak vydá se do světa toho, ochránit ten zemský lid.
§§§
Přistávací plocha byla připravená. Ačkoli drahé náramkové hodinky na rukou islámského předsedy Polajláhu hlásily dávno po půlnoci, muž neměl na spánek ani pomyšlení. Na čele se mu perlil slaný pot a v rukou nervózně žmoulal desky s dokumenty.
Nad hlavami přihlížejících se náhle objevilo jasné krvavě rudé světlo a zalilo je svou jasnou červení. Kulovitá loď s mnoha výstupky ne nepodobné račím klepetům zakroužila nad jejich hlavami a pak se pomalu spustila na přistávací plochu.
Předseda se narovnal v ramenou, vydechl téměř všechen vzduch z plic, aby si dodal odvahy, a pak v doprovodu své vojenské ochranky vykročil směrem k lodi.
V tu chvíli se atmosféra na letišti rapidně změnila. Neznámý psychický tlak zaútočil na lidi takovou silou, že se jim téměř podlamovala kolena. Mnohám z nich se špatně dýchalo a neidentifikovatelný strach jim sevřel vnitřnosti. V lodi se objevil protáhlý otvor a vyšly z něj dvě hubené světle šedé až bílé postavy. Měly výrazné hákovité nosy, malá bezretná ústa a velké, avšak úzké oči. Čišelo z nich zlo.
Předseda si odkašlal, aby se uvolnil, ale jaksi mu to nešlo. Ve své hlavě uslyšel prudký ječivý hlas.
„Musíš nás poslouchat!“ozvalo se rozkazovačně. „Musíš nás ctít!“
„A-ano.“vykoktal ze sebe bezradně. Co jiného měl dělat? Bylo nad jeho síly jim vzdorovat.
Ovšem dostatek sil na tohle měl někdo jiný.
Postavy se přiblížili k lidem o něco více, avšak i tak zůstávaly ve značné vzdálenosti, jako by se štítily všeho kolem sebe. Jedna z nich zvedla prst a desky s dokumenty samy připluly do jejích rukou.
„Vaše papíry jsou primitivní.“zasyčel hlas v předsedově hlavě. „Toto nám není k ničemu. Poskytneš nám vzorek krve a tak zpečetíme ujednání.“
Předseda na prázdno polkl a začal mít nejasný dojem, že o tomto kdysi četl v koránu… o podpisu psaném krví. Avšak než si stačil plně uvědomit, co to činí, jeho hlava ho prudce rozbolela a jako by na něho spadla stotunová bomba, tak cítil se v ten ráz.
„Musíš nás poslouchat.“opakovalo to slova v jeho mysli.
„A-ano.“vykoktal sotva popadaje dech. „D-dám vám, co budete chtít.“
Další z bytostí vyndala spod šedého biomechanického obleku jakýsi kovový nástroj a dala muži pokyn, aby se přiblížil.
Předseda už už vykročil, ale kdosi z jeho ochranky se sklonil k jeho obličeji a v levém uchu mu zazněl melodický hlas.
„Nemusíš to dělat.“říkal jemně a soucitně. „Nemusíš nic, co nebudeš chtít ty sám.“
Ale musím. Pomyslel si předseda. Jsou mocnější než my, mohly by nás vyhladit, zničit!
„Ne, nemohli.“ozval se zas ten tajemný muž, jako by mu četl myšlenky. „Já jim to nedovolím.“
Předseda strnul překvapením a obrátil se k neznámému, přičemž úplně zapomněl na nějaké mimozemšťany. Uviděl vedle sebe velkého muže středních let se zářivě modrýma očima, nádhernýma jako měsíční svit a hustě kudrnatými temnými vlasy. Muž se na něho přátelsky usmíval, jako by na něho síla příchozích vůbec nemohla účinkovat.
„Kdo-kdo jste?“vyhrkl zaraženě.
„Jsem Gabriel, přicházím vám pomoct.“řekl prostě ten muž.
Přátelsky stiskl předsedovi rameno a tím jediným dotekem ho zcela uklidnil. Pak se obrátil k šedivým postavám a jeho pohled se rapidně změnil.
Jejich zraky se setkaly. Mimozemské bytosti se rozzlobeně roztřásly a neuvěřitelnou rychlostí vytáhly zpod obleků jakési podivné pistole. Zamířily jimi na Gabriela a krajinu prořízly dva nepříjemné skřípající svisty.
Gabriel jen mávl rukou a smetl šokové vlny z této reality. Pak otevřel ústa a vyndal z nich dlouhý stříbrobílý paprsek.
Bytosti bleskově zalezly do lodě, zavřely otvor a …..
V té chvíli se paprsek změnil v obrovský zářivý meč. Gabriel jím mrštil po lodi a vůbec mu nevadilo, že je obklopená ochranným polem.
Ozval se táhlý vysokofrekvenční zvuk a loď zmizela z našeho vesmíru. Jen toliko mu stačilo, aby je porazil a zbavil svět jejích přítomnosti. Věděl, že přijdou další, ale poradí si s nimi též.
Za jeho zády kdosi nervózně zakašlal a Gabriel k němu sklonil pohled.
„Vy-vy…“začal koktat předseda. „Vy jste taky z vesmíru?“
Muž se na chvíli zamyslel a pak souhlasně přikývl. „Ano, dá se to tak říct.“odpověděl s úsměvem.
!!!!!!!!!!!!!!!!
J
ANDĚLÉ... Kdo jsou vlastně andělé?
Tak když jsem se s nimi poprvé setkala, byly to bytosti z duchovního vesmíru a málokdo je dovedl vidět, jelikož právě byli z duchovního vesmíru, tedy ne z toho našeho. Naštěstí do paralelního vesmíru vidím a po mnoha důkazech andělů, oproti kterým musela ustoupit do pozadí i moje věčná pochybnost ve stylu, že si všechno vymýšlím, jsem poznala něco z jejích bytí a způsobu přemýšlení.
Jenom že, když se podíváme do Bible, můžeme si všimnout, že v ní jsou andělé popisováni rozhodně jiným způsobem, než jak je dnes vidíme my.
Co znamená slovo "anděl"? Posel z nebes.
Jak se mohlo stát, že je lidé v pozdějších dobách začali znázorňovat s křídly? Proč byli přesvědčení, že andělé umí létat? Co když nelétali na svých křídlech? Co když létali v lodích?
Dlouho jsem přemýšlela, jak mám všechny svoje zatím stále ještě nedokonalé poznatky shrnout do článku, který by šlo pochopit, ale ono to snad ani nejde. Podle toho, co zatím vím, je náš vesmír tvořen dvanácti dimenzemi ducha a dvanácti dimenzemi hmoty. Obě dvanáctky časoprostorových kontinuí se otáčejí vůči středu , božského zdroje Nejvyšší existence, který existuje v každém takovém celku stvoření, matrixem to třeba můžeme nazvat, ale jistě by se našlo i příhodnější slovo. A tak ta dvojice dvanáctek se otáčí vůči středu v opačném směru a tím vlastně vyvolávají jakousi opačnou fázi času. Díky té opačné fázi času mají všechny bytosti v 12 hmotných dimenzích hmotného vesmíru svoje tělo a stejně tak i své znázornění v duchovním 12 D vesmíru.
Pokud vezmeme v úvahu, že naše duše jsou věčnými součástmi Boha, dlící v hlavním jádře matrixu, Božském slunci uprostřed, pak náš duch dlí vždy v některé z 12 dimenzí vesmíru ducha, zatím co paralelně k tomuto se naše fyzické tělo nachází v některé z 12 dimenzí vesmíru hmoty. Proto také po naší fyzické smrti vždy naše energetická těla putují přes bránu smrti do vesmíru ducha a tam jsou za pomocí dalších duchů znovu regenerováni.
Vesmír ducha vlastně vznikl dřív než vesmír hmotný a platí tam trošku jinačí pravidla. Proto když by se sem chtěla převtělit jakákoli bytost z jiných dimenzí úplně jiných matrixů, musí nejdřív projít školením ve vesmíru duchů a teprve pak je její pobyt v hmotě něco jako zkouška. (Myslím, že něco podobného naznačoval kdysi i Platón a stejně tak jako mě, větší procento lidí mu nevěřilo.) Když se sem totiž narodíte, zapomínáte na to, kým jste doopravdy a jedna z věcí, kterou ve svém životě musíte nejdříve udělat, je zjistit, kým doopravdy jste, i kdybyste tím ryskovali smrt svého fyzického těla. Ostatně tím se vaše osobnost neztrácí, protože ta není tvořena impulsy v mozku, jak si lec kdo myslí, nýbrž světelným jádrem vašeho ducha a dalšími světelnými obaly. Teprve světlo ve vás, která je jen souhrnnější formou informací, které nesete ve svém duchu a duši, vytváří DNA a tělo a impulsy v mozku.
Ovšem toto se týká duší, které jsou zde vysláni se vyvíjet. Ve vesmíru duší nemáte tak dobré šance na vývoj, protože k vývoji je třeba projít duchovní temnotou...ergo hmotným životem bez vědomí své vlastní identity.
Pak jsou v našem vesmíru, i ve vesmíru duší takové civilizace a taková společenství, jejíchž duše jsou miliony let staré a za ten čas už si prošly svojí řadou zkoušek a vyvinuly se do nám zatím ješně ani netušených znalostí. Tyto bytosti pak věrni zákonu všech duší Universa si berou za úkol vytvářet, učit nebo pomáhat všem mladším a méně vyvinutým duchům. Takové to bytosti pak dovedou cestovat mezi vesmíry hmoty a ducha aniž by se sem museli přímo převtělovat, a když už tak nemusí ztrácet paměť.
A mezi takovými dušemi patří Andělé. Jejích vědomí je schopné pobývat zároveň ve světech duchů... a jejích duchové bývají skutečně obrovští a prastaří... a zároveň jsou schopni zhmotňovat se v tomto vesmíru jako dokonale živí lidé s podobným DNA jako máme my sami. Myslím, že je to dáne tím, že každý z nich měl minimálně jedno lidské převtělení. DNA tohoto jejích těla je pak v jejích světelné paměti uchované stejně tak jako celý ten daný život a oni ho při přechodu sem z duchovních dimenzí můžou kdykoli znovu vyvolat a zrekonstruovat si tím fyzické tělo, fyzickou identitu.
Stejně tak se takové bytosti můžou usadit na vedlejších planetách sluneční soustavy a žít tam ve společenstvích zcela lidských a přitom úplně jiných než to naše. Přitom třeba i rodí děti a plynule se do těch dětí převtělují další andělské, archandělské či serafínské duše a tím celá tato historie pokračuje dál...
...až k dnešním dnům.
Takže kdo jsou andělé? Jsou to vyvinutější a starší formy lidí, které se sem vracejí proto, aby nám byli oporou a chránili nás v dobách naší reformace, v dobách temnoty a tak nějak kdykoli to ucítí za vhodné. Myslím, že v povídce od Gabriela je celkem znát, jak to funguje. Ve své duchovní formě je to archanděl s duchem velikosti několika světelných soustav, ale pak když sem dorazí jako hvězdný muž, má tmavé kučeravé vlas a modré oči, jako dost velké procento pozemských mužů.
Můžeme tedy tvrdit, že jsme anděly samotnými, stejně tak jako můžeme říct, že jsme andělskými potomky, kteří se někam zatoulali a zapomněli na svůj skutečný hvězdný původ. Andělé jsou našimi otci, bratry, matkami, sestrami i dětmi, stejně tak, jako jsou to naši duchovné samotní. Jsme jimi my sami.
Tak proč se tak nechováme? Už víc než milion let podléháme temnotě tak obrovské, že dovedla přivést tuto galaxii v paralelním vesmíru draků do bezvýchodné situace.
Jak dlouho to potrvá, než se znovu vrátíme k tomu, kým doopravdy jsme? To záleží jen na nás. Učit se a věřit tomu, kým doopravdy jsme...to je cesta ven z pekla, do kterého jsme se uvrtali.
Mějte se krásně!! A hlavně věřte, že jste tím, kým doopravdy jsme! Ne tím, co se nám snaží nalhat masmédia!! Ahoj!!
