Myšlenka, že onen východ z nouze je neustále otevřen, mu propůjčila sílu, vznítila zvědavost …“… kolik toho člověk vlastně vydrží! Až to všechno dostoupí po samu hranici snesitelnosti, stačí přece jen otevřít ty dveře a jsem z toho venku!“ Existuje spousta sebevrahů, kteří z této myšlenky čerpají obvykle velkou sílu.
Hermann Hesse – Stepní vlk
… mluví-li se o reinkarnaci, … vzniká dvojí zodpovědnost; je tu předtím a potom, které dává tomu „teď“ docela nové zabarvení. Těmito myšlenkami jsou náhle odříznuty ústupové cesty; protože kam můžeme utéct, potkáme-li vždy jen sami sebe?
Thorwald Dethlefsen – Reinkarnace
Zážitky z minulých životů a jejch léčivé účinky
Vznášela se v kokonu vystlaném hedvábím, který se pomalu pohupoval indigovou oblohou. Cítila klid a mír, cítila, že sem patří, do této měkoučké etuji a do té harmonie, která tiše šuměla kolem. Do uší jí zněly zvonky, triangly a tibetské mísy.
Náhle jí do víček vyšlehl blesk a zaryl se do mozku. Houpačka z hedvábí se rozpadla na atomy a ona spadla do svého těla. Neodvažovala se otevřít oči, aby ji světlo neoslepilo. Píseň zvonků a trianglů zmizela, místo nich slyšela jakoby z dáli duté a pravidelné údery bubnu, které se víc a víc přibližovaly.
Venku zaštěkal pes. Bodlo ji to až u srdce. Všechno ji bolí, celé tělo ji bolí, život ji bolí. Uvědomila si, že ty tupé údery palicí do bubnu je tlukot jejího srdce. Žije tedy, srdce se vší silou snaží zburcovat zmrtvělé tělo k životu. Cítila, jak se jí staženými cévami valí teplá krev, cítila, jak jí puls tepe v uších, cítila, jak se jí rozebíhají nervy v bezvládných údech. Mysl se bránila novému přílivu života, ale síla, která ho oživuje, se nedala její vůlí zastavit.
V ústech měla nakyslou pachuť a v rozbolavělém mozku ji píchalo. Hlavu měla tak těžkou, že jí ani nedokázala otočit, aby ji přestal tlačit zmuchlaný polštář. Nevěřila, že by dokázala pohnout svýma umrtvenýma rukama, kdyby se o to pokusila. V žaludku jakoby jí vybuchla sopka zoufalství a těžká vlna roznášela jeho jed po celém těle. Udělalo se jí zle. Zasténala.
Venku zase zaštěkal pes. Rázem se ocitla zpátky u potoka, zarostlého divokými křovinami. To štěká Kašpar. Běží před ní a radostně vrtí ocasem, že šel s paničkou na procházku. Kalná voda uhání betonovým korytem potoka a jeho drobné vlnky odrážejí oranžové světlo pouličních lamp. Ze zálivů paměti se vynořuje potemnělá obloha s těžkými mraky, studený vítr na kůži pod větrovkou a ševelení suchého listí.
Před očima znovu vidí Kašparovy oči, jak ji sledují v očekávání sladké odměny, že poslechl, když ho zavolala k noze. Znovu ucítila v dlani jeho teplý jazyk, jak si od ní důvěřivě bere čokoládové bonbony a s požitkem je přežvykuje.
Očekávala rychlou a bezbolestnou smrt. Zaťala zuby, ale v čelistech neměla žádnou sílu. Zase klečela u Kašpara v hlíně, tiskla ho k sobě a cítila, jak jeho hubené tělíčko pulsuje v křečích. Znovu měla před očima jeho udivený pohled, co se to děje, když všechno bylo takové veselé… Zpod zavřených víček jí vytryskly slzy. Celým tělem jako by jí projížděla palčivá bolest, kterou zakoušel Kašpar, když ho vraždila. Nakonec se jeho tělo v poslední křeči napřímilo. Ještě jednou na ni upřel tázavý pohled a ztuhl. Sípavý dech ustal. Za chvíli se mu oči potáhly šedivou blankou.
Zabila jediného tvora, který ji měl rád. Zabila jediného tvora, který chtěl být s ní. A ona sama zůstala naživu.
Jakoby z dálky slyšela táhlé kvílení. „Já to nevydržím, já to nevydržím!“ Ten hlas se dral z jejích vyprahlých úst. Uvěří jí někdo, že se opravdu nedá žít? Že pocit života je příliš nesnesitelný, než aby se toto období dalo překlenout? Že ji život bolí?
Do předloktí jí vjela injekční jehla.
Byla jedna kapka vody a ta byla nesena proudem divoké řeky v horách. Nebyla tak bezmocná a vydaná osudu napospas, jak by se mohlo zdát, protože když se jí nějaká zákoutí či záliv zalíbily, směla poprosit, zdali by tam nemohla setrvat nějakou dobu a vychutnávat tamější energie.
Zpravidla jí to bylo dovoleno, pokud někde jinde neměla povinnosti, k nimž se dobrovolně zavázala. Věděla, že její cesta vede do moře a že se tam vždycky setká se svými sestřičkami a bratříčky. V hlubokých vodách oceánu se směla převalovat podle libosti a jak dlouho chtěla. Když uzrál čas nebo když ji přestalo bavit jen tak se veselit a radovat v bezhraničném prostoru, vystoupila k hladině, nechala se vypařit a spadla jako dešťová kapka zase do nějaké krajiny. Tam se po krátké době rozkoukání spojila s ostatními kapkami a vytvořila pramen.
A plula krajinou zase dál, zpátky k oceánu.
Když ráno v šest sestra vtrhla do pokoje a hlučně rozsvítila, aby pacientům změřila teplotu, sen se vypařil jako dešťová kapka.
Zbyl po něm jenom útěšný pocit, o jehož původu nemohla pranic vypátrat a ani ho nebyla schopna plně identifikovat. Kdesi vzadu v srdci ji hřál slabounký plamínek, že možná není tak docela sama. A když si vzdychla, cítila, že se jí skutečně ulevuje.
„Ještě před vizitou vás chce vidět paní doktorka,“ naklonila se nad ni silnější sestra v modro-bílé uniformě.
Rozhlédla se. Bíle nalakované postele, čtyři vedle sebe a další čtyři naproti nim. Ta hned vedle dveří je na kolečkách. Zamrkala, aby se rozkoukala. Za oknem byla tma a ve skle se odrážel bílý nemocniční pokoj jako maják.
Proč tu jsem? Takhle jsem si to přece nepředstavovala! Vždyť mě všechno bolí a vůbec nejsem šťastnější ani klidnější! Cítím možná ještě větší úzkost a strach. To se nedá žít ani umřít? Co teda dál?
Bolí ji celé tělo, bolí ji mozek, bolí ji myšlení. Jen city ji nebolí, ty se jí podařilo dokonale umrtvit. Je přece rozumná.
Paní doktorka byla mladá slečna krátce po dvacítce.
„Posaďte se,“ kývla na tvrdou židli vedle svého psacího stolu. „Víte, kde jste a proč?“ zvedla paní doktorka krátce hlavu z desek s jejím chorobopisem.
Dívala se jí do očí a několikrát na ni nechtěně zamžourala.
„Jste na psychiatrii, na oddělení urgentních případů.“
„Aha,“ uhnula očima. „Dobře.“ Posadila se. „Co z toho pro mě vyplývá?“
Paní doktorka se přehrabala v papírech. „Musíte mi říct o sobě nějaké údaje. Jak se jmenujete?“
„To snad víte z občanky?“
Pozoruje ji profesionálním pohledem, ve kterém není ani trocha soucitu či pochopení. Blesklo jí hlavou, jak jí Petr jednou povídal, že medici chodí na svoji první stáž obvykle na psychiatrii.
„Proč jste pila alkohol, když jste si vzala léky na spaní?“
To nejsou léky, ale berličky, chtělo se jí paní doktorku opravit.
„Nevím.“
Paní doktorka si povzdychla. „Myslíte, že byste si ještě mohla něco udělat?“
Ano. To se stalo mým životním úkolem, smyslem mého života. Dál nelze žít. Nezvládnu to. Nejde to. A navíc jsem tak nemožná a neschopná, že se to nedokážu naučit. Nedokážu se naučit, jak žít, aby to bylo aspoň snesitelné, když už mi jsou zapovězeny pocity radosti a štěstí. Bolí mě každý pohyb, každá myšlenka, každé pohnutí emocí.
„Tady?“ pohrává si z páskem pruhovaného županu, v kterém si připadá jako v pytli. „Tady to asi nepůjde, že?“
„Ach Bože.“ Paní doktorka si zase začala něco zapisovat. Jen piš, děvenko, ať získáš nějaké zkušenosti.
„Takže znova. Jste na psychiatrii, protože je podezření, že jste si chtěla vzít život. Zůstanete tady, dokud nezjistíme, jak to s vámi je.“
Dokud mi neusnadníte život? Dokud mi nevymyjete mozek, abych mohla dál fungovat? Vždyť jste všichni tady skládali Hippokratovu přísahu. Jak mi můžete takhle ubližovat, že mě nechcete nechat umřít? Kdo vás opravňuje k tomu, abyste mě zprovoznili? Stát, který potřebuje, abych mu platila daně? Vaše ctižádost a přesvědčení, že smrt je prohrou?
Oči se jí zalily slzami.
„Nechcete se mi svěřit?“
Cítila, jak jí ramena klesají pod neviditelnou tíhou jejího života. Jak má převést do slov něco, co nedokáže ani pochopit?
„Zabila jsem psa.“
Chvilka ticha. „A proto jste chtěla spáchat sebevraždu?“
Krátký střet dvou mečů v jejím mozku. Má být upřímná a nelhat, anebo diplomaticky racionální, aby se vyhnula doplňujícím otázkám a udiveným reakcím?
„Ne.“ Jsem unavená na jakékoli hrátky. Jedu vabank. „Ne. Chtěla jsem se zabít, protože …“ Zbrzdila. To děvče to nepochopí a podle předpisů a lékařské etiky ji odsud nepustí. A tady, kde se nemůže ani zavřít na záchodě, protože tam chybějí kliky, na všech dveřích jsou kukátka a pořád tam je narváno, bude odsouzena k poslušné rezignaci. „Chtěla jsem se zabít, protože jsem zabila psa.“
Lékařka si ji prohlíží. Pak opět sklopí oči k papírům.
Víš, o čem máš psát? Kdybys potřebovala poradit nebo další podrobnosti o tom, jaké to je, když se člověku nechce žít, protože má pocit, že jeho život je nad jeho síly, tak se na mě můžeš obrátit.
„Vraťte se teď na pokoj. Bude vizita. Přijímací pohovor dokončíme později.“
Jsem na pouti se spoustou přátel, je tam také David a Petr, vozíme se na kolotočích, houpáme na houpačkách. Všichni se smějeme a těšíme ze života. Běháme mezi atrakcemi, honíme se, hrajeme na babu. Na obloze svítí slunce a všechno kolem prohřívá svými žlutavými paprsky. Přibíháme k horské dráze, nasedáme do vozíků. Vyjíždíme po kolejnici vzhůru k oblakům.
Koleje pod námi klapají. Dostávám strach. Ostatní se však nebojí, a tak protože nechci vypadat jako slaboch, strach zaháním a směji se s nimi.
Už jsme nahoře. Vozík zatáčí doprava a my se řítíme dolů. Můj vozík však náhle vyjíždí z dráhy, všechno se kolem mě zatočí a já se propadám. Zabořím se do sněhové závěje, bořím se stále víc, nemohu pohnout rukama ani nohama. Volám o pomoc, moji přátelé okolo mě procházejí, stále se smějí a míří k bufetu na pivo. Nikdo se ani neotočí, přestože mě museli slyšet. Nikdo se ani neotočí, smějí se a radují ze života. A já se propadám, osamocená, opuštěná, odmítnutá. Pomoc! Pomoc! Pomoc!!!
Lekla se a trhla sebou. Vzbudil ji vlastní výkřik o pomoc. Otevřela oči a zjistila, že paní vedle na lůžku ji pozoruje.
„To bude dobré,“ říká konejšivým hlasem.
Otočila se. Jak by to mohlo být dobré? Neví co povídá. Vůbec to nemůže být dobré, já si totiž ani nedokážu představit, jak by to mohlo vypadat, kdyby to bylo dobré!
Byla to nejmilejší chvíle z celého dne. Seděla jsem v proutěném křesle na verandě dřevěné chatičky, popíjela kávu a pozorovala, jak zlaté světlo zaplavuje stromy v údolí a mísí se s různými odstíny jejich zelené. Byla to chvíle, kdy se vzduch ztišuje a prosycuje těžkou vůní, smíšenou z kouře hořícího dřeva, z vůně růží pnoucích se po sloupcích na terásce a z pachu země a lesa.
Celý svět jako by se najednou nakrátko tiše zastaví v dilematu slunce, má-li zapadnout a dovolit, aby celý kraj zalila tma, nebo jestli zůstane viset nad obzorem a dál zaplavovat okolí svým krásným zlatým světlem.
Po této zmrtvělé chvíli pak vždy nastává okamžik, kdy se sluneční kotouč pohne a svět začne nezadržitelně sklouzávat do jícnu temnoty.
Ne! Já chci zůstat sedět na té verandě, popíjet kávu, shlížet do údolí a vědět, že si mohu povídat s mužem, který mě miluje! Já nechci, aby slunce zapadlo! Já chci aby byl věčně den, protože za světla se nebojím. Nejsem mrchožrout, abych čekala na noc, která mi dodá odvahy a já bych se vydala slídit na pláních po tom, co zahynulo ve dne.
Ocitám se ve stále víc blednoucím světle, nezadržitelně ke mně začíná pronikat chlad a já mám strach.
Zvrátila se zpátky na polštář a zakryla předloktím oči. Nikoho nic nezajímá. Nikoho nikdo nezajímá. Samota. Izolace. Smutek.
Zase na ni dopadl balvan drtivého osamění a najednou cítila, jak jí po tvářích stékají teplé potůčky slz. Vzdychla si.
Smutek se v jejím břiše smísil s beznadějí a bezvýchodností. Nikdy to nemůže být dobré! Vždyť se všechno neustále opakuje dokola a člověk je proti tomu tak bezmocný! Tak bezmocný!
Jsi nemocná z pocitu bezmoci! Slyšela tichý hlas, když zase upadla do trhavého spánku. Léta mezi květinami, létá nad horami, líbá se s motýli. Kde jsi? – Tady! – Nevidím tě, jenom cítím hedvábný závoj vzdouvající se ve vánku. Kde jsi?
Neboj se! Už jsme tady. Hustou mlhu z blat už znáš, znáš vědomí ochromující, dusivé zuřivosti a zmrzlé listy prstů, které nemá kdo zahřát. Naše tachyonová loď je jako kus mastného loje na mramoru chladného sněhu, k němuž se z ojíněných stromů bez listí slétly vyhladovělé sýkorky. Jsi jedna z nich! Podívej! Tvoje srdce zlatě září jako žlutá prsíčka sýkorek!
