„Kolik je?“ (A v duchu „Můj!“ k tomu.)
Dvanáct anebo tři –
Lhostejno. „Do kina?“
- „Domů!“
(Jako vzlyk, a jako křik.)
Marina Cvetajeva
Ruším noční klid Malou noční hudbou.
Zavírám se v pokoji s Marinou
a její Poémou konce.
Nechce! Děsilo mě ze spaní, vzbouzela se zpocená.
Do přístavu rána zdálo se
nemožné vplout.
Scházíme se také přesně v šest,
nikoli však na nábřeží,
ale pod Staroměstskou věží s orlojem.
Cizinci ve vlastním městě…
Klesnout do náruče bych mu chtěla –
jsem však silná!
– zapudím touhy těla.
Tak hovory! Ty nezávazné hovory…
Jen se nedotknout hluboko,
nerozeznít tu strunu.
„Na víkend nepůjdu…“
„A jinak?“ No dobrá, slova plynou.
Čí to všechno bylo vinou?
Šumivý pleskot křídel nad náměstím.
Orloj s časem hrozí pěstí.
Za chvíli znovu osamím.
Nač ten okamžik oddalovat?
Nač být s ním??
Aspoň ty hovory!
Proč se ptá? Kam míří?
Tak dobře, za týden, ve čtyři…
Jako v mlze slyším jeho hlas.
Ty dlaně, co ještě před týdnem hřály…
Dnes jako koráby
noří se do kapes.
Jeho hlas má příchuť rzi.
Hlas zanesený lží.
Počítám slabiky – v mozku to přeskočí –
jaké dál vést řeči???
Zelený led a úzkost Vltavy, jejích špinavých vod.
Na jazyku opakuju si tu otázku jako o překot.
Kam jít? S ním?
Neřekne: „Chci jít domů!“?
Pryč! Nemáme domov,
dneska už ne.
Přespříliš smutné
Je dívat se zpět.
Ta tedy za týden, v pět?
Mám strčit hlavu do oprátky?
Vždyť jsem se nechtěla vracet zpátky…
Srdce mé vydrž, nepukni.
To ještě není celé.
Těžkou mši zádušní
začali hrát na rohu v kostele.
Nad střepy snů vznáší se orli.
On cválá, já jdu o berlích.
Tak být jak skála, jako skála pevná.
Chytit se břevna
už nemám sil.
„Já jsem se neprosil…“
o čem to mluví?
A o čem já?
Rozsudí chybí nám.
Na bitevním poli není vítězů,
jen poražených – zdá se.
Jeden však poražený musí být víc.
Lomí se galantně v pase,
i klobouk smeká – a jako řeka
minuty plynou.
„Vždyť víš, tohle se muselo stát.“
„Takhle to musí být, já vím.“
Kdopak to mluví?
A kdo to ví???
Téma zas odvádí,
slova jak nomádi
těkají z místa na místo.
Teď plakat nebudu,
ne, nejsem s to.
Kolotoč osudu se dotočil už.
Duši mi rozřezal rezavý nůž
prázdných slov.
Přivinout se. A nepustit.
V každém jezu jsou nějaké propusti.
Propluju i v sudu…
Jak? Míří mně vstříc?
Ten dotek mě roztaví, chci říct….
Ne, plakat teď nebudu.
„Proč se tak díváš?“
Já se dívám? Já plavu! –
vstříc zrádnému jezu.
Zachránit krysy, když loď se potápí?
Dnes není kdysi
a má přání se jak ptáci rozlétli.
„Počkám s tebou na tramvaj.“ Kdeže,
dneska žádná nepojede.
Snad. (Čeká na chvíli, kdy se mě zbaví.)
„Máš mě ještě trochu rád?“
Víš, ty jsi ten pravý…
„Mám. A nechci, abys krvácela.“
Přesto však bije mě dál.
Co se to stalo? Tohle jsme my?
Ti zdvořilí nepřátelé,
co v ringu sešli se v boji o přežití?
Co se to děje! To přece nejsme my!
Ti dva, co se boří do závěje…
Ještě před týdnem říkali,
jaký jsme krásný pár,
jak nám to spolu sluší…
Už není naděje?
To přece nejsme my!
Ne. Tohle jsem já –
a tohle jsi ty.
