Tento příběh je založen na meditaci do nitra mé osobnosti v tachyonové terapii vedené Honzou M.. Pokud jej budete číst pomalu a při správném naladění (a nikoli třeba jen rychle v práci či ve škole), dokáže Váspropojit či alespoň nasměrovat na Zdroj nevídané Síly... Pohodlně se proto posaďte. Začínáme...
Byl jsem stromem. Silným a hrdým stromem rostoucím na kopci za vesnicí sto let. Jako každý jiný strom, i já jsem se uměl pohybovat volně v čase - podobně, jako se lidé umí pohybovat volně prostorem. Dokázal jsem se dívat do minulosti i budoucnosti. Toho dne se však nejvzdálenější budoucnost, do níž jsem kdy dokázal nahlédnout, stala dneškem. Proč, když se podívám do budoucnosti od zítřka dál, je na místě, kde nyní čním, prázdno??? Budu poražen dřevorubcem? Zapálí mě blesk? Bože, já nechci zemřít! Chci žít! Ach, plakalo, smálo se a milovalo se u mého kmene za ta léta mnoho lidí a mnohá zvěř v mém kmeni či koruně našla své útočiště. Proč mám zemřít? Já chci žít!!!
V tom okamžiku ke mně promluvil Archanděl všech Stromů: "Za sto let, co jsi živ, sis osvojil Sílu Nebe. Naučil ses otevřít se energiím vzduchu, vody i mé energii přicházející do tvé zelenající se koruny z listí. Hrdě vzhlížíš k nebi, ale za celou dobu sis neuvědomil, že energie, která tě vyživuje, proudí i ze tvých kořenů. Zapomněl jsi na svou spodní část, drahý strome, A nyní nastal čas vydat se na tuto pouť vedoucí pod povrch Matičky Země..."
Než jsem stačil cokoliv říct, ten hlas zmizel. "Hmmm, Archanděl má pravdu. Nikdy mě nenapadlo vydat se svým vědomím dolu pod zem, ke kořenům. Proč bych to ale měl dělat? Život nad zemským povrchem jsem si již osvojil a nic mi tu nechybí! A... přiznám se, že mám strach. Na druhou stranu, jestli tohle má být můj poslední den v životě, tak ať to stojí za to!". Byla to zvědavost, ale zároveň i pocit viny za staleté přehlížení tak důležité části mého života, které mě přesvědčily jít "tam dolu". Několikrát jsem se nadechnul a vydechnul a svým vědomím jsem přešel nejprve k úpatí svého kmene. Poslední místo směrem dolu, které jsem ještě znal. Ufff. Znovu jsem se několikrát nadechnul a vydechnul, abych překonal strach, ještě jeden nádech a... no a pak jsem se podíval poprvé pod zem. To, co jsem viděl, mě naprosto šokovalo! Přímo pod mými kořeny bylo jádro, v němž vířil žhavý oheň - magma. Mé kořeny na jádro však nebyly napojeny - obtékaly jej a byly napojeny na kořeny stromu v zemi, který byl vůči "mně na povrchu" zrcadlově otočen. Zkusil jsem se na celou tu situaci podívat zvnějšku - Já jsem zelený svěží strom sálající energii ze vzduchu, přímo pode mnou je jádro, ale kořeny mám spojené se zrcadlově otočeným stromem (to jsem také vlastně já), jehož koruna se rozprostírá do stejné hloubky jako já do výšky! Jenže jsem právě zjistil, že energii z toho "dolního stromu" vycucávám a ten tam dole chřadne na úkor mé části rostoucí nad povrchem země. Je mi z toho divně - Objevil jsem druhou část sebe a jakési jádro, ale kromě toho pulsujícího jádra to tam pod zemí moc nežije. :-( Přistoupil jsem tedy k jádru a začal ho pozorovat. Je v něm neuvěřitelná síla, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Znám sílu Andělů Stromů, ale ta je jinak silná - ta je jemná a vzdušná. To jádro je ale husté a ohnivé. Jako Slunce, na něž jsem se občas dokázal naladit. A opět přišel strach. Chci se toho jádra dotknout, ale co když mě to celého spálí? Pak opravdu zemřu a žádné zítra nebude! Hmmm. Vířivé horké jádro. Co dál? Když se vrátím, tak se to nikdy nedozvím. Nadechnul jsem se a vešel do toho jádra. Rozlila se mnou neuvěřitelná ohnivá síla, která projela do kořenou mé horní části a postupovala výš a výš do kmene i větviček a koruny stromů. Společně s tímto se ale stala i jiná věc, tato silná energie se rozlila i do kořenů, kmene i koruny toho dolního stromu a ten... ožil. V tomto okamžiku mnou proudila energie z jádra do mě nad zemí i do mě pod zemí. A nejen to! Vnímal jsem, jak do mé zelené koruny z listí ve stromě nad povrchem putuje vzdušná energie Nebe, ale zároveň do koruny stromu pod zemí putuje hutná energie Země. Energie proudí oběma směry. Jsem živý!!! Nejsem jen strom. Teď jsem STROM!!! Přes sto let jsem měl takový zdroj energie pod sebou a vůbec jsem ho nevyužíval! Já... Já teď můžu rychleji tvořit, mám obrovskou sílu, že bych mohl šlehat plameny! Když zkouším směrovat pozornost do vnitra toho jádra, je čím dál hustší a hustší a žhavější a... Ježiši... je tam úplně Všechno, ale zároveň tam není vůbec nic. Dobře, vrátím se. Žhavý oheň proudí v každé mé větvičce stromu nad zemí i pod zemí. Chci se podívat na ten "dolní strom". Kam až zasahuje jeho koruna? Uuu, tam je to zatuhlé. Ale necítím, že by mi to překáželo v životě. Naopak je v tom síla a stabilita. Postupuji dál do koruny dolního stromu, jakoby hloubš do země. Ona to vlastně není ani tak koruna, jsou to spíš kořeny pro příjem zemité energie. A zelená koruna stromu nad povrchem jsou taky spíš takové kořeny na příjem energie. Postupuji korunou dolního stromu hloubš do země, je tam ještě více tuhosti, ještě hloubš... a hups, jsem ve Vesmíru a nevnímám ho už jen jako Prázdnotu, je tu i právě ta hustá a tuhá Plnost... Moment a když to vezmu druhou stranou, takže půjdu ze zelené koruny stromu nad zemí dál směrem do nebe, do Vesmíru... hups... a jsem zase Tam, resp. Tady. Cože??? Šmarjá, ono to bude to slavné mystické "Jak nahoře, tak i dole", což jsem nechápal. Ale to jádro tam vlastně taky vede! Popravdě řečeno si nejsem jistý, jestli jsem ještě stromem. Spíš bych řekl, že Jsem. Vnímám a žiju - to vím (alespoň doufám :-) ). Rozšířilo se mi vědomí a začínám vidět souvislosti. Já jakožto horní strom nad zemí žiju a prožívám. A vnímám, že pokud něco nepřijmu nebo mám z něčeho strach, přejde a uloží se to v tom dolním stromu pod zemí, který je s tím horním propojený. Ale proto, že je ten dolní propojený s tím horním, tak zároveň dolní strom a na něm přilepené strachy a odmítnutí, ovlivňuje strom nad povrchem (horní). Huuustýýý! A Bohové a Archandělé nade mnou se radují, že jsem konečně něco Velkého pochopil... No jo, ale oni se radují i ty bytosti dole! Myslel jsem, že dole jsou zlí pekelníci, ale tohle jsou spíš Archetypální Bytosti - jakoby Základ(ní Bytosti). Už vidím i co jsem dělal špatně. Nejen, že jsem nebyl napojený na jádro, ale i jsem vycucával energii tekoucí zespodu. Té energii je ale nutné se otevřít (podobně jako té plynoucí ze shora) a předložit jí návrh ke tvoření. Ona si ho sama vyzvedne a dodá mu sílu. Prociťte si ty pocity do všech detailů a mnohé, doposud nepochopené, Vám zacvakne jako část puzzle do obrazu Světa. Poté pokračujte ve čtení příběhu...
Užíval jsem si ten pocit Spojení ještě nějakou chvíli. Nakonec jsem se vědomím rozložil do obou svých částí - nad povrchem i pod povrchem. Nadechnul jsem se, použil novou Sílu Ohně a Země. Odlepil jsem se z místa, na němž jsem tak dlouho stál, a rozeběhnul se z kopce za vesnicí vstříc novým zážitkům. Já, strom žijící sto let na jednom místě, najednou můžu běhat! A víte co? Napíšu článek a budu o tom vyprávět dalším stromům...
Obrázek poskytnul(a) jamare
Pozn.: Zkusil jsem svou meditaci v tachyonové terapii ztvárnit alespoň částečně do obrázku ZDE.
