Byl to nádherný den. Sobota 4. 10. 2008, kdy jsem jela na pozvání Straptoma, admina Cest duší do Prahy na setkání autorů tohoto virtuálního projektu. Poněvadž my dušičky zde publikující jsme fakt taky z masa a kostí jako každý normální jedinec tady. 
Jsem moc ráda, že už jsem před časem překonala tu obavu, jestli já "hříšnice" můžu kamarádit s tak duchovními lidmi, s takovou čistotou srdce... už vím, že můžu a dělá mi to moc dobře na dušičce. Navíc když vidím, že každý z nás má to svoje... v něčem jsme úplně stejní, a zároveň jsme každý individualitou. Můžeme si povídat o všem, co cítíme, vnímáme, co nás napadá... vzájemně si pomáháme k pochopení toho všeho... takoví mušketýři "Jeden za všechny, všichni za jednoho". K nejsilnějším osobním momentům našeho setkání pro mě bylo, když se mě Tomulka zeptal, čeho si cením, co se mi povedlo. A já začala mluvit o mých dětech, že dcera Ludmilka bude příští rok promovat, dcera Pája pomáhá v hospicu a na JIP, stará se o nemocné, a syn Zdenoušek (11 let) už teď zkoumá vesmír. A já tvořím, ráda fotografuji a maluji, měla jsem moc radost z andělské výstavy, když mi byl svěřen klíč od kostela... a když Tomulka opakoval otázku, na co nejvíc, tak jsem zaváhala, jestli mám něco upřednostnit? A že tohle přeci není Sophiina volba, že se nemusím rozhodnout pro lásku jen k jednomu dítěti, že můžu prožívat a mám to, co mě naplňuje, mateřství a tvořivost... a když jsem pak přijela domů a náš kocourek se mi s láskou otíral o nohy, já přišla nahoru do pokoje k manželovi, vzala ho za ruku, a v duchu mu poděkovala za to, co mi umožňuje, že se mnou sdílí svůj život... nahlas jsem tedy mluvila o novém lensbaby objektivu, to je taková úžasná hračka, kterou jsem si v Praze pořídila... a taky jsem ráno po svém příjezdu do Prahy šla k domu Maitrea a vhodila do schránky podepsanou licenční smlouvu na ilustrování knížky "Od lilie k růžím", což je též jeden z mých velkých životních úspěchů... jsem prostě šťastná na této cestě, Vista se zmínil o TAO, ano, prostě jsme tak putovali Prahou, dýchali nádherně čestvé povětří na Dívčích hradech, koumali jakou energii mají zdejší menhiry, oddávali se Slunci na Petříně, taky jsme si pochutnali na vaflích se šlehačkou, i u Malého Budhy bylo skvěle, papání moc dobré... a ta spadaná jablíčka u Ctirada... a oříšky, které jsme zobali z jednoho pytlíku, i jednou lžící jsme ochutnávali ze svých talířů... Děkuji kluci, za vaší bezstarostnost, jak nám Michal s Tomulkou ukazují, že můžeme žít v klidu a pohodě, děkuju za to, že mojí kamarádkou je i Ivana Muková, má nádherně třpytivé oči a její dcerka Olinka je prostě skvělá... a laskavé teplo od Bofinky, její delfínci, a milá děvčata Verunka a Janička, Jajka a její nádherná maminka Ludmilka, taky jen my* tam s námi v myšlenkách byl, i David snad škytal a možná i Jaromír Hanzlík Děkuji moc za ty dary, přátelé... že jsme se našli, že spolu sdílíme, posilujeme se, dáváme si a překonáváme obavy i obtíže, které se tu a tam objeví. Děkuji, děkuji, děkuji... Bože nejvyšší, Bohyně nejvyšší a Duchu svatý... AMEN. Jo a nádherné hvězdy na obloze jsem večer po cestě domů viděla A teď budu i lépe snášet to méně příjemné, co mě čeká, třeba zkoušky odborné způsobilosti státního úředníka, na které zas zítra jedu, aby na živobytí bylo... tady je jedna z fotografií vytvořená s pomocí lensbaby a vyšších sil, které mě provázejí...
Vlasta Fišrová
