Za sedmero horami, nad sedmero nebi v nejvyšší duchovní úrovni se tyčí v nevýslovné kráse majestátný chrám Boha Otce. Září nádherou a vznešeností podoben tisícům sluncí. V tomto chrámu před oltářem nejčistší Boží Lásky byl stvořen člověk, aby se poté vydal pod ochranou andělských bytostí na svou věčnou pouť. Cíl a smysl této pouti je zatím zahalen mnoha tajemstvími, ale v daleké budoucnosti člověka opět přivede k bráně chrámu Stvoření, do kterého poté vstoupí jako svobodná, duchovně vyspělá a milující kosmická bytost. V každé lidské duši doutná nepatrná jiskřička čisté touhy a naděje, že přijde chvíle, kdy bude moci i ona pokleknout před oltářem Nejvyššího a zaujme důstojné místo v zástupu Božích služebníků. Stali jsme se poutníky, abychom v prachu cest nabyli sil k duchovnímu vzletu.
Lidská duše oděná šatem tělesnosti, putuje cestami poznání, které ji vedou k vytčenému cíli za vydatné pomoci duchovního světa. Každý úsek na této cestě poznání je důležitý a nelze ho obejít či vynechat. Domnělé zkratky vždy vedou do slepých ramen cesty, na jejichž konci je tma a neprostupná zeď klamu. Jediným skutečně použitelným dopravním prostředkem jsou: naše vlastní nohy, svobodná a otevřená mysl, čisté láskyplné srdce.
Vykročíme-li na cestu poznání, záhy zjistíme, že na této cestě nejsme sami. Společenství putujících je velmi pestré a různorodé. V prvé řadě se potkáme s bezvěrci, skálopevně věřícími pouhé hmotě, svému rozumu a omezenému smyslové poznání. Materialisté systematicky zkoumají povrch cesty, její strukturu i stavbu. Jsou zahleděni k zemi a pro zrnka písku nevidí, že stojí na cestě, která má začátek a směřuje ke konkrétnímu cíli. Netuší, že je možné a nutné po cestě kráčet. Jsou zmateni, neboť neví, kdo a proč cestu postavil a tak ji alespoň rozkopávají, studujíce jednotlivé hmotné fragmenty, aby pak velké úsilí věnovali vztyčování různých ukazatelů a směrníků, které mají cestě dát smysl a řád. Vykročí - li, vedeni těmito ukazateli, většinou se vrací zpět na místo, ze kterého vyšli. Detailním zkoumáním pouhé hmotné existence jsou přiváděni jen k fyzickým skutečnostem a smysly se jim stávají hlavní překážkou skutečného poznání. Oči oslepují duši a uši ji činí hluchou.
Vedle slepých a hluchých postávají tušící. Jsou zahleděni do dálky a studují jemný náznak světla na obzoru. Čas jim plyne v nekonečných diskusích o tom, že NĚCO existuje. NĚCO, co se vymyká běžnému vnímání a nachází se kdesi za horizontem fyzické poznatelnosti. Dlouho však nevykročí, drženi úzkostí z neznáma, neboť hmotná realita poskytuje iluzorní pocit bezpečí. Ten je ale na druhé straně pomalu nahlodáván nejasným pocitem potřeby přiblížit se k neznámému za horizontem. Jejich duše jsou často trýzněny zvláštními pocity neklidu a těžko definovatelné touhy. Smyslové zážitky jsou však zatím velmi silné a poskytují asi tolik volnosti jako řetěz vězeňské koule.
Okolo stojících a tušících přecházejí váhaví. Jsou hnáni vpřed vnitřní potřebou, která k nim doléhá odkudsi z hlubin jejich vlastní duše a zároveň zaznívá z celého vesmíru. Jsou postrkováni nadějí a sráženi obavami. Chtěli by jít, ale neví kam a jak. Váhání je odsuzuje k bloudění. Vykračují s nadějí vpřed, aby se opět v zoufalství vraceli. Potřeba hledat smysl naznačené cesty je pro ně zdrojem neustálého vnitřního napětí, které symbolizuje porodní bolesti probouzejícího se života duše, kterou kdosi volá k sobě.
Z váhavých se postupně stávají probuzení. Jejich duše začíná velmi silně vnímat světlo v dálce, které cestu jasně osvětluje. Probuzení jasně pociťují touhu hledat tajemné místo, kde je možné setkat se s Tím, který začíná promlouvat v jejich duši. Vedeni Prozřetelností jsou přiváděni k vědoucím a zasvěceným, kteří se stávají jejich dočasnými průvodci. Pomáhají probuzeným najít vlastní duchovní cestu, která odpovídá jejich individuálním potřebám a životním podmínkám.
Ve vzácných a výjimečných chvílích se poutníci setkávají s posly Bohů, kteří do chrámu osobně vkročili a mohou tak částečně odhalit jeho skrytá tajemství. Ti jsou jako maják na rozbouřeném moři života a vedou lidskou duši bezpečně k vytouženému cíli.
Ale pouze jednou jedinkrát sestoupil na zem sám Božský Syn, aby člověku jasně ukázal cestu do chrámu svého Božského Otce a celým svým životem i utrpením se tak stal nepřehlédnutelným symbolem pravé duchovní cesty. Čím dále kráčí duše po této cestě a čím výše vystupuje, stává se tato cesta užší a strmější. Do chrámu nejvyšších mystérií nelze vstoupit na zádech někoho či sem být někým donesen. Hromadné zájezdy jsou vyloučeny. Každá lidská bytost má v tomto chrámu své dveře a jediným klíčem od těchto dveří je opravdová duchovní moudrost, čistota a neosobní láska. Každá lidská duše má v tomto chrámu svůj oltář, na kterém vztyčí kříž svého vlastního vykoupení a završí tak cestu poznání naznačenou Kristem. S Ním po boku pak poklekne před tváří Božského Otce.
