E-maily mezi D. a Straptomem z 11.3.2007:
Dobrý den Tome,
děkuji za vaše stránky Cesty duší. Skoro po roce, kdy řeším svoji situaci a snažím se přijít na kloub svému životu, jsem narazila na vaše stránky. Již dva dny čtu pořád dokola článek Stereotyp a nevěra a vaší odpověď paní S.
Moc bych ji přála, aby se její situace vyjasnila a ona už byla v pohodě. Paradoxně ve chvíli, kdy ona vám psala, jsem se já dověděla o záletech mého muže. Naše situace je trošku jiná v tom, že už jsme s manželem spolu 20 let, děti odešly z domu, pro oba je to druhé manželství a nechceme se rozvádět. Ale můj muž se ani nechce vzdát své přítelkyně, kterou je jeho bývalá žena, od které před 20 lety utekl.
Můžeme mluvit o věcech jako je vyrovnání účtů, o karmě, o čemkoli mezi nebem a zemí. Situace je ale taková, že oni spolu nechtějí žít, nechtějí mít k sobě žádné jiné závazky, jen se tak bezstarostně vídat a užívat si. A mě to hrozně vysává energii, protože to vnímám jako lež a neupřímnost a ani se zatím nedokážu bránit, nejsem připravená udělat rázný krok a osamostatnit se. Pro mě našich společných 20 let hodně znamená a asi pořád doufám, že to všechno časem skončí. Taky jsem se více do našeho vztahu angažovala, až můj muž na mě zapomněl a začal mě vnímat jako samozřejmost.
Nesedím jen v koutě a nebrečím, snažím se najít si v životě jasno, najít sama sebe. Podrobila jsem se kineziologii a hledala odpovědi. Chci být k sobě upřímná. Chci se sama přijmout, ale pořád nevím, kde je hranice mezi sebedůvěrou a pýchou. A tak když se dostanu kousek nahoru z té propasti, zase spadnu zpět a tak se drápu nahoru a mám pocit, že to k ničemu nevede a že jaksi pořád dělám málo. Neumím situaci pustit, ať se stane, co má, potřebuji ke svému životu jakýsi řád nebo jistotu. Prý jsem moc černobílá, moc majetnická a chci svého muž vlastnit. Jakoby nikdo nechápe, že ho nechci za každou cenu, ale pokud chce zůstat se mnou, musí skončit s tou druhou. Je to ale spíše vnímáno, že situaci zbytečně zhoršuji a vyostřuji.
Tome, asi jsem se zase zapletla a zamotala, ale jak najít odpovědi na své otázky? Protože se asi bojím svojí náročnosti a až poslechnu své pravé Já, zjistím, že musím odejít od člověka, kterého mám sice pořád ráda, přijala jsem ho takového jaký je - pouze s jednou výhradou, že nesnesu jeho lhaní a nevěru. Ale teď už se dostávám zase k otázce, namlouvám si, že ho mám ráda? A může to být tak, že když někoho příjmám, mám na něho své požadavky? Nebo mám jen strach ze samoty a maskuji to vším ostatním?
Asi to celé není tak těžké, jen je třeba se rozhoupat a udělat ten krok. Pro začátek se začít mít ráda a dívat se na svět veseleji. Jenže to jde fakt ztuha. Taky mě zaujalo, že rok 2007 byl rokem zúčtování. V mém případě jsem sklidila ovoce toho, že jsem zapomněla sama na sebe a začala žít život nás dvou. Zhroutil se mi můj svět, ve kterém to sice nebylo dokonalé, ale zdálo se, že to funguje. A teď musím začít znovu, ale všechno se to lépe říká než žije.
Tome, nezlobte se za můj výlev emocí, ale jestli to funguje tak, že člověk má poslouchat svoje vnitřní hlasy, něco mně donutilo, napsat vám. Nikdy dříve jsem takovou potřebu ani odvahu neměla, ale v poslední době hledám odpovědi na své otázky a cestu ke svému životu.
Mějte se moc hezky, přeji Vám hodně štěstí a úspěchů na stránkách Cesty duší i ve Vašem vlastním životě.
D.
Odpověď od Straptoma:
Dobrý den,
je moc dobře, že jste se ze svých pocitů vypsala a hodila tak před sebe na papír to, co Vás uvnitř tíží. S paní S. nevím, jak to dopadlo - dal jsem jí návod dle svého přesvědčení a rozhodnutí je jen na ní.
Manželství je dohoda. Pamatujete si na svou svatbu? Slíbili jste si věrnost, pomáhat si, opatrovat se, milovat se do konce života dokud vás smrt nerozdělí... Spousta lidí to vidí jen jako formalitu, ale na to by se nemělo zapomínat. Váš manžel tuto dohodu porušil - minimálně v tom bodu "slibuji, že budu věrný do konce života". Nyní je otázkou, co s tím. A to je jen na vás.
Je to jako když půjčíte kamarádovi 50.000,-Kč a on vám je nechce vrátit. Jak budete postupovat? Nejspíš prvně zkusíte dohodu a časový limit, do kdy to musí vrátit. Nestane-li se tak, řeknete mu, že ho zažalujete a když to nevrátí ani potom, opravdu ho zažalujete. Druhou možností je mu ty peníze nechat. Je každého věc, jak se rozhodne. Já bych mu třeba ty peníze nenechal... :-)
Chápu, že váš manžel po 20 letech manželství chtěl nějaké oživení, i když si mohl koupit třeba kabrioleta a že má své potřeby (-protože je to muž). Ale porušil tím slib manželský, který jste si kdysi dali. A to zejména tehdy, jestliže s jeho jednáním vy nesouhlasíte. - Pokud by vám jeho nevěra totiž nevadila a jemu nevadila, tak by nebyl nikde problém, protože byste tím mezi sebou uzavřeli "novou dohodu", odlišnou od původního manželského slibu. Vy jste do toho manželství šla s tím, že tato dohoda bude oboustraně dodržována.
A nyní přijde to podstatné: To, že někoho přijímáte takového jaký je neznamená, že si od něj (a nyní mi promiňte tento velice vulgární, leč výstižný výraz) necháte srát na hlavu. Člověka můžete přijímat a milovat, ale neznamená to automaticky, že s vámi musí bydlet v jednom bytě. Já mám např. velmi dobré kamarády, které mám velice rád (dalo by se říci, že je přijímám), ale nikdy bych je s čistým svědomím nedoporučil svým dobrým kamarádkám jako partnery.
Manželství je o toleranci a kompromisu, ale jste to vy, vy oba, kdo určuje hranice. Jestliže váš muž nemá zábrany z nevěry a ty hranice nevidí (a neočekávejte, že je vidět bude), tak půjde tam, kam až mu to dovolíte. Tohle nemá s pýchou nebo vlastněním nic společného. Kdyby vás manžel denně mlátil (-což on vám dělá, i když vnitřně), zůstala byste u něj jako věrná milující ženuška? A co by dělal on, kdybyste si našla nového muže a užívala si s ním? To by mě zajímalo... zkuste se ho zeptat, že jestliže je mezi vámi teď nová dohoda, že si můžete být nevěrní, tak že si taky teď budete hledat někoho k sobě.. :-)
Já vám řeknu, jak tuto prakticky identickou situaci řešila jedna má známá. Nejprve řekla manželovi, že ho miluje, ale jeho chování jí zraňuje a že ho prosí, aby s tím přestal (a ne, že by to řekla jen mezi řečí, ale vedli o tom rozhovor). Když se svým záletem nepřestal, řekla mu, že odchází (- žádné upozornění předem typu "Jestli budeš pokračovat, tak odejdu"). Sbalila se a prostě odešla se slovy: "Ať ti tedy žehlí a pere ta druhá". Odešla k rodičům nebo ke kamarádce, i když jí odprošoval, že se polepší. Myslím, že byly od sebe necelých 14 dní. I pro ní to odloučení bylo těžké, protože ho milovala, pořád mu chtěla volat, ale neudělala to. Když se on snažil jí volat, nejprve telefony nebrala. On si uvědomil, že to přepísknul a vrátili se k sobě (což se ovšem pochopitelně nemusí vždy stát).
Píšete, že se chcete přijmout, tak vstaňte a řekněte: "Já jsem tady a teď a já to chci takhle." Máte na to právo.
Rozhodnutí je zcela na vás. Vy musíte vědět co vám vadí a na kolik a co ne. A vy si hlavně musíte uvědomit co chcete - od vztahu, od života. Správné řešení bude to, které vy uděláte ze svého přesvědčení dle toho kým jste.
Přeji vám hodně štěstí a doufám, že vám třeba něco z mého psaní pomůže.
Tom
P.S.: Myslím, že by tento váš příběh zajímal i ostatní čtenáře, takže pokud byste svolila, uveřejnil bych jej bez udání vašeho jména.
Odpověď od D.:
Milý Tome,
moc děkuji za odpověď, je to přesně tak jak jste napsal, člověk musí sám zvážit, co chce a za jakou cenu. Pokud můj příběh někomu pomůže nebo někdo už zná odpovědi na své otázky, nemám nic proti uveřejnění. Já sama se nechci nijak zvlášť zabývat problémem nevěry, to jsou těžké chvíle, které nikomu nepřeji a každému se je asi nepodaří ustát a začít znovu bez pocitu křivdy, zrady a zranění. Ale pokud by se našli tací, kteří můžou ukázat cestu z takového poranění duše, možná by to pomohlo i ostatním, kteří se snaží vyrovnat s nevěrou partnera. Já sama se ještě nedokážu vymanit po letech ze vztahu, který mě momentálně ubíjí, a není to jen o sbalení kufrů, ale hlavně o tom vnitřním pocitu svobody a sebedůvěry. Všude se píše, věnujte se sobě, dělejte si radost, zaměřte se sami na sebe, ale to je právě to nejtěžší, co člověk pro sebe může udělat, postavit se sám před sebe jako ten nejdůležitější člověk pro sebe. A jestli se ozvou a povzbudí nás ti, kterým se to už podařilo, myslím, že to pomůže nejen mě ale i ostatním.
Ještě jednou děkuji a přeji Vám i ostatním čtenářům jen to dobré,
D.
Odpověď od Straptoma:
Hezký večer,
je vidět, že máte již dostatek podkladů pro vaše rozhodnutí. Nyní zbývá skutečně ta nejtěžší část - uchopit sama sebe a vykročit za tím co chcete. A k tomu Vám přeji mnoho síly...
Tom
