Milí moji čtenáři. Rozhodla jsem se napsat krátkou reportáž o ne příliš obvyklém tématu. Už jste určitě slyšeli hodně o kontaktu se zemřelými blízkými, a já jsem teď zažila jeden bezprostřední. Dělím se s Vámi o něj, abyste i Vy dokázali uvěřit v těžko uvěřitelné.
Zvonilo na konec odpolední hodiny. Byl pátek, a já se už moc těšila domů, protože škola mi dávala zabrat. Zapnula jsem mobil a mimoděk zvedala židli na lavici (hygienická opatření, však jste to všichni zažili), a než jsem dokončila pohyb, blikla mi na displeji zpráva:
„Dnes ráno dědeček umřel. Ať ho tam nahoře přijmou bez dlouhých průtahů.“
Psal mi tatínek.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Dědeček byl už dlouho nemocný, a poslední dny spíš trpěl, než žil. Dodýchal po týdenním bezvědomí v nemocnici, za starostlivé péče lékařů.
Člověku to převrátí svět naruby. Najednou si připadá jako docela malinký tvoreček, který se nemá čeho chytit. Je to vůbec pravda? A mohla jsem udělat něco, abych tomu zabránila?
Další týden jsem se učila víc než jindy, a přesto dostávala špatné známky. Jednou, cestou vlakem, mi všechno přišlo tak nefér a nespravedlivé, že jsem začala brečet a skončila až doma, a říkala jsem si, jak můžou být ti učitelé tak nemožní a nevšimnout si toho, jak se učím.
A doma jsem si začala říkat: Je to tak nespravedlivé. Člověk pořád jezdí na svátky k prarodičům, vozí jim dárky a najednou nemá komu…
Samozřejmě, že o dárky nešlo. Přes všechno ujišťování rozumu, že dědečkovi je dobře, a přes vinu, která na mě křičela, že jsem k nim přece tak často nejezdila, tak proč teď řvu; jsem cítila hluboký smutek, který ne a ne odejít.
A pak se to stalo.
Cítila jsem, že je dědeček se mnou. Usmíval se mi do duše. Bylo to jako zahřátí paprskem božské lásky – najednou jsem přestala plakat a smála jsem se, protože dědeček byl v mojí těsné blízkosti a myšlenkami a pocity mi sděloval – Nemusíš mít o mě starost. Jsem v bezpečí a v pořádku, mnohem svobodnější než kdy dřív. Netíží mě žádné pozemské starosti, takže se tady často směju. A když já se směju tady, proč bys ty nemohla dole, na Zemi?
A od té doby je mi mnohem líp. Fyzický pocit opuštěnosti tu ještě určitě nějaký čas bude, ale vím, že děda není dál než mé myšlenky. A že vždycky, když budu potřebovat ujištění, že je v pořádku, přijde a rozesměje mě – protože on je v daleko větším pořádku než si dokážu teď, ze svého hlediska „pozůstalého“, představit.
Děkuju Vám za Vaši pozornost :-)
Láska s Vámi a láska ve Vás.
Vaše V.
