Nejprve bych započala úvahu a rozbor našeho světa jako takového, protože pokud pochopíme, co se vlastně zde na Zemi odehrává, všimneme si souvislostí a mnoha dalších konkrétních věcí, jež zde existují.
Svět je plný lásky a bolesti. Je zvláštní, jak tyto dvě věci spolu úzce souvisí. Díky bolesti se otevíráme lásce a můžeme se posunout opět dál. Na pomyslný vrchol se dostaneme, jakmile se staneme Láskou – naplno. Tento stav nelze popsat, musí se prožít.
Psala jsem ale již v úvodu, že je mnoho lidí, kteří lásku odmítají (a ani o tom třeba neví) anebo hledají její náhražky, protože nechtějí poznat tu skutečnou. A proč se pak tedy divíme, že je svět takový, jaký je? Jaký? Na to už jsem odpověděla – takový, jaký je :-) Lidé nechtějí pochopit zásadní věc – láska není něco fyzického ani emocionálního. Musíme ji cítít hluboko uvnitř, ve svém nejvnitřnějším Já, v srdci.
Láska je o bezpodmínečném dávání, a tím automaticky vzniká i bezpodmínečné přijetí (když tedy dáváme bez nároku na to, že něco dostaneme, tak k nám přirozeně láska přijde).
Tedy se podívejme na politiku, obchod a stav našeho životního prostředí. To mluví za vše – jsou obrazem toho, jak málo lásky chtějí lidé dát, ale všechnu dostávat a samozřejmě si díky tomu zablokují její tok. A proto se zaměřují na zcela nepodstatné věci (jinak řečeno je nepodstatné se na ně zaměřovat) – kupříkladu sex, peníze, kariéra. Pokud by se však na ně nezaměřovali a jen bezpodmínečně dávali (z jakého důvodu? Přece kvůli lásce samotné – to je ta životodárná síla, vnímáme-li ji srdcem, jdeme vždy správnou cestou), tyto fyzické věci k nim přijdou automaticky. Jestliže se stanou naším cílem, stanou se také velmi povrchními.
Kdo chce jen a pouze uspokojit své pudy a nižší já, myslí silně egoisticky a chce nahrabat jen pro sebe a ostatním závidí, tak ať se prosím pěkně nediví, že nikdy v životě nebyl spokojen a také ho neprožil naplno… Je tak slepý a omezený, když vnímá pouze sám sebe!
Církve neuctívají Boha. Co je Bůh? LÁSKA! Kdyby ho uctívali, proč by se kvůli tomu vraždily mezi sebou?
Proto si nesmírně vážím obyčejných a skromných lidí – ti láskou přímo srší. Tito lidé se ani nemusejí do hloubky zajímat o duchovní vědy. Je mnoho lidí, kteří se zajímají, ale nežijí láskou. Oč jsou tedy cennější než rádoby duchovní mystikové? Otázku ponechám bez odpovědi, uvědomte si prosím, co je skutečně důležité.
Oči jsou oknem do duše, můžeme v nich spatřit množství lásky, které v sobě člověk má.
