Past duchovního pokrytectví

Vážené a milé hledající duše,

Původně jsem chtěla psát další kapitolu o stromech, neboť ti trpělivě čekají, až si udělám čas a něco o nich napíšu. Ale cítím nutnost podělit se s Vámi o část svého příběhu. Myslím, že se něco podobného nevyhnulo spoustě z nás, ačkoli je těžké si to přiznat a já se tomu vůbec nedivím.

Nadešlo období prudkého duchovního rozvoje - a duchovno prošlo i komercionalizací. Dá se říct, že se stává poměrně výdělečným obchodem, a mnoho z hledajících jistě narazilo na své cestě na "učitele", "léčitele" nebo "Mistry", jež sice dokázali něco málo provést s aurou nebo negativními zónami, nicméně částka, jež si účtovali, možná ale spíš pravděpodobně neodpovídala jejich výkonu. To proto, že upadli do Pasti duchovního pokrytectví, stejně jako já.

Co se mne týče, vždycky jsem si toho o sobě myslela fůru, hlavně proto, že jsem byla často a někdy i přemrštěně chválená ("ty jsi naše šikovná, nadaná, geniální…"). Chovala jsem se podle toho. Každý, kdo se mě opovážil kritizovat, byl podřadná veš, a kdo by se mi opovážil vytknout nějakou chybu, schytal by u mne obrovské, temné mínus. Všichni, kdo se mě nějak dotkli, byli pokrytci, egoisti, zkrátka jedna velká prašivá spodina. :-) Ne sice pořád, ale často.
Ve třinácti jsem se poprvé pořádně zamilovala. Bylo to dosti bolestné, zejména proto, že můj vyvolený ze mne při každé příležitosti nepadal do mdlob úžasem. Něco takového bylo pro mne nepochopitelné. Věrna představě malé Lolity(film i kniha mne uchvátily - proč asi?), kterak mává se svými obdivovateli jak se jí zachce, jsem se propadala hlouběji a hlouběji do vlastní kaše. Čím víc jsem se snažila upoutat pozornost, a řádně osladit vyvolenému jeho pochopitelný odstup, tím víc jsem byla zaujatá já jím. Když se se mnou rozešel, bylo to pro mne něco neuvěřitelného… Navenek jsem dělala jak je mi to úplně jedno, ale vevnitř ve mně všechno vřelo. Jak si to mohl dovolit? Jak si to vůbec představuje? Ví On vůbec, kdo Já jsem?!

A tak to začalo. Čím víc jsem se oddávala myšlence, jak mne na kolenou prosí abych se smilovala a vrátila se k němu, tím víc jsem byla ochotna udělat pro něj cokoli. Trpělivě jsem čekala až jej zase uvidím a pak jsem se mu div že nepověsila na paty. Vypadal, že se tomu úplně nebrání a já si mnula ruce, jak mi můj plán začíná vycházet. Ten bude trpět, uchechtávala se moje zhrzená ješitnost. A situace vesele spěla k vyvrcholení - doma jsem lhala a chodila za svým milovaným, abych se sním vyspala. Zkrátka, chovala jsem se přesně jako všechny dívky jež si stěžovaly v časopisech pro dospívající - "Myslela jsem, že když se s ním vyspím, zamiluje se do mne!" - jimiž jsem nesmírně pohrdala. Já taková nikdy nebudu, znělo rádoby moudré přesvědčení. No, a co bychom čekali - nezamiloval se do mě. Divné, že?

Pak to přišlo - doma se to celé provalilo. Mámě, člověku, u kterého bych to chtěla ze všech nejmíň, jsem tím strašně ublížila. Moje ego se stáhlo a tvářilo se, jakoby nebylo. Letní prázdniny pochopitelně za moc nestály, ačkoli jsem je před tím viděla jako plné dobrodružství a pařeb s kamarády (bylo mi přece už patnáct!).

Nastoupila jsem na gymnázium a viděla to růžově - jsem přece chytrá a nadaná, že? :-) Na podzim jsem se pak dozvěděla o Reiky a o andělích. Nejdřív se nic moc nedělo, jen jsem byla šťastná ze všech těch nových slov plných lásky, která jsem četla v knihách. Bylo to nové a vzrušující.

Postupem času už to tak nové a vzrušující nebylo. Slova jsem vstřebala nebo víceméně zapomněla a na scénu nastoupilo opět mé ego. Viděla jsem se v hávu Mistra. Odloučila jsem se od reálného světa a žila kdesi v iluzorní krajině. Všichni ostatní pro mě byli přízemní pokrytci, jež si neviděli na špičku nosu. Nikdo, kromě duchovních učitelů (a ti pro mě byli někdy taky pořádně pokrytečtí!) mi nestál za to, abych se snížila na jeho úroveň. Tyto své pravdy jsem sice neprožívala vědomě, ale zasahovaly do mého života celou svojí obludností. Věřila jsem, že žiji cele sférou božské lásky, a jen těžko se mi připouštělo, kolik námahy mne můj život stojí. Dokonce jsem pak měla i přítele - nesmírně milého kluka, v jehož očích jsem byla no… řekněme… příliš růžově hodnocena.

Nemyslela jsem už na minulost, můj život se smrskl na jednoduchý systém - spát, jíst, vyhledávat na internetu další duchovní poznatky a být se svým klukem. Zjistila jsem, že některé moje rysy odpovídají rysům Indigových dětí a to mne nadchlo a ještě víc postrčilo do pozice člověka, jež je naprosto v právu, a má pouze tu smůlu, že se mu život pokrytecky vyhýbá. Opakovala jsem si pozitivní přesvědčení a nebrala v potaz, že místo úsměvu a sladkých duchovních pouček bych raději křičela a křičela a mlátila do všeho okolo, nejvíc však do sebe. Čím víc jsem se vzdalovala skutečnému světu, tím víc jsem byla přesvědčena, že se mi vzdaluje on. Můj vlastní Bůh mne nenáviděl a podrážel mi nohy, andělé jakoby byli neustále kritičtí. Moje kamarádky mi vyčítaly, že jsem duchem nepřítomná. Časem jejich jemné napomínání přerostlo v některých případech v ostrou kritiku a to mne nesmírně zraňovalo. Nechápala jsem, jak mohou být takové.

Nikdy, nikdy jsem si za tu dobu nepřiznala pravdu o sobě. Jediné, co jsem cítila, byl odpor k mému životu. Ten přerostl tak, že už jsem nevnímala skoro nic - dívala jsem se do zrcadla a říkala si, že můj odraz nevypadá tak, jak ve skutečnosti. Žila jsem jako na provázku. Byla jsem jen ten provázek, jež mne mechanicky prováděl po prostoru. Jen ten provázek a zbytkové vědomí, jež mne sporadicky udržovalo bdělou, abych viděla, kudy všady mohu utéct ze svého života. Štěstí se mi obloukem vyhýbalo a moje "nedotknutelnost" přiváděla moje blízké málem k šílenství. Život podle mne miloval všechny, jen ne mne; a jen tehdy, když se mi něco stalo (přibouchla jsem si ruku do dveří apod.) vybublal na povrch můj vztek - to jsem potom nadávala, brečela a křičela na Boha, ať mne zabije, když už mne beztak tolik nenávidí. Cokoli mi udělalo radost, byla náhoda za níž stejně měl přijít trest, a cokoli jsem pocítila jako zlé, dávala jsem za vinu pokryteckým andělům a nevraživému Bohu.

Pak už jsem si přestala dělat i iluze o svém duchovním vývoji. Prováděla jsem sice své soukromé "hovory s Bohem" (Bůh mi v mých slovech přednášel to samé, co už jsem víceméně někdy četla), ale ani to jsem pořádně nevnímala. Přišlo mi to už jen jako povinnost Indigového dítěte… tolik jsem byla zaslepená a bláhová. Vzdálila jsem se i duchovnímu světu, jež pro mne byl občasnou útěchou, a začala podvádět svého přítele. Dalšího člověka, kterému jsem nikdy nechtěla ublížit.

A pak se to stalo zase - byla jsem "prozrazena". Mé podvádění vyšlo na povrch a přítel se se mnou samozřejmě okamžitě rozešel. Viděla jsem, jak moc jsem mu ublížila. "Jsi zlá," napsal mi. "možná ne úplně, ale v jádru jsi zlý člověk." Já? Nejprve jsem vůbec nechápala, co se to probůh děje.

Pak mi to konečně došlo. To, co před čím jsem celou dobu utíkala, k čemu jsem měla odpor, jsem byla pouze já sama. Největší pokrytec, egoista, sobec i agresor v mém životě jsem byla já. Nechala jsem tyto svoje takřka nejskutečnější části nepřiznané a jakoby zamaskované pod "půvabným duchovním nátěrem", jak to nazvala Louise L. Hayová. Všechnu svou nenávist k sobě, svůj strach i svoji bolest jsem zakryla lží a manipulací s mými nejbližšími. Lhala jsem všem, soustavně, sebe nevyjímaje. Moje zloba na mne se prohloubila a hrozila, že mne snad zadusí. Ptala jsem se andělů, co můžu dělat, abych ten svůj podělanej život dala zase dohromady. Čekala jsem, že mne v tom nechají pořádně vyráchat čumák a že už mi nikdy neodpoví.

Opověděli. Odpověděli mi slovy, jež jsem tolikrát v duchu aplikovala na všechny okolo, kromě sebe. Řekli, že pokud se chci opravdu změnit, musím začít u lásky. U lásky k sobě.

A já konečně pochopila to, co se mi snažili celou dobu říct: že ať děláme, co děláme, jsme lidé. Ať už jsme přesvědčeni, že jste původně byli kosmické bytosti, andělé, elementálové, víly, či cokoli jiného, teď jsme lidé. Že nemá cenu předstírat obrovské duchovní vědomí, když neuznáváme sami sebe se vším všudy a nepřijímáme svůj život a svoje ego, ať je jak chce "strašné". Že umění skutečné moudrosti nespočívá v tom znát nejvyšší kosmické pravdy, ale přiznat si a přijmout svoje nejnižší myšlenky. Že i kdybychom docestovali na druhý konec astrálního vesmíru, nezmění to nic na tom, že ráno stejně musíme na záchod, abychom se vyčůrali. Že umět v pozici lotosového květu udržet pět minut jednu myšlenku je nám stejně nanic, pokud na svého nejbližšího budeme kvůli jedné jeho chybě hledět s nepochopením a záští, namlouvaje si, že jsme mu dávno odpustili. Popřípadě říct někomu, ať si toho nechá, že je už vážně trapnej, může znamenat pro dotyčného větší rozvoj než když poprosíme Boha aby mu požehnal láskou a dopřál mu štěstí.

V jedné z knih, které jsem četla (Naučte se říkat ne od Ulrike Dahmové) jsem nalezla něco nesmírně opravdového: Pokud Vám Váš bližní ublíží a Vy si vztek na něj jednoduše "odmeditujete", upíráte jemu i sobě Vaši jistou rovnoprávnost. I já jsem si zvykla používat duchovních praktik jako útěk před spory, svým odporem a strachem.

Pokud byste ve skutečnosti raději na hereckou školu než na esoterickou fakultu, váš sen se prostě nezmění, ať uděláte sebevíc Pozdravů Slunci. Když se někomu chce raději zakřičet: "Drž hubu, ty kreténe," než mu s mírným úsměvem poslat lásku a světlo, je zbytečné předstírat, že tu ta slova zkrátka nejsou. Že pokud se Vám nechce věřit všemu co najdete v duchovní literatuře, budete ve vnitř čím dál víc zmatení a vzteklí, když se budete kritizovat za to, za co už byl přece jednou pokárán nevěřící Tomáš. Pravdou ale je, že pokud to všechno potlačíte, stanete se možná chodícím duchovním slovem, ale Vaše vlastní skutečnost se Vám obloukem vyhne. Jako mně.

Tak teď píši, abych nehlásala nic jiného, než vlastní zkušenost. Jistě že spousta z Vás mnou pohrdne a řekne si, že jich se to netýká. No, samozřejmě. Mě se to přece netýká taky. :-)

Abych se přiznala, nevím, co mám dělat dál. Teď, když jsem ztratila svůj spolehlivý opěrný bod - lež a pokrytectví (jakkoli to bylo škodlivé) - musím převzít odpovědnost za svůj život. Přiznat si, že mi bylo ublíženo, a že jsem ubližovala. Pokusit se aspoň z části napravit, co jsem provedla. Ten kluk, co jsem ho zranila, mi napsal: "Nech si těch keců o tom že si nezasloužíš lásku a přestaň říkat, že jsem úžasnej. Říkáš to jen proto, aby ses smířila sama se sebou." A byla to pravda. I když jsou moje "nedostatky" někdy vážně k zbláznění, jsem hodná lásky - a tvrdit nad rozlitým mlékem, že jsem byli tak příšerná, tak strašně špatná a to mléko si to nezasloužilo, je asi stejně účinné, jako nad ním plakat. Čímž ovšem nechci odepřít úlevné a očistné účinky pláče, že ano.

Tak do toho - pokusíme se od teď upřímně brečet, vztekat se, trpět, omlouvat se, toužit a nepopírat sebe a nic z nás. Pokusme se být obyčejní lidé. A až to někdo dokáže, ukažte mi prosím, jak se to dělá.