Nevěrný Muž

Nevím jaks to dokázal
Najednou to nebolí
Tolik slz a teď už nic?
Že přeháním? Kdes to vzal?
Myslíš že jdu o holi
Už nepůjdu nikdy víc

Za svitu Tvých polárek
Nejednou´s mě, hochu, lhal
Chtěls mě ranit květinou?
Tím že Jich tam bylo pět
Míň ublížit´s mi dokázal
Než kdybys tam byl s jedinou

Na slečny se nezlobím
To byla jen dětská hra
Pár polibků pro Tvůj smích
Ten v tobě co o Něm vím
Že by klidně přísahal…!
Ten je teďka v rozpacích

Jedno na tom nechápu
Vždyť ses hloupě prozradil…
(Teď vím, že máš MRAKY Žen)
Proč když zkazils tu svou hru
(Že prý by jsi nezradil…!)
Se ještě cítíš uražen?

Věnování: Tuhle básničku jsem psala jednoho ledového červencového večera, když mne zahřívaly všechny mé do morku roztrpčené buňky. Je věnována slečnám všech nevěrných mužů… Ovšem nikoli nevěrných tělem. Je to básnička o mužích, kteří zapomněli na věrnost svým vlastním výmyslům. A je myšlena jako tichá prosba, aby muži, kteří si neumí stát za svým prohlášením, radši ani nic neprohlašovali (o to hůř pak pro vás, pánové, a o to nejhůř pro ty, kteří zradili slečny, publikující básničky na internetu).
Mírná zlost až pocit trapnosti, které jsem do těchto vpravdě geniálních veršů vetknula (samochvála nesmrdí – ne na severu Lásky a Přijetí), není pociťována k jednomu konkrétnímu Muži, ale také ke všem, kteří mu předcházeli. On měl tu smůlu, že Jemu jsem věřila ze všech nejvíc, moje platonická láska k němu byla čistá jako Jeho duše, a moje naivita, se kterou jsem naslouchala Jeho přesvědčením o Něm samém, vpravdě dosahovala nebes. Je v tom tedy i zlost na mě, na moji ženskou ješitnost, kvůli které jsem si nechtěla přiznat, že On občas ale příšerně kecá. Ovšem to už je asi život.
Tímto také děkuji Straptomovi, že moje básničky stále neochvějně zveřejňuje na svém serveru a pečlivě korektí :-)