Často se setkávám s duchovními lidmi, s nimiž, začnu-li se s nimi bavit, zjišťuji, že sice znají pojem pokora, ale v podstatě nevědí, co tohle slovo vlastně znamená. A pokud vědí, tak se pouze domnívají, že vědí:-) Proto bych vám ráda osvětlila, co je pokora ve skutečnosti.
Pokora znamená naprosté přijetí všeho, co lidem přichází do života. Člověk pokorný respektuje a přijímá VŠE TAKOVÉ, JAKÉ TO SKUTEČNĚ JE. Je v souladu s Boží a svojí vlastní vůlí, protože vše dokáže správně vycítit srdcem. Dalo by se říci, že pokora je v protikladu se slovem pýcha, neboť člověk nepovyšuje sebe, ale Boha či Ježíše. Samozřejmě že ctí sebe a svou vůli, ale vždy se „skloní před vůlí Boží“, jelikož ji považuje za důležitější (a taky že není důležitější vůle než Vůle Boží!!!).
Pokora vždy obsahuje lásku a sílu. Ano, skutečně – pokora není slabostí, ale naopak obrovskou předností, která otevírá brány k Božímu království. Není to ani žádná spásná askeze, ale prosté přijetí. Neznamená, že člověk neumí říct ne, avšak to, že říká a prosazuje si svou pravdu, ale nebojuje za ni za každou cenu.
Pokorný umí naslouchat, odpouštět a je trpělivý. Není důležité, jak se člověk staví, může si hrát na pokorného, ale skutečná pokora se vždy projeví činy a jejich následky a to, co člověku pokora přináší.
A na závěr citát od Franze Kafky:
Pokora poskytuje každému, osamělému zoufalci, nejsilnější vztah k bližnímu, a to bezprostředně ovšem jen při naprosté a trvající pokoře, neboť jen ta je pravým jazykem modlitby a zároveň uctíváním i nejpevnějším spojením. Vztah k bližnímu je vztahem modlitby, vztah k sobě je vztahem usilování; z modlitby čerpáme sílu k usilování.
