Bůh vypráví

Tak jsem si jednou sedla k počítači na pokec s bohem. No, vzešly z toho vcelku zajímavý věci, který mi pomohly :-). Tak doufám, že se Vám to bude líbit. Mějte se všichni krásně!
S láskou Veronika

Bože, povídej mi něco, ať se tak nenudím.

Byla jednou jedna malá holčička, a ta měla ústa pořád roztažená od smíchu. Lidé nevěděli, jaké to je, když je smutná, protože ona byla stále jen veselá.
Chtěli poznat, co to znamená, vidět ji smutnou, nebo naštvanou, nebo vykolejenou… a tak ji dráždili. Vysmívali se jí, brali jí věci, říkali jí ošklivá slova. Nenechali ji chvíli v klidu, a když se jim zdálo, že mají úspěch, měli radost.
Holčičku to trápilo. Ne, že by si jejich slova brala osobně. Byla zvyklá, že její úsměv kdekomu překáží – spíš ji tížilo, proč to ti lidé dělají. Cítí se snad sami natolik zranění, že potřebují zraňovat druhé? Nebo proč to ti lidé dělají?
Chtěla to zjistit. A tak se jednoho dne přestala smát. Chodila smutná a plačtivá po ulicích, po tváři se jí koulely veliké slzy a její nitro přetékalo hladem vidět nějakou reakci. Ale žádná reakce se nedostavila. Lidé už ji nechtěli vidět smutnou. Byli zvyklí na její nakažlivé veselí. Teď se stala jedním z nich a tím pádem pro ně ztratila jakoukoli přitažlivost.
Holčička byla zmatená. A tak, co teda ti lidé vlastně chtějí? A tak se zeptala Světla v sobě. A Světlo povídá:
„Ó, ti lidé nechtějí, abys byla smutná. Oni doopravdy netouží vidět tvůj smutek, nechtějí, abys plnila jejich požadavky. A nároky. To, po čem ve skrytu duše touží, je znát tajemství toho štěstí. Chtějí být také tak šťastní, také tak milovaní… ale nedokáží to, neboť jejich bolest je veliká. Nedokáží ptát se vlastního Světla, protože, ó ano, velice zastírají své světlo. Zastírají lásku k sobě a tím si ničí cestu k ní.“
Holčička se zaujetím naslouchala. Pak hodně dlouho přemýšlela, a pak se naučila být zase šťastná. A stalo se něco úžasného… lidé okolo ní ji následovali. Udivilo ji to. A tak zase usedla a zeptala se Světla v sobě, co to má znamenat.
„Ó, jak úžasně jsi inspirovala ostatní lidi, když ses rozhodla jít vlastní cestou bez toho, abys věřila jejich bolestným řečem. Zahradili ti na okamžik cestu k tvému štěstí, aby viděli, že se dokážeš dostat zpátky – a naučili se to od tebe. Protože smyslem Světla není plnit požadavky, ale být Jím – ať už to znamená cokoli. Nebe není něco, čeho musíš dosáhnout, ale něco, co se děje právě teď. Dovol si být vlastním světlem – a tím se staneš světlem i pro ostatní. Tím, že budeš sama sebou – nikoli něčím, co plní požadavky. Ó, to je jediný skutečný „nárok“ světla – dělej a žádej si jenom to, co tě činí šťastnou…“
No, a tak to bylo s holčičkou.

No, to bylo sice pěkný bože, ale nějak extra do pohody mě to nedostalo. Už dlouho hledám a nenalézám. Bojuju a nevyhrávám. Žádám si věci a situace, jež by mě učinily šťastnou, a nedostávám je. A nechtěj už po mně, abych nalézala štěstí v sobě. Je to sice všechno moc pěkný, ale přestává mi to stačit. I kdyby ses na hlavu stavěl.

Pak ti ale nemohu pomoci, dítě. Stáváš se vlastním světlem a je v pořádku, když se u toho zlobíš – ale nemohu ti pomoci, když mi odmítáš naslouchat.

Však ty vykládáš pěkný věci, o to nic, ale v praxi nepoužitelný. A já zase věřim, že kdybys chtěl, viděl bys tisíce cest jak mi pomoct – ať už jakkoli. Ale zdá se mi, že se nic nekoná.

A třeba se koná. Třeba právě to, co teď zažíváš, je něco, co ti pomáhá.Třeba právě to, že se uzdravuješ pomocí boje, je požehnáním.

No to je sice všechno pěkný, já bych ale chtěla doopravdy pomoct. Andělé mi poslali kartu: „Dosáhni svými touhami ke hvězdám“. A já zase vim, že jsem dítě boží, takže když mám nějakou touhu, vychází ta touha od boha – takže jsem toužila co se dalo. Ale nic, bože, vůbec nic se neudálo. Jako kdybys na mě zapomněl. Jako kdybys hledal jinde někoho jiného, komu by bylo vhodnější pomoct. Jako kdyby si andělé mysleli, že toho nejsem hodna.

Jenže andělé si nikdy nic takového nemysleli a ani já nemám důvod, proč bych ti nepomohl. Naopak, pomohl bych ti, až by se „ze mě prášilo“, jenomže nemůžu.

A to by mě jako zajmalo proč.

Protože mě nenecháš.

Ale jdi.

Ale nejdu.

A já si zas myslim, že kdybys chtěl, pomoh bys mi. Dávno a úplně s přehledem. Nato zas všechny náhody znám, abych věděla, že využíváš vskutku neuvěřitelných cest k pomoci jinejm. Jen na mě to asi nějak nefunguje.

A ty myslíš, že tebou nejsem? Co myslíš, že dělám všechny ty roky? Snažím se k tobě dostat lásku a světlo – ale to nejde, protože ty sama si svým Nejvyšším. Dokud vězíš uzavřená ve svém světě, ve kterém neděláš místo pro boha, pro pomoc shůry (natož pro pomoc od ostatních), tak tě nemůžu vzít, otevřít tě, vysypat smetí, utřít prach, naleštit podlahu a zase tě zavřít. Protože proč?

Kvůli Zákonu svobodný volby.

Tak.

Ale jdi. Sice jsem byla zavřená, ale prosila jsem tě o pomoc.

Koutkem úst a to ještě jestli. A nedovolila jsi mi uskutečnit zázraky. Ach, já bych vám pomáhal až běda! Všechno bych vám snesl k nohám, ukázal bych vám takovou sílu lásky, že… no… jenomže vy mě nikdy nenecháte. Andělé vás prosí, já vás prosím – žádejte o cokoli a otevřete se nám – ale s váma to ani nehne. Sedíte se založenýma rukama, zakuklení, s černými brýlemi na očích, a křičíte, že k vám nic neproudí a nikdo vás nemá rád. A já vám pořád říkám: Jste láska, jste světlo, jste mnou – jste Nejvyšší silou, která si to chtěla jen Zažít. Pořád říkám: Otevřete se mi, rozevřete svou náruč, dovolte andělům, ať na svá křídla naloží vaše problémy – dovolte bohu, ať vám pomůže… Dovolte Světlu, aby vás zaplavilo, dovolte lásce, ať vás kompletně uzdraví… dovolte si uvědomit si, že jste Nekonečnou moudrostí, že jste láskou, světlem, že jste Nejvyšší silou co stvořila hory, pouště, lidstvo… Dovolte si prořít ten okamžik, který vás uzdraví.
Nemusíte si dovolovat ani to. Ono by úplně stačilo, abyste si dovolili dostat lepší práci, abyste si dovolili „splnění svých snů“ (neboť všechny, již dávno splněné, čekají na otevření vaší náruče), abyste si dovolili vůbec se mít rádi… A všechno by se okamžitě změnilo. Dovolte si pochopit, že dokud mi nedovolíte vám pomoci, nebude vám pomoženo – jednoduše proto, že jste to sami zakázali. A tím pro dnešek končíme, co říkáš.

Hm, stejně si myslim, že kdybys chtěl, cestu by sis našel.

Však jsem si cestu našel. Teď. Víš proč až teď? Protože teď jsi teprv sedla k počítači a poprosila mě ať ti něco povídám.
Představ si miliony proudů, kudy by k tobě mohla přijít pomoc. Jeden lepší než druhý. V každém čeká nekonečná hojnost, nekonečná láska, nekonečná sladkost žití od svítání do noci – ale ty stojíš na každém z těch milionů proudů, dupeš a křičíš: Ne ne, tudy to nepůjde. Tudy tomu nedovolím přijít. Ne, já si to nezasloužím, jsem příliš špatná. Tuhle jsem nevynesla smetí a ještě jsem babičce od naproti nepomohla s taškou… takže teď několik dní budu sedět v koutě a hryzat si nehty a brečet – protože, ó ano, já jsem velice špatná a ani psu po mně nedovolím štěknout. A když štěkne, tak ho zabiju, protože co kdyby se o tom dověděl ten strašný bůh a ještě mě za to potrestal.

Ty si ze mě děláš srandu.

Ale přesně takhle to vypadá, když si odmítáš nechat pomoci. Vy si všichni pořád myslíte, že kdybyste nechali boha „uskutečnit jeho vůli“, stalo by se něco strašného – třeba by vás nechal trpět za všechny vaše činy. No, dovolte? Já? Kdybyste mi dovolili pomoci vám, velmi by se vám ulevilo. To vám zaručuju.