Lpění

Další velká emoce, hýbající světem. Lpíme na všem, co zasahuje do sféry našeho vlivu. Jsou to vztahy, majetky, psychologické vlastnosti, postavení, láska a v neposlední řadě svoje tělo potažmo jeho bytí na této planetě. Díky neúspěchům ve společenském zařazení si vytváříme vzorečky chování, které vyhovují našim potřebám. Například ústup z pozice při setkání s někým, o kom máme mínění, že je ve vyšším postavení.Proč má mysl lpí na své podřízenosti? Proč se nechávám dobrovolně vodit do pozic a míst, kde se mi nelíbí a v koutku reptám? Protože lpím na své pohodlné pozici loutky a nechci do svých rukou vzít tu odpovědnost za své skutky. Je lepší nadávat na chyby druhých a tím zakrývat chyby své.

Lpění na dětech, no to je snad jedna z největších chyb, kterých se dopouštíme. Jedna věc je věnovat jim mateřskou lásku s potřebným zabezpečením. Druhá věc je od dětí vyžadovat to, co je v možnostech partnera. Jestli-že jsem v manželství zklamán, nemohu lásku neomezeně brát od dětí. Ty mi ji dají, samy však nevědí kde je hranice dávání a závislosti, to je na nás dospělých abychom to rozlišovali. Trvat na dobrém výběru partnerky( – a) pro potomka, nebo na jeho výhodném postu v profesním životě, může být z krátkodobého pohledu pro nás výhodné. Jenom jestlipak dokážeme zodpovědně říct, zda víme, co je pro našeho potomka dobré k jeho duchovnímu vývoji a co ne. Neboť jeho duchovní vývoj by nám měl ležet na srdci při řízení jeho kroků. Myslím, že schůdnější cesta vede přes trpělivé pozorování potřeb dítěte a přizpůsobování se jeho rytmům. To ovšem vyžaduje čas pro pozornost zaměřenou spíše na vztahy. Potom se nedostává čas na vydělávání peněz. Tedy volba mezi materiálním nebo duchovním lpěním.

A to je asi ten pravý kámen úrazu mnoha problémů ve vztazích. Někdo volí citovou stránku života, věnuje se dětem, partnerovi, svému okolí ale potom odměnou mu jsou naplnění lidských vztahů. Jiný volí honbu za mamonem a až ho problémy zastaví, ztěžka oddychujíc marně vzpomíná cože mu to chybí. Je mu jasné, že není cosi v pořádku ale těžko definuje co to je. Jednoduše vytvořil si lpění na chimérách.

Mnozí z nás máme v chápání svého vztahu k vlastnosti lpění jasno. Chováme se přirozeně podle nápovědy své duše. Jen si ale zkuste prohlédnout při nedělních nákupech chování některých rodičů ve velkoobchodech. Někdy mi bývá dost špatně z toho co je vidět. K dětem se vytratila tolerance, laskavost, milé jednání. Mnozí se chovají jako kdyby se vlastní chyby napravovaly snadno. Lpění na tom co si bude společnost myslet o mě, když nezvládnu chování svého dítěte (nemluvě o chování svém) přivádí některé rodiče k jednání neslučitelnému s duchem lásky.

Nebylo by lepší NEsnažit se o zařazení k většině se stejným chováním, majetkem, postavením? Tolerovat druhým jejich osobitost. Tím tolerovat i tu svoji? Mít radost z barevnosti než se snažit nevyčnívat? Vždyť každý má ke svému životu jiné podmínky, pak nikdy nemůžeme být stejní – proč tedy lpět na stejnosti – chcete-li na nevyčnívání? Vždyť si tím vlastně sami ubližujeme. Výchovou předáváme nepěknou informaci našim dětem. Zkusme si dát ve frontě přednost, usmát se na sebe ba prohodit dobré slovo. Zkusme zapřemýšlet nad nutností něco vlastnit oproti významu něco vědět. Zkusme nelpět na svém pohodlí a každý den učinit alespoň jeden dobrý skutek za který bychom se nemuseli stydět. Nebuďme hrdí a pokorně přijměme naše prohry. Nelpěme na neustálém vítězství. Nikdy nemůžeme pořád vyhrávat – nevěděli bychom co jsou prohry. Oni to v konečném důsledku prohry nejsou. Nemůžeme nikdy prohrát. Život je nekonečný tedy nikdy neprohrává.

Lpěme na vědomostech a na naší přirozené touze objevovat něco nové. Každá vteřina, při které jsme věnovali myšlenky na pochybné cíle, je promarněná a nikdy nevratná. Čas na této planetě utíká nesmírně rychle, žijme tak, jako bychom v této vteřině, tomto okamžiku žili naposledy. Určitě bychom nechtěli své vzpomínky na promarněné příležitosti k dobru a moudrosti.