02 - Když se cesta stočí ke stromům

Jsou lidé, kteří po přečtení pár řádků a možná ani to ne, odhodí tuto knihu a s ní i moudrost, jež jim láskyplně rozevírá náruč. Někteří mne možná nazvou podvodnicí a šarlatánkou, a jiní zase bláznem. Myslím, že je to úplně normální. Cokoli neobvyklého přináší člověka do rozpaků, nenažene-li mu to rovnou strach. Slyšet hlasy je odedávna považováno za cosi neskutečného, nepřirozeného a za výplod fantazie nebo rovnou za pokročilé stadium schizofrenie.

Pokud ale pohlédneme na dnešní množství knih, počínaje Doreen Virtueovou, jež aktivně spolupracuje s říší andělů, víl, elementálů a jiných bytostí; přes Donalda Walsche, který mluví se samotným Bohem, a konče nespočtem Mistrů, neujde nám, že lidí, kteří by si dle názorů některých jedinců zasloužili pobyt v ústavu, je co se týče kapacity lůžek poněkud příliš.
Doufám tedy, že se najdou tací, kteří vzkazy od stromů posílané skrze mne nejen přijmou, ale že je moudrost obsažená v jejich slovech povzbudí nebo jim pomůže. To je totiž jediný účel, pro který píši tuto knihu. Stromy, jež nás milují natolik, že jsou ochotní pomoci nám očistit a vyřešit jakoukoli situaci, pouze čekají, až jim to dovolíme. Až budeme ochotni udělat si čas, byť jen pět minut, a zajít mezi ně. To je také jediné co od nás chtějí, aby nám mohli pomoci. Ochotu být s nimi a svěřovat se - neboť ani sebelepší psychiatr vám nedokáže dobře poradit, pokud si s ním před tím nepopovídáte.

Slova a myšlenky jsou při práci se stromy nesmírně důležitá. Jsou totiž nástroje energií, s jejichž pomocí s námi komunikují. Nebojme se toho a vyjděme si někdy do přírody. Nemusíte mluvit nahlas, stačí jen v duchu. Možná se vám to bude zdát hloupé a dětinské, možná se budete považovat za blázny - a bude to jen a jen vaše volba. Není nic a nikdo, kdo by vám mohl vyvrátit vaše přesvědčení, kromě vás samotných. Stromům nevadí, když je odmítnete, a pochopí vás. Budou tu stále tak trpělivě a klidně stát a čekat. Rozhodnutí je jen a jen na vás - a vaše volba je zcela svobodná. Vždy.

Moje cesta se stočila ke stromům jednoho krásného odpoledne, kdesi mezi jarem a létem roku 2006. Bylo mi 16 a měla jsem typické příznaky tak zvaného dospívání - brečela jsem, myslela jsem si že mě nikdo nemá rád a že mi nikdo nerozumí. Hledala jsem se a nenacházela. Nadávala jsem na všechno a to mě přivádělo stále víc dolů - protože mezi "všechno" jsem patřila i já sama.
Tehdy jsem se z knih od Doreen Virtue dozvěděla o Stromolidech - duchovních podstatách stromů. Nechtělo se mi tomu věřit, ale hledala jsem cokoli, co by mě navrátilo z mého vychýleného stavu zpět. Vyšla jsem na naši zahradu a usedla před starou jabloň a tiše ji oslovila:
"Ahoj…"
Strom mi zdánlivě neodpověděl. To mne ještě víc rozzuřilo. Nikdo mne nemá rád, a ještě ke všemu jsem tak špatná, že si ani nezasloužím odpověď od stromu, říkala jsem si. Zklamaně jsem se vrátila domů.
Po několika dnech jsem před jabloň přišla znovu. Chvíli jsem přemítala a pak jsem uslyšela tichý hlásek, který se podobal mým vlastním myšlenkám:

"Pohlédni na strom a uvolni se. Pokus se nekritizovat sebe ani to, co bys ráda dělala. Zkus vnímat strom ne jako neživou věc, ale jako osobnost - jako někoho, kdo je ti podobný. Zhluboka se nadechni a vydechni a pohlédni na něj. Je to tvůj přítel. Představ si proud zlatobílého světla, jak jím prochází odshora dolů přichází z nebe a proniká vrškem koruny, jak naplňuje všechny jeho větve, kmen, i kořeny a pokračuje dál, do nitra Země. Nesnaž se za každou cenu, to zablokuje tvůj záměr. Radši si představ, že jediné, co ty a strom ve skutečnosti jste, je čirá láska."

Poslechla jsem a zažila zázrak. Nejsem si jistá, jestli jsem se otevřela stromu nebo on mě - jisté však je, že jsem pocítila nádherné a láskyplné spojení - strom mne jakoby objal a zahrnul svou láskou a celé jeho sluncem prozářené větvoví zašeptalo:
"Vítej…"
Od té chvíle jsem se stromy mluvila, jakoby se nechumelilo. Po překonání počátečního studu jsem jim říkala opravdu všechno. A něco vám povím - když už nic, tak to nejmíň, co můžete pro své problémy a "stinné stránky" svého Já udělat, je, nahlas a nekriticky si je před sebou přiznat a dostat ze sebe všechny emoce, které se s nimi vážou. To je ta nejjednodušší terapie. Pokud u toho máte pocit, že vám někdo nezaujatě a s moudrou láskou v nitru naslouchá, je to jasné. Jste na nejkratší cestě k pochopení sebe sama - a ještě k tomu se vám obrovsky uleví. Takováto "samomluva" je tudíž nanejvýš prospěšná. Podobný efekt zažijete při konzultaci s psychologem nebo psychiatrem - ovšem ti vám kladou otázky a vy tudíž nemáte důvod cítit s "hloupě". Navíc vám zde nechybí zpětná vazba a většině především pravou hemisférou smýšlejících lidí je rozhovor s člověkem daleko příjemnější, než se společníkem, kterým by mu mohl být třeba strom. Pokud ale odmítáte takto si pomáhat, nestane se nic - snad jen že budete dusit své emoce v sobě. I to je ale vaše svobodná volba a nikdo vás za ni neodsoudí.