Milí čtenáři. Napsala jsem tenhle text jako doplnění předchozího článku o TLC-bars. Napadlo mě totiž z některých reakcí, které mi přišly zpátky, že jsem sice napsala o věcech pro mě úžasných a neuvěřitelných, které se vyskytují na pomezí lidského vědomí, tam, kde se otevírají nové obzory, ale když neuvedu v příkladech též onu „pevnou zem“ každodenní reality, dají se tyto zkušenosti dost těžko hodnotit a někam „zasadit“.
Takže teď s dovolením spoluautora…pojmenujme ho třeba Martin…uvedu část naší e-mailové výměny, která mě vlastně dovedla k myšlence, že je třeba předchozí článek doplnit: začít od prostředka se opravdu nikdy nevyplácí, stejně tak jako předpoklad, že „protějšek v komunikaci“ má automaticky stejné znalosti a výchozí úhel pohledu, jako mám já…:-)
Ahojky Mílo,
o mém momentálním stavu myslím dobře vypovídá sen z 26.1. 2005.
26.1. 2005 - 28.1. 2005 - klíčový sen s pocity
pozn. : Před spaním jsem se ptal božských sil, jaké je mé poslání.
Ve snu jsem byl ve skupince lidí, kteří chodili stále dokola se sklopenou hlavou. Chodili a odříkávali jsme stále stejné fráze. Ale nebyly to mantry. Vnímal jsem to, jako že jsem mezi lidmi, kteří se chovají stále stejně - opakují známé a relativně funkční zaběhané principy. Pořád se točí v kruhu, opakují stejné chyby... Já zvednul hlavu a byl jediný, který si to uvědomil, ale přesto jsem stále chodil v kruhu s nimi.
... a to je ono - točím se stále v kruhu a vím to; znám cestu ven, ale nejdu -strach, pohodlnost; Vím, jak být šťastnější, jak si najít partnerku, jak mít pravidelný čistý channeling a vím, jak dostat odpovědi na své otázky... Mám už delší dobu všechny prostředky k tomu vystoupit z kruhu. Můžu to udělat kdykoli chci, ale chybí vůle a motivace je abstraktní. Když se mi nedařilo, vyčítal jsem božským silám, že se o mě nestarají. Ale není to pravda. Jsou tu pořád. Tu si rozmařile v duchu řeknu, ze by bylo zábavné levitovat a hned vzápětí jsem dostal návod kde se to naučit a jak.
Tvé zážitky s TLC bars jsou impozantní, nicméně nezapomeň na lidi, kterým to na té Spirále píšeš. Já už četl mnoho zážitků od Romana Palky, Miloše a dalších o různém prožívání Fraktálových Archetypů Všejednoty Božského Já. Nicméně lidi potřebují nejprve ty psychologicko-mystické začátky použitelné ve všedním životě - jak se oprostit od strachu apod. To, jak to udělat temnou nocí duše a o tak intenzívním měnění vědomí, na to nejsou připravení. Chápu, ze tohle je pro Tebe vývoj ; nicméně dle mého názoru lidem to neukazuje, jak se stávat nejkrásnější představou o sobě samém - zaujme je to, někteří z toho možná dostanou strach, ale je to pro ně příliš abstraktní. Já si z toho vezmu třeba energii, kterou do toho textu vkládáš a pár zážitků také mám; ale chceš-li skutečně pomáhat a nejen psát o zážitcích z nichž jsi unesena, snes se dolů mezi normální lidi a začni jim budovat pyramidu od spodu.:-)
Ahoj Martine.:-)
Dobře že mi dáváš tuhle zpětnou vazbu – pro mě je pomoc lidem s jejich všedními konkrétními problémy tak běžná, že mě nenapadlo o nich psát.:-) Pyramidu buduju skutečně odspodu, ale při individuální práci každým člověkem, víš?:-))) Věci, které jsou osobní, mám tendenci zevšeobecňovat, když o nich píšu – vždycky hledám princip, odkud problém těch lidí vychází, a napíšu pak o tom principu.
Lidé, kteří prošli ošetřením TLC-bars, vědí, že je to především o jejich konkrétních problémech, které si při tom vyřeší.:-) Ale je to ještě o další věci – neexistuje totiž žádný návod, jak si vyřešit konkrétní strach, aspoň ne takový návod, který si „přečteš a víš“. Je to o praktickém zážitku, kdy si s pomocí terapeuta při ošetření na ten konkrétní strach „sáhneš“, a podíváš se, proč vznikl, a k čemu jsi ho používal. Bez procítění, prožití „až na dno“, je to k ničemu, pak si jen myslíš, že jsi to zvládl…ale praxe ti může ukázat, že je to o dost jinak. Když totiž problém není řešený ve všech rovinách, můžeš stokrát chápat „o čem je řeč“, ale svoji pocitovou rovinu ani fyzické tělo myšlenkami nepřesvědčíš, ty lze jedině přepsat novým pocitem, který prožíváš, a který následně sestoupí až do fyzické roviny.
Ale protože čím „hlouběji ve hmotě“ se takový zápis nachází, tím delší čas je potřeba, než se tam ta energie dostane…a proto je setrvačnost starých vzorců myšlení-cítění-chování tak velká, že mnohdy ztratíš trpělivost a přestaneš se o změnu snažit. Chodíš dál v kruhu a opakuješ s ostatními věci staré a dávno naučené, i když už víš, že to takhle nechceš…ale nemáš sílu ke změně.
Tahle technika má tu výhodu, ze při ni dochází opravdu k propojení tvého pochopení až do tělesné roviny, kde se strachy kotví v těle, protože jednak začíná s prací „odspodu“, od bolestivých míst fyzického těla, a za druhé používá tachyonovou energii jako nástroj k okamžitému propojení všech rovin vědomí s nulovým bodem, odkud ihned přichází k nápravě energie se všemi potřebnými „čistými“ informacemi – do roviny myšlenek, pocitů, i do fyzického těla. Zejména to poslední je velice důležité. Každý strach, který je v psychice přítomný delší dobu, se totiž zapíše do těla jako buněčný energetický záznam přesně v té tělesné oblasti, které se konkrétně týká. Vibračně je vrostlý do stavby tvých buněk, buněčných membrán, DNA…a přeneseně třeba do tvých jídelních návyků, způsobu, jakým chodíš či stojíš, jak píšeš…prostě všude. Tohle málokdo ví. A překonat setrvačnost těla je pak pro většinu lidí to nejtěžší, protože i když vědí mentálně o co jde, nemají možnost, jak to okamžitě změnit, protože jejich vlastní tělo a jeho paměť jim v tom překáží. Vibračně působí „proti proudu“. A zkus „plavat jinam“ s takovou koulí na noze.:-) Trvá to hodně dlouho, než se přirozenou cestou tělesný záznam přepíše (výměna všech buněk v těle trvá 7 let, výměna tělesných minerálů 7x7 let), a lidi většinou opravdu nemají trpělivost s dlouhodobými změnami sebe sama, když nevidí při práci na sobě okamžité výsledky. S TLC-bars jsou ty výsledky daleko rychlejší, protože z výše uvedených důvodů mnoho věcí jde opravdu vyřešit přímo při té terapii, a se vším ostatním je pak díky dodané energii a informacím daleko snazší práce..
To s tvojí neschopností vykročit z kruhu, i když už víš jak se věci mají, vychází ze stejného důvodu. Celé je to o nedostatku energie vycházejícího z chybných informací. Síla tvojí vůle je totiž přímo úměrná síle tvojí lásky k sobě samotnému, síle tvého sebepřijetí. A v tom myslím tkví základní rozdíl mezi pojetím práce na sobě mým a pojetím Romana Palky: moje pojetí vychází právě ze sebepřijetí jako z prvotní podmínky pro to, aby vůbec mohla proběhnout pozitivní změna. Dokážeš-li to, nikdy nemusíš při odstraňovaní svých bloků projít něčím takovým, jako je temná noc duše: ta vychází totiž z ideje „trestajícího Boha“ a jeho zosobnění – „soudce“, kterého máme sami v sobě, protože jsme si ho touhle iluzí vytvořili, a „oběti“, kterou mu hraje druhá část našeho Já, ta „nehodná“ a „hříšná“. Až zjistíš pohledem do sebe sama skrz konkrétní příklad, jaký je to nesmysl, pohneš se o světelné roky dopředu, to mi věř.:-))))
Na tomhle místě teď pro lepší pochopení uvedu právě jeden z konkrétních příkladů řešení takového vztahu „soudce-oběť“, který se stal při jedné terapii, klíčovou scénu, ve které se vyřešily všechny ostatní dílčí problémy.
Vdaná paní s už dospělými dětmi, budu jí říkat třeba Věra. Neustálé problémy ve vztahu, ponižování a omezování ze strany partnera, neuspokojivá situace v podnikání.
Dostali jsme se při terapii do fáze, kdy rozeznala energii v bolestivém místě na těle jako černý mrak, ze kterého měla velice tísnivý pocit….popsala to jako bažinu, ve které se topí, která jí nedovoluje volně dýchat, ze které má hrozný strach. Nejdříve nebyla schopná se k tomu mraku pro svůj strach z něj ani přiblížit, natož aby rozeznala, co to je, a proč se to tam ocitlo.
Vyzvala jsem ji, aby se od toho mraku odpoutala, jen aby ho pozorovala, a zároveň si uvědomila, jak by se ráda na tom místě cítila, co by v něm chtěla prožívat. Uvedla pocit, který má ve svém duchovním srdci, a energii, která je v něm přítomná. (Podotýkám, že toto už byla opakovaná terapie, takže na tuhle energii lásky už se uměla bez problémů naladit.) Popsala nádherný pocit, který je všude v ní, energii, která je teplá, laskavá a hřejivá, ve které se cítí tak lehce a svobodně, jako by v tu chvíli mohla létat. A v tu chvíli jsem ji vyzvala, ať se znovu podívá ten temný mrak, ale zároveň ať si uvědomuje tu všudypřítomnou energii lásky, která ji naplňuje.
Popsala to slovy: „Ano, už se mohu přiblížit, už z toho mraku nemám tak velký strach.“
Můj vstup: „Přibližte se ještě víc…uvědomte si to teplo a světlo v sobě, lásku: rozpouští všechno tmavé, všechen strach, který k vám přistupuje. Nechte ten mrak vplynout do sebe, do té krásné energie lásky, přijměte ho. Co to je?“
„To je zvláštní… Vidím – kopyta, koňská kopyta, běží… necítím se dobře.“
„Kde jste vy?“
„Jsem…pod těmi kopyty. Běží přese mě. Nemohu se zvednout, nemohu pryč, nemohu s tím nic dělat, zabijí mě!“
„Proč s tím nemůžete nic dělat?“
„Nevím…asi…nemám dost síly?“
„Podívejte se…proč si to myslíte?“
Chvíli bylo ticho….pak se rozplakala: „To tatínek….můj tatínek. Bil mě, i moji sestru, nadával nám, nikdy jsme nic neudělaly dobře. Vždycky hledal, co nám vytknout, nikdy nás za nic nepochválil. Všechno bylo vždycky špatně, všechno…pak už jsem se přestala snažit něco sama dokázat, jen jsem dělala, co chce, a uhýbala ranám…“
„Podívejte se…co se tehdy stalo?“
„Já…přestala jsem být sama sebou. Vzdala jsem to.“
„Co jste k němu v tu chvíli cítila? A co k sobě?“
„Bála jsem se ho….a nenáviděla ho. A já sama….vždyť….já jsem mu uvěřila? Uvěřila jsem mu, že nejsem k ničemu, že nic nedokážu….nenáviděla jsem i sama sebe, měla jsem k sobě odpor, že jsem tak špatná, že mě nemůže mít rád….“
„Podívejte se do sebe….uvědomte si lásku v srdci, kterou máte k sobě i ke druhým, otevřete se jí, prociťte si ji, staňte se jí….a pak se do té situace podívejte znovu, ale jeho očima. Proč to dělal?“
„Protože….je mi ho tak líto – vždyť on dělal nám jen to, co jeho vlastní táta dělal jemu! Jak na nás mohl být laskavý, když ho to nikdo nenaučil? Celé dětství prožíval jen rány a ponižování, sebe i svojí mámy…neměl žádné sebevědomí, nevážil si sám sebe, a tak si neuměl vážit ani nás….odpouštím mu, nemůže za to…dával nám co mohl nejlepšího...“
Vyzvala jsem jí, ať si znovu procítí lásku k sobě, i k němu, jako světlo, teplo a blažený pocit v srdci….a jak to světlo a teplo rozpouští všechno, co ještě v ní je temné a ztuhlé chladem…vyzvala jsem ji, aby si ten pocit prožila, jako by byla řekou pod ledem, kterou na jaře rozpouští slunce…a která postupně taje, kry odcházejí, její vody se oteplují, a její břehy rozkvétají….
„Tak, a teď se znovu podívejte do sebe, prociťte si svoje pocity: jak je vám, jak se cítíte?“
„Je mi dobře…teplo….cítím se v bezpečí…už nemám strach.“
„Podívejte se teď znovu do toho bolestivého místa, co se tam změnilo? Co teď dělají ti koně, a kde teď jste vy?“
„Já….stojím, ti koně běží okolo mě, už z nich nemám strach….ale jsem tam sama, a nevím kam mám jít a co mám dělat…cítím se tak nějak…prázdná.“
„A co byste ráda dělala? Podívejte se…jaké máte možnosti, abyste se z toho místa dostala někam, kde vám bude dobře? Podívejte se…jste volná a svobodná, můžete cokoli, stačí si uvědomit, co chcete!“
„Já….asi….třeba by jeden z těch koní mohl přijít ke mně? Jsou tak krásní, mohou běžet kam chtějí…“
„Zkuste to, zavolejte na něj, pozvěte ho k sobě! Máte se ráda….a máte ráda i toho koně, on to ví, a jde k vám, protože cítí vaši lásku!:-)“
„Ach…opravdu, jde ke mně! Co teď mám udělat?“
„Co byste ráda udělala? Co by vás potěšilo?:-)“
„Hladím ho…je rád! Moci tak na něj nasednout, mohla bych na něm jet kamkoli, to by byla krása…“
„A proč byste nemohla?:-) Když chcete, prostě to udělejte!“
Ticho…. „To je nádhera! Sedím na něm, a už jedeme! Poslouchá mě!“
„Jak se teď cítíte, v porovnání s tím, jak vám bylo pod těmi kopyty?“
„Jako…asi jako na koni.:-)))) To je zvláštní, teprve teď chápu, co znamená pocit „být na koni“! Celou dobu jsem poslouchala druhé, a nevěděla jsem, že si mohu sama zařídit vlastní život, podle toho, co sama chci… Je mi nádherně, cítím se volná, svobodná a moc šťastná!“
Další pokračování bylo takové, že paní Věře už nevadí, když na ni její muž zvýší hlas, když se mu nelíbí něco, co ona udělá. Už nemusí plakat, ani necítí potřebu bránit se hádkou. Už má sílu cokoli podobného řešit v klidném hovoru. Řekla mi: „Vždycky si v takové chvíli uvědomím, že jedu na svém krásném koni, a že ho mohu řídit kam chci…a že ostatním do toho vůbec nic není. Jsem prostě svobodná, a kdykoli něco udělám, je to proto, že sama chci, a ne proto, že musím.“ Řekla, že už necítí lítost, když jí partner něco podobného udělá, protože chápe, že je ve stejné situaci jako její otec: žádné sebevědomí, a tudíž pocit, že k tomu, aby se cítil bezpečný, musí dopodrobna ovládat životy svých blízkých. Chápe, že si svými energiemi přitáhla stejného partnera, jaký byl její otec, a že je to proto, že kdysi v minulých životech někoho podobně poškodila. Cítí k němu lásku a soucit…a chápe, že k tomu, aby i on pochopil, že není třeba mít strach, je nutná z její strany velká trpělivost a postupné vysvětlování: svým vlastním pochopením pomáhá k pochopení i jemu, pomáhá mu překonat jeho strach z ovládání a získat sebevědomí i důvěru k partnerovi.
Našla sama sebe, přijala sama sebe s láskou, zbavila se svých dvou vnitřních rolí soudce a oběti…a tak už může stejně přijímat i ostatní, a co víc – rozdávat mezi ně svoje pochopení a lásku. To, co má v sobě, může sama dávat….a dává-li pochopení a lásku, to stejné se jí vrací zpět.
Narovnala v sobě principy dávání a přijímání – a tím i osvobodila finanční toky ve svém životě. Rozvíjí také své podnikání dříve nevnímanými směry, které jí dávají více možností projevit to nejlepší, co v ní je, pro druhé, a tudíž jí od nich přichází i patřičné ocenění.
A stejně to v poslední době dělám i já: svoje žité poznání předávám druhým, a tentokrát už nikoli jenom přes psané texty, ale přímým sdílením energií v meditaci při terapii. Cítím mnohem větší naplnění a prožitek svého bytí, než tehdy, když jsem chodila do práce, kterou jsem cítila jen jako nutný nástroj k vydělání peněz, abych se mohla po večerech věnovat psaní…a sdílela jsem se s lidmi jen zpoza počítače, protože jsem si bláhově myslela, že to jinak nejde. A stačil jeden pořádný impuls zvenčí, který mi pomohl se podívat na můj život nezaujatýma očima…a já mohla prožít scelení nejen ve své mysli, ale i ve svém životě: udělala jsem z toho, čím se projevuji nejúplněji, svoji celoživotní náplň. Díky Bohu za to, že se to mohlo stát.:-) Cítím, že konečně doopravdy žiju…a také vděčnost, že tohle do praxe dovedené nalezení sebe sama mohu předávat i ostatním….
Jsme opravdu v každém okamžiku tím, čím se cítíme být.:-)
Míla Rejlková
20.2. 2005
