Milá moje, chtěla bys popřemýšlet o podstatě Vánoc, meditovat nad smyslem tohoto svátku, a naladit svou duši do atmosféry, která není už v dnešní době tolik obvyklá……budiž, budeme si spolu chvíli povídat.
Tento svátek sahá svými kořeny velmi daleko do minulosti: už v dobách, kdy se lidstvo svým vědomím teprve začalo probouzet, teprve se učilo k pocitové složce přidávat složku logickou, už v těchto dobách měl velký význam zimní slunovrat, obzvlášť v krajinách, kde docházelo k výraznějšímu rozlišení délky dne a ročních dob. Tehdy lidé ještě nežili v blahobytu i v zimním období jako je tomu nyní, v bezpečí technické civilizace, která energeticky velmi vyrovnává rozdíl mezi létem a zimou: tehdy byl lidský život v zimním období velmi těžký, vládla tma, zima a mnohdy hlad, a slabší jedinci často toto roční období nepřežili. Zima byla proto považována za čas, kdy přírodě vládne Smrt, kdy síly ničení a chaosu převládají a vítězí nad silami růstu a tvoření.
Svátek zimního slunovratu připadl proto nikoli na nejkratší den v roce a nejdelší noc, vždyť lidé se tmy báli a ztotožňovali ji se smrtí; a smrt sice dávná náboženství uctívala, ale byla to úcta pramenící ze strachu, nikoli z lásky. Připadl na den, kdy už bylo jisté vítězství světla nad tmou, života nad smrtí: byl to den, kdy se všichni lidé mohli radovat, protože jim zasvítilo světlo naděje, kdy tma byla světlem přemožena a den se začal prodlužovat. Lidé vždy oslavovali život, i když uznávali nutnost a nevyhnutelnost smrti: vždyť ona to je, kdo připravuje půdu pro nové tím, že ničí staré. Pro období první části zimy tedy vždy bylo charakteristické rozjímání nad podstatou života a smrti, připomínání smrtelnosti, pokory před nevyhnutelným údělem fyzického bytí a vyrovnávání se s případným odchodem ze života. Toto vše jde ruku v ruce s každou malou smrtí v člověku, která přichází vždy, když něco starého je nahrazeno novým: staré umírá, aby uvolnilo místo pro nové, člověk hoří v ohni přeměny, aby na konci tohoto procesu povstal z popela jako pták Fénix, který svou každoroční smrtí vykupuje svůj věčný život. Předvánoční čas je časem rozjímání a účtování s minulostí, časem rozebírání a hodnocení sebe sama, časem, kdy by se lidé měli zamyslet nad sebou – svými skutky a vlastnostmi, a přinést oběť smrti tím, že některé z nich obětují: že obětují ty, které v procesu vývoje příliš zestárly, než aby mohly být životaschopné, a svého nositele tíží a nedovolí mu, aby se v lásce radoval z darů, které mu každodenní život přináší.
Tento zvyk je velmi, velice užitečný, proto bych vás rád, moji milí, oslovil všechny: zamyslete se nad sebou, přemýšlejte, které vaše činy a vlastnosti vám zabraňují být čistou láskou ke všem živým bytostem. Pokud ale nějaký takovýto svůj sklon rozeznáte, prosím vás, netrestejte se za něj, nevyčítejte si ho. Budiž prvním vaším krokem k přeměně – láskyplné přijetí sama sebe se všemi vašimi vlastnostmi, byť by vám připadaly sebevíce odsouzeníhodné. Vězte však, že vše na tomto světě má právo beze všech výčitek být takové, jaké v přítomném okamžiku existuje, protože vše stvořené je utkáno z Boží vůle, každá živá bytost je nástroj Boží, učící se skrze sebe co nejlépe projevovat Boží dokonalost. Každé učení je spojeno s chybami a omyly, ale žádný opravdu laskavý učitel své žáky za chyby netrestá, ale vše jim vlídně vysvětlí, podle okolností třeba i opakovaně. A Bůh je nekonečná láska, nedělejte tedy soudce sami sobě, když vás on sám nejen neodsuzuje, ale v každém okamžiku vždy bezvýhradně s láskou přijímá takové, jaké jste. Jste milováni a bezvýhradně přijímáni, taková je realita Boha, všeobjímající lásky. Bůh však dal každému člověku svobodnou vůli, každý z vás má tedy vždy možnost tvořit si svými myšlenkami a názory vlastní realitu, která může vypadat zcela podle vašeho uvážení. Máte právo myslet si o čemkoli cokoli, svobodně cítit jakýkoli pocit, vykonat jakýkoli čin. Protože ovšem tento svět byl vystavěn na principu duality, má tato vyslovená skutečnost svou druhou stranu. Protiváhu svobodné vůle tvoří odpovědnost. Odpovědnost za všechno, co použitím svých energií vytvoříte, ať už je to ona myšlenka, pocit či konkrétní čin. Vše toto vychyluje z rovnováhy strukturu čistého neprojeveného Bytí, jehož existence sama tuto rovnováhu tvoří. Veškeré prvky Jsoucna vyplývající do projeveného stavu tudíž potřebují svou protiváhu, svůj zrcadlový obraz, bez něhož by nemohla být zachována rovnováha: každý projev čehokoli existuje v duálním stavu, jehož dva protipóly oscilují kolem středového bodu, kolem jakési osy existence, jíž je právě Bytí spočívající v neprojeveném. Tímto mechanismem je tedy zaručeno i to, že jakýkoli váš čin, myšlenka či pocit se k vám po určité době vrací, aby byla obnovena rovnováha, kterou jste vyslanou energií porušili. Tato doba odpovídá jednomu oscilačnímu pulsu, dá se říci, že na otázku námi položenou přichází odpověď, rozhoupané kyvadlo dosáhlo bodu obratu a začíná se vracet. Sklízíte ovoce svých činů a tím se i zároveň učíte, poznáváte skrze svobodnou vůli a odpovědnost zákony, panující v té úrovni bytí, kde se svou fyzickou existencí nacházíte. Učíte se, a proces učení zahrnuje přijímání nových poznatků a zároveň odevzdávání vašich starých názorů, zahrnuje tedy život i smrt. Umírá ve vás staré, aby uvolnilo místo novému, vaše bytí hoří v ohni poznání, aby z popela vždy znovu a znovu povstávalo obnoveno, v nekonečném procesu přeměny.
Moji milí, přijměte se s láskou, se vším všudy. Jedině potom dokážete sami sobě být laskavými učiteli, kteří své žáky – sami sebe – ani netýrají nepřiměřenými nároky, ani je neobelhávají falší a klamem, kterým jsou nuceni obalovat skutečnost aby je příliš nebolela, pokud by své nedostatky používali proti sobě ve věčných výčitkách a sebetrestání.
Ne, nejste dokonalí, ale ta nedokonalost je pocta a výsada, nikoli něco, za co byste se měli trestat a odsuzovat: byli jste stvořeni jako malé jiskřičky vědomí, vznikli jste jako malé nedokonalé střípky jediné dokonalé celistvosti – Božího vědomí. Z dokonalosti jste vznikli a zpět k této dokonalosti směřujete: na své pouti trvající věky postupně shromažďujete poznatky a zkušenosti, malé jiskřičky se tímto procesem stále a stále zvětšují, až v sobě v konečném stádiu obsáhnou veškerou moudrost Věčné Dokonalosti, ze které povstaly. Nebudu vám říkat, jak dlouho tato vaše pouť trvá a ještě bude trvat, to není důležité. Důležitý je právě onen proces samotný, vždyť Bůh touto cestou poznává sebe sama: jediná celistvá Dokonalost se dobrovolně stala nekonečným součtem malých nedokonalostí, aby skrze kontrast s tím, co sama není, mohla jako v zrcadle spatřit své dokonalé Jsoucno. Jste nástroji tohoto Božího poznání, jeden každý z vás; každý člověk, každá bytost, každá i sebenepatrnější částečka Jsoucna je Boží součástí. Uvědomíte-li se takto, opustí vás veškerá touha po hodnocení a srovnávání kohokoli a čehokoli, protože v tomto úhlu pohledu má všechno projevené stejnou hodnotu – hodnotu samotného Boha. Prociťte si tu skutečnost, moji milí, a projevte svou úctu k Bohu tím, že ji projevíte sami sobě i zároveň veškerým jednotlivostem, z nichž se Boží projev skládá. Každá z nich má stejnou cenu, cenu nesmírnou, protože každá má v celistvém projevu své naprosto nenahraditelné místo: každou jednotlivostí se udržuje rovnováha projeveného bytí, a pokud by přestala existovat jen jedna jediná, přestalo by existovat toto bytí jako celek.
Cokoli vůči komukoli učiníte, sobě učiníte. Tato věta je zákonem, který vyplývá ze všech mnou zmiňovaných skutečností. Kyvadlo vámi uvedené do pohybu se vrátí, abyste sebou samotnými opět uvedli do rovnováhy bytí, které jste svým činem vychýlili. Jen a jen na vás tedy záleží, zda do vašeho života jako ovoce vašich činů bude přicházet klid, mír, harmonie a láska, nebo energie jiné, jejichž zdrojem jste pro své bližní byli. Přemýšlejte, moji milí: jakým člověkem pro své okolí jste? Co svým bližním vnášíte do života? Nyní je čas vánoční, čas umírání starého a zrodu nového, čas, kdy je možné nepotřebné a přežité odkládat, abyste uvolnili místo pro novou kvalitu. Je čas, kdy se můžete rozhodnout a odložit jako nepotřebné ty své vlastnosti, které přinášejí vašim bližním takové zážitky, které byste si nepřáli sami prožít. Pokud to uděláte, skutečně je pak prožít nebudete muset, kyvadlo vašeho života vychýlené radostí, láskou a mírem v srdci vám svým zpětným pohybem přinese totéž: radost, lásku, mír v srdci.
Moji drazí, je čas vánoční, čas zrodu nové kvality, čas, o kterém říkáte, že se pro tento svět narodilo dítě Boží, Kristus. Víte-li už, proč tomu tak je? V každém z vás se může narodit dítě Boží – Láska. Toto zrození je však nutné vykoupit obětí – obětí všeho, co ve vás Láskou není. Povězte, jste pro Lásku ochotní tuto oběť přinést?
