Milí přátelé….tohle všechno, co se před vámi v tomto textu objevilo, by nebylo ničím než prázdnými slovy, kdyby nebylo možné je uvést určitými technikami do praxe. Povím vám tedy nyní v závěru svoje praktické zkušenosti a podělím se s vámi o vše, co v této souvislosti používám.
Už víte, že nejzákladnějším nástrojem práce s vědomím je pro mě meditace coby pohroužení se do sebe, abych skrze introspekci pohybů energií uvnitř své osobnosti i mezi ní a okolním světem mohla zjišťovat, kde jsem skutečně už sama sebou, a kde ještě ne…případně co mohu udělat pro to, abych byla.
Ti, kdo se mě ptají na detaily ohledně meditační práce, většinou z meditační praxe využívají nejrůznější techniky relaxace a mnohdy jen vzdáleně tuší, že se meditace dá využít i k něčemu jinému. O těch „jiných věcech" si něco povíme, ale protože bych ráda aby tohle povídání mohli využít i úplní začátečníci kteří možná ještě ani nezkoušeli relaxovat, začnu nejprve o zkušenostech z mých úplných začátků.
Meditace – co to tedy je a jak se to dělá? Nejprve se usadíme tak, aby nás nerušilo nejen nic vnějšího, ale ani naše případné nepohodlí. Není důležité zda sedíme v klasické meditační poloze lotosového sedu, nebo na židli s rovným opěradlem v pozici faraonů, nebo si lehneme na zem. Důležité je jen naše pohodlí a fakt, že naše páteř je v rovině, nehrbíme se, můžeme volně dýchat a nemáme sklon usínat….ani případně potřebu „v nejlepším“ vstát a jít si pro deku, když nám začne být zima.
Podstatou každé meditace je odpoutání pozornosti od vnějšího světa, aby člověk mohl naslouchat sám sobě, a k tomu potřebuje svoje energie převážně zaměřené vně sebe nasměrovat opačně – dovnitř sebe. Co je pro to nutné? Předně – naučit své vědomí „zmlknout", aby mohlo „naslouchat". Pro to je obzvlášť pro neustále přemýšlejícího člověka „západního typu“ velmi důležité přenést centrum svého vědomí jinam, než kde převážně je: v hlavě, v myšlenkovém světě.
Jakmile se tedy v klidu a v pohodě usadíme, uvědomíme si centrum svého vědomí někde uprostřed hlavy či za očima, nádechem ho jakoby „nabereme do sebe“, a výdechem ho hladce přesuneme do oblasti srdce….a s dalším dýcháním ho už v této pozici jen jakoby „hladíme“ – ujišťujeme se beze slov a vnitřní námahy, že tam skutečně je. Jakmile se nám to podaří, a podaří se též na dostatečně dlouhou dobu „vypnout“ myšlení, dá o sobě toto místo za chvíli vědět nádherným teplem a pocitem blaha. Ale protože žádný učený z nebe nespadl…
Řečí našeho vědomí jsou neustále produkované myšlenky spolu s představami a doprovázejícími je pocity. První obtíž, na kterou meditující začátečník narazí, je tedy toto vyžadované uvedení se do klidu, nutné pro sladění nejsvrchnější vrstvy přes den používaného bdělého vědomí s hlubšími vrstvami lidského vědomí, které jsou obvykle dostupné jen ve spánku, a které nás spojují s naší nejvnitřnější podstatou. Člověk objeví, že není tak snadné udržet své soustředění do stavu bez ubíhajících myšlenek, do stavu prapočátku bytí, kdy vědomí jen JE, aniž by k potvrzení své existence potřebovalo neustálý proud myšlenek a doprovázejících je pocitů. Nejprve se chvíli poctivě snaží s myšlenkou, že žádný učený z nebe nespadl, a že to tedy chvíli potrvá. Jenže když ta „chvíle" začne být zdánlivě neúměrně dlouhá, ztratí trpělivost a začne se zlobit – sám na sebe že to nedokáže, a rovněž na ty dotěrné myšlenky, které místo aby poslušně usnuly a nerušily, dorážejí jako obtížný hmyz, nedají se žádnou mocí odehnat a spíše se rozmnožují než by ubývaly. Pochopitelně – v té době člověk ještě neví nic o působení energetických zákonů, tudíž ani neví, že působit proti něčemu nechtěnému svým odporem znamená onu věc nikoli odbourávat, ale naopak posilovat, protože kam je zaměřena naše pozornost, tam jdou naše energie: jsou-li zaměřené na oblast tvorby myšlenek, budou tuto část našeho vědomí posilovat tím více, čím silnější je náš odpor.
Řešením tohoto problému je tedy činnost opačná – zaměřit svoji pozornost někam jinam, a myšlenek si vůbec nevšímat; pak jejich tvorba ustane sama, protože zmizí energetický proud který ji vyživuje - pozornost. Jakmile se to člověk naučí, prošel první fází cesty k tomu, jak se naučit meditovat. Ale kam by onu pozornost měl zaměřit, aby mohly být myšlenky „vynechány ze hry"? Samozřejmě na něco, na co nepotřebuje myslet, co probíhá samo. To může být buď koncentrace na některý bod v prostoru (pokud meditujeme s otevřenýma očima), a pokud se takto nejsme schopni soustředit a chceme je mít raději zavřené, může to být nějaký tón či zvuk. Z mnoha důvodů je však lepší nevázat se na vnější prostředí, proto hodně lidí při meditaci jako zklidňující prostředek volí soustředění na rytmus vlastního dechu, což má i jiný účel než vyloučení myšlenek, jak si za chvíli povíme.
Než člověk zvládne a pevně si zafixuje tuhle fázi, nějakou dobu to trvá, a bylo by chybou se pouštět dál, dokud si nejsme naprosto jistí, že v tomto stavu „vypnutí myšlenek" dokážeme setrvat alespoň několik minut. Objeví-li se občas nějaká ojedinělá myšlenka, nevadí to, důležité je dokázat si jí nevšímat a nesledovat ji vědomím, zůstat mimo: za chvilku bez energií naší pozornosti sama zanikne. Toto umění je důležité pro výcvik takzvané „pozice nezaujatého pozorovatele", kdy se takto vlastním prožitkem ztotožníme s faktem, že sice máme myšlenky, pocity a představy, ale že jsou to nástroje našeho vědomí, nikoli naše vědomí samotné, které existuje nezávisle na nich: může je pozorovat, ale nemusí se jich účastnit.
Další fází, která může probíhat i souběžně s cvičením nevázání se na myšlenky, je uvolňování těla čili relaxace: pro mnoho lidí je to konečný cíl meditace. Jde o to, že souběžně se soustředěním na svůj dech zaměřujeme pozornost na jednotlivé svaly svého těla, a to postupně buď od špiček nohou nebo od temene hlavy, to záleží na tom co je nám příjemnější. S každým výdechem si představujeme, jak z našich svalů odchází napětí vyvolané stresem, jak se uvolňují a odpočívají – tímto způsobem projdeme sval po svalu celé své tělo.
Mnoho lidí takto při první meditaci zažívá své tělo poprvé, a mnohdy až při tomto vědomém prožití svého těla si uvědomíme, kolik napětí projeveného formou stažených svalů v sobě nosíme. Postupně dospějeme do fáze, kdy se cítíme naprosto uvolnění, a nyní se zaměříme na svůj dech jiným způsobem: s každým vdechem si vizualizujeme energii v podobě bílého světla či světla nám sympatické barvy, nebo jen ve formě příjemného pocitu, která nám vtéká do těla, občerstvuje nás a vitalizuje. Jakmile v tomto cvičení získáme určitou praxi, můžeme se jím občerstvovat kdykoli během dne když se cítíme unavení a bez energie: po čase nám to, co dříve zabralo nejméně čtvrthodinu, bude trvat se stejným účinkem pouhých několik vteřin.
Umíme nyní „vypnout" myšlení a uvolnit se, můžeme tedy přejít k další fázi: k umění, jak se naučit spojovat se s vyšší podstatou své bytosti, jak skrze sebe umožnit promlouvat své Boží Přítomnosti….ale k tomu je nejprve nutné, abychom odbourali všechny svoje blokády, které nám toto spojení zkreslují a zastírají: blokády ve formě nezpracovaných a nepochopených energií svých minulých zážitků, které jsme kvůli svému strachu kdysi odmítli prožít, a ponořili je do podvědomí, odkud jejich energie působí bez účasti naší vědomé vůle. Abychom je ale mohli odbourat, k tomu je nejprve musíme umět objevit, a jak se to dělá v meditaci, to vám nyní povím. Klíčem k tomu je fakt, že každé stažení svalů, které jsme se učili uvolňovat, je způsobené strachem. Každý strach vyvolává uzavření pohybu energií a tudíž blok v energetickém systému, každý strach je něčím způsobený, patří k určité oblasti psychiky člověka, týká se určitého životního principu. Když se tedy uvolníme popsaným způsobem a odpoutáme pozornost svého vědomí od těla (nejlépe opět zaměřením pouze na rytmus svého dechu), když se po chvíli svou pozorností k tělu opět vrátíme, zjistíme, že mnohá stažení svalů jsou opět na svém místě, jako kdybychom s nimi nic nedělali. Každé takovéto stažení které se opakovaně vrací neomylně indikuje blok v psychické oblasti. Jen málokdo má takové vědomosti o těle a o návaznostech jeho jednotlivých oblastí na psychiku člověka, které by mu dovolily okamžitě pochopit čeho se blok týká. Není to ani nutné, můžeme to zjistit jinak.
Zaměříme svoji pozornost na ono stažené místo přesně tak, jak jsme se to učili s dechem, a chvíli ho jakoby s odstupem „pozorujeme". Jeho energie se tím zesílí, může se stát, že pocit stažení či tlaku přejde až do lehké bolesti. V tomto okamžiku si vnitřně položíme otázku, čeho se daný problém týká, a svým vědomím si procítíme ochotu ho poznat a pochopit: tomu můžeme napomoci svým procítěním, jak bolestivé místo s láskou přijímáme do svého srdce, beze všech pocitů strachu či odmítnutí. V tomto pocitu bezvýhradného přijetí a souhlasu se vším dříve prožitým zůstáváme stále. Pokračujeme dál – uvolníme své vědomí vyloučením myšlenek a volně se otevřeme všem vjemům a asociacím, které nám v souvislosti s oním bolestivým místem přijdou. Může to být vzpomínka z dětství či z dávnější minulosti na nějakou nepříjemnou událost, nebo jen asociace s určitou stále se opakující situací v našem životě, která nás nějakým způsobem negativně zasahuje, nebo jen pouhý nepříjemný pocit, ke kterému se neváže žádná konkrétní událost: ten ohlašuje, že jsme blok pouze otevřeli k řešení, a události které nám ho osvětlí k nám přijdou až následně, skrze nějakou situaci v běžném životě. Tyto všechny varianty jsou možné, a v převážné většině se nepodaří blok rozšifrovat a vyřešit napoprvé; mnohdy to může trvat i několik týdnů. Důležité je takto meditovat pravidelně a cílevědomě, nevzdávat se při prvním nezdaru, a neustále si uvědomovat svoji touhu po pochopení životní oblasti které se blok týká, abychom ho oním pochopením mohli odstranit. Tato naše touha jednak zaměřuje naši pozornost na blok čímž jeho energie zesilují a on k nám v životě přitahuje situace umožňující nám jeho pochopení, za druhé pak těmto situacím takřka „urovnává cestu" a urychluje jejich příchod, a za třetí si k ní můžeme vložit doprovodná přání pomoci a podpory od doprovázejících nás světelných bytostí spolu s prosbou o co nejméně násilné řešení tohoto problému.
Energie našich přání to jsou, co nám tvarují životní cestu, a je tedy dobré si to uvědomit z několika důvodů: pokud se s tímto faktem naučíme vědomě zacházet, můžeme si v životě ušetřit mnohou nepříjemnost způsobenou našimi neuváženými přáními. Dále je dobré vědět o síle přání kvůli tomu, že mnohá naše přání jsou v důsledku našich blokád s nimi spojených ponořena do podvědomí, a až přítomnost určité životní situace nás upozorní na to, že jsme si ji svými energiemi vyžádali. Pokud nám není příjemná, můžeme spolu s „vymazáním" starého přání skrze pochopení všech okolností které k němu vedly vznést přání jiné, které nám energii příslušného životního principu umožní využívat způsobem, který pro nás bude mít příjemnější důsledky.
Toho, kdo by chtěl prací podle tohoto návodu dosáhnout nějakých smysluplných výsledků, upozorňuji, že tahle meditační práce je opravdu každodenní záležitostí, protože pro dosažení určitých kvalit vědomí k tomu potřebných je nutný dlouhodobý a pravidelný trénink. Nejen na úplném začátku je dobré se nepřetěžovat, učit se klidu mysli a relaxaci nejprve jen pár minut vcelku a postupně si po minutách přidávat, a v případě únavy meditaci okamžitě ukončit. Kdo by na sobě chtěl pracovat násilím a nerespektoval by svoje možnosti, po čase by zjistil, že má k meditování nechuť až odpor. Je užitečné si tudíž práci rozdělit do více několikaminutových celků za den, a postupně dospět ke stálému dennímu řádu, který v ideálním případě by měl zahrnovat ranní a večerní meditaci v trvání nejméně čtvrt hodiny, lépe půl. Je dobré cvičit se v krátkodobém „mžikovém" soustředění i během dne. Kdo to udělá, po čase zjistí, že se životem pohybuje takřka „na dvojí rovině": vnímá zároveň povrch věcí i jejich nejhlubší příčiny, a daří se mu tudíž „rozšifrovávat" své bloky prakticky v tom samém okamžiku, co přijde na to, že je vůbec má. Pak za čas zjistí, že se mu stále více daří splývat se svým středem, se svou Boží Přítomností, což mu umožňuje nejen v každém okamžiku života rozeznat ten pro něj nejvhodnější směr, který přinese jemu i celku maximální užitek, ale tento pocit splynutí se postupně rozšiřuje i na ostatní jednotlivosti, které spolu s ním obývají tento svět. Chcete si popovídat s vaším duchovním učitelem, s přírodními bytostmi, chcete vnímat co cítí strom, skála, tráva pod vašima nohama, podívat se pohledem celé naší planety jako jednotného organismu? Máte možnost se to naučit, ovšem podmínkou je vaše práce a vytrvalost, a zároveň správnost pohnutek, které vás vedou k cíli. Neuspěje ten, který zohledňuje jen sebe, kterého motivuje jen touha vyniknout nad ostatními; úspěch zaručuje jen upřímná touha dát Všejednotě k dispozici to nejlepší ze svých schopností: pak totéž Všejednota dá k dispozici i vám.
Tak co, líbí se vám tahle perspektiva?-)) Není to utopie, je to naprosto reálná a uskutečnitelná záležitost, což vám může potvrdit každý,kdo tímto způsobem se sebou delší dobu pracuje. Přidáte se také?
Z hlediska mého momentálního úhlu pohledu je život nádherná, dobrodružná hra…v současnosti jaksi "přímo v terénu" čili sama na sobě a ve svém životě zkouším uvést do praxe všechny poznatky, které jsem dostala ve formě těchto textů od svého učitele: vstřebala jsem je do oblasti svého vědění, tedy do své myšlenkové úrovně, teď se je učím žít, tedy převádět je postupně i do roviny emocionální a fyzické. Mohu říci, že to mnohdy není snadný proces…a z jakého důvodu? Přeladění do celostní podoby těch vzorců myšlení-cítění-jednání, které byly doposud založeny na bázi polarity - strachu, je totiž přímo prožíváno ve své prvotní fázi jako obrovská nejistota. Tím, že daný vzorec je přeměněn do pozitivní podoby pouze v rovině myšlenkové, se upřením pozornosti na něj otevřou i zbylé dvě roviny - emocionální a fyzická, spolu s veškerých strachem, který je v nich stále ještě nepřeměněn. Je to pocit jako když stojíte na skokanské věži, pod vámi v hloubce deseti metrů bazén, který se z té výšky jeví ve velikosti kapesníčku, a máte poprvé skočit dolů: víte že to uděláte, že je to nutné a pro vás velmi prospěšné, že se vůbec nemusíte bát….ale co je to platné, ten pocit je prostě hrozný!:-)) No….a když už letíte dolů, dopadnete, vyplavete….vždyť ono to dokonce bylo krásné a vzrušující! Ale tohle potěšení je možné zažít v plné míře až tak potřetí, počtvrté…prostě až už se křehké emocionální "dítě" v nás přesvědčí, že mu ta "novota" v žádném případě hlavu netrhá, že neztratilo tou změnou samo sebe, že pořád existuje…a dokonce s daleko většími možnostmi, než mělo dřív!:-) Po několika opakováních takovýchto situací - životních "skoků do neznáma"- objeví tohle dítě dokonce i kouzlo samotného tohoto principu, a přestane se neznáma bát, začne ho dokonce vyhledávat. Ví už, že z každé takovéto zkušenosti vyjde bohatší zkušenostmi, a tudíž celistvější… Takto se v praxi projevuje proces, který byl kdesi v literatuře nazván "přepólování z ega na Nadjá", a který se dá označit též jako "přeladění vnitřní orientace ze strachu na lásku". Vždy ale je nutný tento třífázový postup "přeladění Já Sám v Já Jsem:
-
1. uvědomění si správné podoby určitého energetického vzorce,
-
2. uvědomění si strachu v rovině emocionální,
-
3. rozpuštění tohoto strachu konkrétním činem v duchu našeho nového úhlu pohledu.
Tímto způsobem se nám otevírá cesta k vnitřní celistvosti, a v našem reálném životě se svými vlastními prožitky začneme přesvědčovat o skutečnosti, že touto cestou si naše duše přestává přednostně uvědomovat pouze materiální svět, ale otevírá se vyšším vibracím Nadjá: přestává brát své fyzické smysly jako hlavní nástroj orientace ve světě, objeví svět vnitřního vnímání, a posléze objeví, že fyzické smysly stejně jako materiální projevy bytí jsou jen jeho součástí - sice důležitou, ale opravdu jen součástí, která nejsouce napojena na vnitřní souznění s podstatou všech věcí a jevů logicky ani nemůže do vědomí člověka předávat jiné informace, než zkreslené. A posléze pochopí, že je to právě vnímání co největšího počtu souvislostí mezi všemi jednotlivostmi, která vědomí oné podstaty otevírá…
Jak je to konkrétně možné uskutečnit? Znáte jistě onu okřídlenou biblickou větu "Na počátku bylo Slovo". Zkusíme se podívat, jakým způsobem lze v téhle souvislosti její smysl chápat.
Pokud nám bude chybět vědomí souvislostí mezi písmeny, nepřečteme z psaného textu nic, ani jedno slovo, natož celou větu. Právě toto vědomí souvislostí dává slovům smysl, vědomí souvislostí nám podává smysluplný obraz světa který svými smysly vnímáme, vědomí souvislostí nám umožňuje tvořit ze starého nové: tím, že staré energetické vazby rušíme, a nové vytváříme. A vědomí souvislostí tvoří i tento svět, toto projevené bytí - vědomí Boha, který svým uvědomováním si pevných referenčních bodů a všech vztahů mezi nimi uvádí v existenci celé Jsoucno: těmito pevnými referenčními body celistvé energetické sítě Stvoření jsou myšlenkové podstaty všech věcí a jevů, a vztahová energie celého existujícího spektra pocitů zprostředkovává komunikaci mezi nimi. Boží vědomí vyzařuje z neprojevené Podstaty v ničím neomezené podobě jako Absolutní Projev, zahrnuje všechny tyto referenční body i všechny možné souvislosti mezi nimi: v tomto bodě vědomí jsou obrazně řečeno všechny brány poznání otevřené, a všechny cesty mezi nimi volně přístupné. Jednotlivé bytosti zahrnuté do Stvoření jako nižší podjednotky vědomí, ke kterým patříme i my, používají tuto síť tím způsobem, že zahrnutím určitých referenčních bodů a určitého vztahového spektra mezi nimi do svého vědomí vymezují okruh svého Já….a mohou se po této síti tímto způsobem svým vědomím i pohybovat. Dá se říci, že ve svém vědomí pro sebe "otevírají" tyto brány a cesty tak, že prostě uznají jejich existenci…ale to mohou udělat jedině tehdy, když do sebe poznáním včlení jejich podstatu, tedy pochopí smysl a účel těchto energií, a naučí se s nimi zacházet.
Každé vědomí tedy vymezuje samo sebe tím, co vnímá jako Já, a vše ostatní vně tohoto okruhu vnímá jako "ne-Já", tedy vnější svět okolo sebe: tento proces ilustruje i postupnou cestu evoluce vědomí od prvotního uvědomění ve formě nediferencované hmoty, přes vědomí hornin a minerálů, vědomí rostlinné a živočišné říši, lidské vědomí….a dál, kam naše přímá zkušenost ještě nedosahuje.
Jak tedy vidíme, naše osobnost coby výsledek tohoto názoru není pevná neměnná struktura, její „pole působnosti“ se může zvětšovat i zmenšovat podle libosti – podle svobodné vůle bytosti, která tvoří ohnisko tohoto vědomí. Jediná kritéria pro uskutečnění změny sebe sama - vědomí Já - je tedy naše uvědomění, že to vůbec můžeme udělat, a dále samozřejmě naše vůle, že to udělat chceme.:-)) A ovšem další naprosto nezbytná věc - musíme vědět JAK. Prostě - znát know-how:-)))) Mnohým z vás je jistě jasné, že nevědomě to děláme stále - dlouhodobá tendence k pohybu vědomí směrem vzhůru po vývojové spirále je základním archetypem našeho bytí. Ovšem je-li tento proces vědomý, můžeme tento pohyb nejen maximálně zefektivnit, ale máme navíc možnost volby, jakým způsobem ho můžeme prožívat.
Jak se tedy můžeme v praxi měnit, zužovat či rozšiřovat svoje vědomí, čili pohybovat se v rovinách reality Bytí, co jsou ony nástroje změny vědomí Já - změny zaostření našeho bodu vědomí v konkrétním místě oné myšlenkovo-pocitové sítě projeveného Bytí kde se právě nacházíme, tedy v našem praktickém životě? Ti z vás, kteří četli moje předchozí články, už si to asi uvědomili: jsou to dva základní principy-směry ovládání parametrů energetického toku vědomí - strach a láska.
Strach uzavírá komunikaci našeho vědomí se strukturou energetické sítě Stvoření, uzavírá ony výše zmíněné "brány poznání" a "cesty" mezi nimi, tudíž vědomí zužuje a omezuje. Láska skrze bezvýhradnou vstřícnost a otevřenost naopak napojuje ke struktuře našeho vědomí stále nové a nové referenční body myšlenkových podstat, a otevírá stále širší spektrum energetických cest komunikace mezi nimi - pocitů. Oblast, kterou vnímáme jako Já, se stává stále širší, oblast "ne-Já" se neustále zužuje, a tento proces se zobrazuje i v energetickém systému našich jemných těl: energetické cesty se též rozšiřují a vzájemně stále více propojují, a zároveň se proudění energií v nich stává našemu vědomí stále více “čitelným“ ve všech vztazích, které má k našim myšlenkám a pocitům. Vše totiž se vším souvisí, projevené bytí funguje jako hologram, a proto máme-li vědomí souvislostí v některé jeho části, máme ho automaticky i v části jiné….a ovšem naopak.:-) Tento fakt funguje rovněž jako nádherný test úspěchu na této cestě za poznáním - k sobě samotným: pokud v tomto procesu scelování sebe sama postupujeme úspěšně, dovádíme tedy své poznání až do nejhlubších hlubin našeho podvědomí a skrze ně až do praktického života, nahlížíme na sebe sama s absolutní poctivostí a neexistují stránky našeho Já které bychom nebyli ochotní vnímat, potom se celý náš život a všechny okolnosti v něm rovná do stejné harmonie a celistvosti, jakou máme ve své rovině myšlenkové. Pokud ale ne, má to efekt přesně opačný.
A proč tomu tak je? Myšlenková úroveň dostává stále více energie v důsledku svého napojení na stále větší počet referenčních bodů energetické sítě Bytí a cest mezi nimi, a tato energie ve stejné síle sestupuje i do těch nepřijatých částí našeho Já, dosud tonou v polaritních vzorcích strachu. Tento strach spolu s tématem které nese je rezonancí projektován do našeho okolí, v němž generuje svoji projekci k nám skrze naše milÉ bližní. Lapidárně řečeno - pokud skrze nějaké svoje pochopení "jak by to mělo být" vidíme smítka v očích druhých a přehlížíme nějaké svoje břevno, přisviští nám bumerangovým efektem zvenku jako pořádná traverza….a ta nás automaticky "srovná" do takového fyzického bodu, ve kterém je naše myšlenková realita. Děje se tak s tvrdostí úměrnou míře nepochopení tohoto mechanismu, a též míře naší neochoty přijmout reálné, nejen teoretické změny ve svém životě…kteréžto změny jsou ovšem zcela závislé na změně celkového úhlu pohledu na životní souvislosti. Zjednodušeně řečeno coby praktický příklad: pokud někdo přijme myšlenku o správnosti idey nelpění do své mentální sféry jako svoji pravdu, a dál lpí na čemkoli ve svém poli působnosti, prostě o tu věc, jev či osobu přijde - sestupnou cestou energie této myšlenky zapůsobí na podobu jeho reality, a zapůsobí nátlakem zvnějšku právě proto, že onen dotyčný nebyl schopen dovést tuto myšlenku do důsledku i v rovině pocitové. Pokud by se tak stalo, mohl by si dál to zmíněné "něco" uchovat v okruhu svého energetického působení, ale s plným vědomím vlastní nezávislosti. Protože se tak nestalo, energie jeho myšlenky sestoupily až do fyzické roviny, kde zhmotnělé zapůsobily coby nástroj změn emocionálních: "Tak ty opravdu na ničem nelpíš? Pravda, teď už nemáš na čem…":-) Na tomto procesu je velice zajímavé, že pracuje opravdu bezchybně - jak se na vlastní kůži mohli a mohou přesvědčit mnozí "duchovně pracující", kteří v meditacích a jiných aktivitách hledají pouze nástroj k tomu, aby utekli před životní realitou, která je v praktičtějších úrovních bytí neúprosně "válcuje". Nechci ale nikomu křivdit - mnozí z nich to dělají opravdu nevědomě, netuší nic nebo jen velice málo o fungování tohoto výše popsaného mechanismu, a jejich chování pak z této nevědomosti také vychází. Všichni duchovně hledající se ale dříve nebo později dostanou do kontaktu s poučením jak to vlastně je, a pak už hodně záleží na jejich ochotě vidět pravdu, a následně svůj přístup k celé věci tomuto svému novému poznání přizpůsobit. Je totiž pravda, že nejsnáze se člověk mění v myšlenkách, ale pokud by změna měla zabrousit do roviny pocitové, mnoho lidí se jim vyhýbá jako čert kříži, protože některá taková retrospektiva sebe sama opravdu hodně bolí….je totiž mnohdy svázaná s velice negativními zkušenostmi z našeho dětství, které jsme raději zapomněli, než abychom je opětovným prožitím zkorigovali do správné podoby: strach do lásky, bolest do radosti. Život opravdu totiž nemusí bolet, ani zdaleka ne!:-)) Záleží ovšem opravdu na tom, jak ochotně se ve všech svých úrovních otevřeme nutným změnám sebe sama, které nám otevření našeho vědomí směrem v vyššímu Já přináší. A jak se to tedy konkrétně praxi dělá, co je třeba v sobě změnit pro to, abychom těmto vnitřním změnám co nejsnáze otevřeli cestu k uskutečnění?
Rozšiřování našeho vědomí souvislostí a tudíž naše stále dokonalejší nahlížení do příčin a podstat všech věcí a jevů se děje skrze bezvýhradné přijímání všeho, na co jsme si ve svém dřívějším životem zvykli nahlížet jako na "ne-Já", a čemu jsme se vyhýbali, nebo před tím dokonce utíkali. Když už jsme pak byli mechanismem přitahování opačných polarit svedeni dohromady se situací, která nás s touto polaritou konfrontovala, a to doslova násilím, bránili jsme se vnitřně co to šlo, cítili jsme bolest, ublížení, křivdu, a reagovali jsme podle své povahy buď agresivním útokem, nebo pasivním stažením se do pozice oběti….netušíce, že tu bolest nám nepůsobí vnější situace, ale jen náš odpor k ní. A čím ten je způsobovaný? Je to jedině naší neochotou přijímat nové, naším lpěním na původním uspořádáním našich energií - na našich "jistotách", naší neschopností přijmout změnu jako základní životní princip - jako jedinou jistotu bytí.
Pokud se ovšem naučíme ke každé energii vcházející nám do života přistupovat jinak než takto, bude jiný i výsledek: nedostaví se strach, odpor a tudíž ani bolest, ale naším neustálým „průvodcem“ na cestě scelování našeho vědomí směrem k neomezeným možnostem tvoření bude radost, vstřícnost, jedním slovem láska. A návod k téhle změně přístupu? Žádný není, milí přátelé - prostě to udělejte. Nic víc, a nic méně než to. Uvědomte si svůj odpor k čemukoli - a změňte ho na přijetí a vstřícnost. Tu změnu musíte cítit v srdci, mít z ní radost a vítat ji…projeví se jako nádherný pocit uvolnění a blaha, jako něžné pohlazení tam, kde dřív byla jen tvrdost, sevřenost a často bolest. Užívejte si ten pocit, ukotvěte se v něm…už je váš, nikdo vám ho nemůže vzít, otevřel se vaším vlastním rozhodnutím, a též jen vaším rozhodnutím se může ztratit….A pak se už jen dívejte a pozorujte, sebe i své okolí….. teď už bez těch omezujících bariér strachu v sobě, které vám nedovolovaly vnímat žádné jiné stanovisko, než jen vaše vlastní…..teď se vám otevřel přístup ke všem ostatním referenčním bodům Bytí, které až dosud vnímáte jako ne-Já, a vy z nich můžete beze strachu a s radostí volně čerpat všechno poznání, které v nich je….a vy najednou s překvapením zjišťujete, že se vám už jen tímhle faktem "přepólování ze strachu na lásku" otevřely takové úhly pohledu a možná řešení dříve pro vás neřešitelných situací, že se vám o nich dříve ani nesnilo. Takto se projevuje kvalita absolutní důvěry v Bytí, která přichází s Láskou…. Zjišťujete, že ty vaše vlastnosti, za které jste se možná dřív styděli nebo je odmítali jako "slabost", jsou nyní vaší největší silou: protože jste se přestali bát ostatních, odložili jste strach ze změny, kterou vám jejich odlišný úhel pohledu na svět potencionálně přinášel….najednou zjišťujete, že není třeba být "silní muži" - proti komu byste tu sílu uplatňovali? Proti komu je třeba se bránit, na koho dělat "ramena" a tak ho zastrašovat, koho od sebe "odstrkovat" a dávat mu nejrůznější nálepky "nepřijatelnosti"?:-)) Jste vším….jen se tak ještě neprociťujete jako celek, jen to VÍTE ale NEŽIJETE, a proto z výše zmíněných důvodů nutného fyzického "dorovnání" vaší mentální úrovně do praxe se stává sdílení se, citovost a kvality přijímání, jedním slovem ženskost, vaším největším kladem. To, co jako bytosti probuzené do kvality vědomí Já Jsem zažíváte, je totiž nejprve pomalé, a postupně stále rychlejší "nasávání" nových energií, vnímání stále širších a širších souvislostí, a jejich převádění do vašeho praktického života…..vy i vaši přátelé cítí jak se měníte, stávají se z vás docela jiní lidé: padají masky ega, objevujete pod nimi svoji pravou podstatu….a skrze vaše otevírání se do vyšších a vyšších rovin poznání dochází ještě k jednomu jevu, o kterém je zde třeba se zmínit.
Paradoxně totiž tím, že se stáváte právě svým otevřením se Celku tímto Celkem samotným, (ale pozor - pouze v těchto vyšších rovinách!!!!!), na rovinách nižších, na rovinách své osobnosti se naopak stáváte stále více a více sami sebou. Přestáváte totiž záviset na energiích svých bližních, které získáváte nejrůznějšími "hrami" ega, a cele svoje bytí otevíráte energetickému sycení z roviny vyššího Já. To uskutečňujete právě tím, že se plně a beze strachu otevřete všem energiím, které k vám přicházejí, jako svým vlastním. Tak co, máte strach, že se ztratíte, že přestanete být sami sebou, že se rozplynete v ostatních okolo sebe?:-))) Zkuste to, moji milí….a já vám zaručuji, že se naopak znovu najdete. Budete konečně vědět kdo jste, najdete své pravé Já…ovšem pokud to celé provedete beze strachu, s plným vědomím že to jste VY, kteří se bezvýhradně otevíráte, že to jste VY, kteří přijímáte nové informace a přetváříte jimi sami sebe, že to jste VY, kteří o svojí změně kamkoli dobrovolně rozhodujete. Tímto skutkem totiž i sami za sebe přebíráte zodpovědnost, bez níž na duchovní cestě nelze pokročit dál, než k iluzím ega…a najednou VÍTE, že nikdo jiný než vy opravdu nemůže s vašimi energiemi manipulovat…. Této kvality vědomí jste dosáhli proto, že jste se téže manipulace vzdali ve vztahu k ostatním skrze žitý poznatek, že bez zpětných karmických následků zvnějšku nemůžete měnit nikoho jiného než sebe sama, a tudíž jste bezvýhradně uznali, že VŠECHNY energie které k vám zvnějšku přicházejí nejsou a ani nemohou být ničím jiným, než produkty vašeho vlastního tvoření. Zjišťujete totiž - chápajíce takto pojem Já jako Já Jsem a nikoli pouze Já Sám - že do pojmu Já je najednou zahrnuto celé projevené bytí: všechny jednotlivosti s veškerými vztahy a souvislostmi mezi sebou, nikoli pouze vaše osobnost jako výchozí bod, a učíte se tuto kvalitu absolutního přijetí včleňovat do všech aspektů svého života: jste vším, není už "já" a "ti druzí". Tím vzrůstá vaše vnitřní síla až k maximu - už nejste sami, jste Všejednota!, a tím se také ve vás budí odvaha nutná k tomu, abyste onu dokonalou změnu sebe sama dokázali převést do fyzického života, dotáhli ji do konce, uměli skutečně bezvýhradně celým svým nitrem i vnějším životem stát sami za sebou - za Já Jsem.
A protože tohle poznání otevírá ještě jedno téma, které v proudu otázek a odpovědí možná dostatečně nevyniklo, přidám ho na úplný závěr celé knihy.
Hmmm….možná jako úplně první by v této souvztažnosti mělo zaznít jakési "logo"těch z nás, kteří opravdu úspěšně chtějí svých cílů dosáhnout:
Kdo za to může? Já!
Komupak z vás se to nelíbí? A jestlipak víte proč ?:-)))))))
Je to totiž všechno o odpovědnosti: o pochopení, že můžeme zacházet jen s tím, za co tu zodpovědnost převezmeme. Máme pocit, že nás náš život válcuje? Převezměme za něj zodpovědnost - a pak ho můžeme přetvářet jak chceme, dát mu přesně tu podobu, jakou potřebujeme. Záleží JEN na našem rozhodnutí, na ničem jiném! Na naší ochotě vidět, přijmout a žít pravdu za všech okolností…
Někdy nám ale ta pravda a odpovědnost připadá tak těžká, že ji radši odmítneme nést….ale protože jsou to naše vlastní energie a nelze se tudíž před nimi nikam schovat, celá ta situace kterou jsme vnímali jako nesmírnou tíži UVNITŔ SEBE, ve svém vědomí, se nám pak promítne ZVNĚJŠKU, zažíváme ji jako realitu, kterou jsme si svým přesvědčením o tíži zodpovědnosti a pravdy sami vytvořili. My sami, ne Bůh - tomu je to totiž srdečně jedno, protože nám dal svobodnou vůli o kterou jsme si řekli, a teď jen čeká, jak si s tím vytouženým dárkem poradíme. Jak jinak - tahle volba je taky na nás…:-)
Takže jsme se kdysi rozhodli k tomuhle: pravda a zodpovědnost spojená s poznáním, že všechny energie jsou NAŠE VLASTNÍ, je moc těžká a my ji nezvládneme. Zkusíme tedy žít iluzi o své bezmoci a necháme Boha - Vesmír - rodiče - ostatní (dosaď podle libosti) ať se o nás postará, to bude lehčí cesta. Výsledkem byl postoj negativismu - nic neumím, nic neznám, potřebuju aby se o mě někdo staral. A klubíčko iluzí se neustálým "zahýbáním za roh" při tomhle uhýbání před pravdou tak zamotává, že za chvíli rovně k pravdě už nikdo nedohlédne:
Ale když něco neumím, to jsem vlastně špatný, nedokonalý, cítím za to vinu a to bolí….co s tím, aby ta bolest zmizela? Schovám to! Prostě si nepřiznám, že s něčím neumím zacházet. Není pak nic jednoduššího než to, že svůj vlastní nedostatek (pramenící z iluze) zakryju další iluzí, že za TO může někdo jiný…..a podvědomí je na světě, naše pravá tvář je zakryta maskou, ze které se na svět dívá někdo jiný....
Nemám peníze? To přece není moje vina, za to může vláda, protože mi nevytvořila dost dobré podmínky pro jejich vydělávání, potažmo proto, že mi je prostě nedala….a tak dále, a tak podobně: stupeň "obvinitelnosti" čehokoli-kohokoli je tady velice široký, a možnosti prakticky neomezené:
Jsem nemocný, je mi špatně? No bodejť by mi mohlo být dobře, když ti doktoři a vůbec celé zdravotnictví stojí za starou bačkoru!!!
Ti lidé okolo mě jsou ale nesnesitelní, kdo to má s nima vydržet? Pořád se jenom chtějí hádat a mají úplně nemožné názory, radši už s nima nebudu mluvit, nic jiného si nezaslouží….a začnu jedině až jim dojde jací vlastně jsou hrozní, a něco s tím udělají! Tak.
Ten svět je prostě STRAŠNÝ, kam to spějeme???!!!
Prásk…..a další zrcadlo leží ve střepech…ta tvář iluze na něm byla příliš hrozná, než aby se dalo připustit, že jsme to my sami…:-)
Povím vám teď jeden příběh, moji milí. Bylo nebylo….ale bylo to dávno! (nebo snad teď?:-)…existovala jedna bytost. Byla sama, a docela už ji to nudilo. A tak začala snít - ve svém vědomí si tvořila společníky, nové a nové bytosti, stále víc a více….její snový svět byl složitější a složitější, podrobnější a pestřejší. Žila v těch snech, cítila se být všemi těmi novými bytostmi, hrála si s nově objevenou energií vztahů mezi nimi. Ale….nebylo to pořád ono. Pořád, i v těch bytostech o sobě věděla, věděla že je zároveň jimi i sebou! A tak….ji napadla nová varianta hry. Zapomnění. Co by se stalo, kdyby "zapomněla", že je sama sebou? A jaké by to bylo teprve krásné, kdyby skrze to zapomnění měla něco úplně nového, co ještě nezná a může objevovat! A protože ve svém snovém světě byla neomezeným pánem, byla všemohoucí, stalo se: jen pomyslela a bylo to…..a jí stvořené bytosti najednou ztratily spojení s jejím vědomím, přestaly vědět o svém "tvůrci" a své totožnosti s ním, odpoutaly se od něho a byly samy v neznámém světě….a začaly používat svoji takto nově získanou svobodnou vůli, ovšem bez jakýchkoli znalostí o čemkoli.
Je to hezká a zábavná hra na objevování sama sebe, že? A jak napínavá….nikdy není vidět, co je za nejbližším rohem! A protože mám vždycky možnost volby, můžu se rozhodnout - buď z těch objevujících se novot budu mít strach, budu se cítit jako opuštěné malé dítě a reagovat z permanentního pocitu křivdy buď neustálými útěky nebo útočností, nebo si tu hru nevědomosti hezky naplno užiju se vším všudy….
A existuje ovšem ještě další varianta: rozhodnutí, že už mám dost té hry na nevědomého otloukánka, a prostě se vrátím tam, odkud jsem vyšla - k pravdě a s ní spojené odpovědnosti za všechny svoje energie.
Ale jak už jsem napsala - těch kliček už bylo tolik, že to musím vzít krok po kroku, najednou to nejde - zbavit se tedy nejprve iluze o iluzi…a iluze o další iluzi…..až tam někde na dně bude ta dlouho hledaná pravda: že vše je jedna velká Bytost, a že tedy skrze všechny ty malé bytosti okolo sebe hledím do tváře - sama sobě.
A tak…..jen já jsem ta, která si svým myšlením-cítěním-jednáním, zkrátka celým svým bytím, tvoří svoji realitu. Myslím si, že jsem ubohá oběť, kterou všichni utlačují? V pořádku, Vesmír to zařídí - jsem ubohá oběť. Nechci už trpět jako ubohá oběť? Není nic jednoduššího - stačí přestat myslet jako oběť, přestat se cítit obětí, a přestat jednat jako oběť. Všechno to troje dohromady se v předivu reality složí do celistvé skutečnosti, a výsledek je - už nejsem oběť. Zrcadlo - okolní svět - věrně a poslušně zobrazí moji novou verzi reality, kterou svým vědomím vytvořím…ale jak se to dělá?
Dostávám se nyní k tématu, které je uvedené v nadpisu článku - k laskavosti. Co je to laskavost? Různí lidé ji definují různě….ale podle svých zkušeností bych tuto vlastnost já sama za sebe označila jako schopnost jednat za všech okolností z pozice bezvýhradné otevřenosti: dávat celého sebe, a rovněž tak přijímat i ostatní.
Možná bude mnohým z vás tahle definice připadat mlhavá, a tak ji trochu rozvedu: osvětlím co tím míním především v přístupu k ostatním bytostem, tedy ve vztahových záležitostech.
Tak, jak jsem prožívala a ověřovala si tak spoustu věcí, které jsem se dozvěděla z odpovědí svého učitele na moje dotazy, ujasňovaly se mi postupně určité záležitosti a já si dokázala konkrétněji představit, co se v praxi skrývá pod teorií. Bylo mi například sice jasné, že mám-li ve vztahu s druhým strach z čehokoli, bude logicky následovat neporozumění mezi námi, protože strach mi byl definován jako uzavření se volné komunikaci. Teprve vědomé prožití takové situace mi ale napovědělo, jak složité může být se z takové situace dostat, pokud už člověk do ní jednou spadl….protože skrze ten strach nemůže vidět všechny souvislosti, které by mu umožnily pochopit, že strach mít nemusí….bylo to doslova jako snažit se vytáhnout sama sebe z bažiny tím, že se popadnu za límec a začnu tahat.
Jak z toho ven? Dost dlouho jsem to nechápala….a s potěšením jsem se cítila ublížená, a litovala jsem se ostošest.:-) Až mi přišlo řešení v podobě "objevu" - a jako všechny podobné bylo geniálně prosté a jednoduché: můj strach nemá ve skutečnosti vůbec žádný důvod! Vznikl totiž pouze a jedině z mého rozhodnutí, že je třeba bát se přijímání nových věcí, tedy změny/. K tomu, aby strach zmizel, je pouze třeba učinit jiné rozhodnutí - že budu změny vítat a otevírat se jim. Je to zpočátku docela tvrdá práce - strach ze změn prorůstá každou maličkostí mého života, je přítomen v každém mém rozhodnutí, v každém okamžiku mého bytí. Učím se ho rozeznávat, pouštět a přijímat nový postoj otevřenosti: je to jako kdybych brzdila rozjetý vlak, a pak se ho pokoušela znovu rozjet opačným směrem….než se vůbec začnou projevovat nějaké změny, člověk má pocit, že dře jak barevný a není to vidět vůbec nikde.:-)) A proto jako vedlejší produkt téhle nádherné a potěšující práce se vyvíjí (nebo snad znovuobjevuje?) jedna pro ni docela potřebná vlastnost - bezmezná trpělivost.:-)))) Je to vlastnost vpravdě těsně doprovázející bezvýhradnou lásku, která je jiným pojmenováním pro dokonalou otevřenost všemu a všem, čili dokonalé pochopení…..stejně jako laskavost, protože jedna bez druhé nemohou existovat. Chci-li být laskavá k druhým, musím být trpělivá a chápavá…..a trpělivost ani pochopení nejsou možné bez laskavosti!:-)
A jedině bezvýhradná láska v sobě má dost laskavosti i trpělivosti, aby stačila svým pochopením na jakoukoli událost, která nás může potkat - protože ona jediná nám k oněm třem vlastnostem dodá dost vnitřní síly. Ona jediná nám ji totiž může přinést, protože představuje přímé spojení s rezervoárem veškeré energie ze kterého pramení toto projevené bytí - ať mu chce kdo říkat jakkoli: Bůh, Neprojevená Podstata, Vesmír, nulový bod….
….a k tomuto bodu se svým nitrem nedostanu nijak jinak, než že sundám všechny masky strachu a přijmu pravdu o svém pravém Já - z ní pramenící odpovědnost za všechny svoje energie.
Jak to tedy vlastně je? Když nemám dost vnitřní síly, jinými slovy pochopení a trpělivosti, a nejsem laskavá k druhým, je to automatický signál který mi říká, že mé pravé Já má někde nasazenou masku iluze, že lžu sama sobě. Žiju někde v iluzi své vlastní nedostatečnosti, sebeodsouzení a nedokonalosti, které skrývám aby mě nezraňovaly, a snažím se zbavit těch energií tak, že je přenáším na druhé: jsem netrpělivá, nelaskavá, nedokážu je pochopit, odsuzuji je a zraňuji svým jednáním, mnohdy nevědomým…..což se mi od nich vrací jako v zrcadle.
A jak z toho ven, moji milí?:-) Být laskavá, trpělivá, chápající, otevřená…..jedním slovem milující, za všech okolností. Dokážu to, protože vím, že když taková nejsem, brání mi v tom jen a jen moje iluze, ke které jsem se sama rozhodla! A iluzí může být také to, že se při svém nelaskavém, necitlivém jednání vymlouvám na to, že "ti druzí si začali", já jim jen zrcadlově vracím jejich vlastní energie….ale kdo začal, a kdo vrací, vždyť to všechno jsem přece já sama?!! S dostatkem lásky mám vždy dost vnitřní síly abych dokázala vnímat tuhle vnitřní jednotu nás všech za všech okolností a pomoci jí "na svět"….protože mám dost pochopení k tomu, abych vždy dokázala změnit energetické pozadí situace a navázat komunikaci s druhým člověkem tak, že se svojí otevřeností a bezvýhradným přijetím dotknu jeho srdce, a pomohu mu pochopit a přeměnit jeho strach v lásku…i kdyby právě nepříčetně řval v záchvatu vzteku. A budu mít i dost vnitřní síly k tomu, abych k takové situaci nezůstala - lhostejná. A když to nedokážu?:-) Pak je to o jednom jediném, a já skončím jako jsem začala:
Kdo za to může? Já!
……protože jedině po tomhle přiznání s tím můžu něco udělat.:-)
Tím jsou odstartovány změny ve vás - skočili jste z té výše zmíněné věže, už letíte dolů, a nemůžete už nic jiného, než dopadnout.:-))
Změny jsou odstartovány - a co bude dál? :-)) Šťastnou cestu, moji milí, tohle už si prožijte každý sám….každé slovo navíc by vám ty nádherné zážitky jedině kazilo.:-))))))
Tak….tady by měly texty končit. Je tady všechno, včetně praktického uplatnění v životě. Ale….je tady opravdu všechno:-)?
