Moji milí, tento text vám poví něco bližšího o tom, co může být příčinou překážek na vaší cestě, a co byste mohli udělat pro to, abyste se jich zbavili. Nepotřebujete být upozorněni na to, jaký myšlenkový a pocitový vzorec stojí v pozadí konkrétní situace ve vašem životě; vždyť jakákoli popisovaná jednotlivost vytržená ze souvislostí tam, kde je nutné všechny energie chápat ve vzájemných vazbách a spolupůsobení, funguje spíše jako brzda v procesu poznání, než aby vám umožnila dokonalejší vhled do podstaty věcí a jevů. Protože o tento problém tady jde především: o změnu vašeho úhlu pohledu takovým směrem, který vám umožní vidět všechna fakta, která jste až dosud jako jednotlivé jiskry vědomí na své cestě poznání nashromáždili, v trochu jiném světle. Nebudete tedy muset řešit jeden problém či více problémů jeden po druhém, a nepotřebujete k tomu nutně znát nová fakta, protože samotný váš nový postoj umožní, aby jednotlivé střípky vašich znalostí se skrze něj složily v trochu jiný obraz, celistvější, než dosud ve vašem vědomí tvořily. Nově chápané souvislosti dají tak všem jednotlivostem okamžitě jiný smysl a účel, než jaký pro vás původně měly: změna úhlu pohledu směrem k většímu splynutí vaší osobnosti s Já Jsem složí dosud oddělené a nespolupracující části vaší bytosti stejně tak, jako upraví vaše vnímání - do větší celistvosti, harmonie a dokonalosti.
Pokusím se vás svými radami doprovodit do bodu, v němž se vám otevře toto vyšší chápání skutečnosti nutné k tomu, abyste pochopili samotné kořeny svých problémů a byli schopni je odstranit, ovšem jak jistě tušíte, k uskutečnění této cesty je třeba splnit určité podmínky, které vám nyní postupně představím - spolu s náležitým vysvětlením. Než ovšem začnu, požádám vás o jednu věc: odložte prosím v tuto chvíli všechny vazby ovlivňující vaše vnímání skrze předpoklady či zkreslující pocity, až zůstane pouze nejvnitřnější podstata vašeho Já. Jste tu pouze vy, přítomný okamžik a tento text, nic jiného, a pouze z tohoto vztahu mají vycházet vaše dojmy a závěry.
První ze zmiňovaných podmínek je – zbavit se lpění. Jako všechno projevené, také lpění má své odstupňované úrovně, a jejich postupné překonávání se dá přirovnat k pokrokům žáka procházejícího školou třídu po třídě. Tři používané aspekty projevu vědomí vtělené lidské bytosti (tělo mentální, emocionální a fyzické) spolu souvisejí a vzájemně se podmiňují, proto nevyrovnanost v jedné oblasti se zákonitě projeví i v obou ostatních. Tyto nevyrovnanosti ve formě závislostí se pak za prvé projevují jako neduhy fyzického těla, za druhé se odrážejí v těch konkrétních podmínkách vašeho života, které v něm cítíte jako omezující prvek, a které stavbu života vaší vědomou vůlí budovanou ničí a rozbíjejí, namísto co by ji pomáhaly tvořit.
Rozvedu teď trochu více projevy, kterými se lpění váže do souvislostí s ostatními energiemi v lidském životě, abyste si mohli učinit představu o práci, kterou na změně svého vědomí máte vykonat, než pro vás bude možné prohlásit, že jste se projevy lpění naučili ve všech vašich vědomě prožívaných rovinách rozeznávat a ze svého života odstraňovat.
Jako každý z negativních projevů, které duši váží do pout duality, má i lpění v pozadí svého vzniku strach, a víte snad z minulých mých promluv, že nejzákladnější příčinou strachu je uzavření se před určitou energií, tedy neochota ke změně: ztotožnili jste své vědomí pouze s jedním pólem určité duality natolik, že je pro vás nemožné přijmout pól druhý jinak, než jako svoje ohrožení. Víte-li pak, proč tomu tak je?
Vždy, když je vědomí ztotožňující se pouze s jednou stranou určitého životního projevu postaveno před stranu druhou, cítí ji jako popření sama sebe, proto se jí brání a před ní se uzavírá: pouhé uznání existence tohoto protipólu a pochopení jejich jednotné podstaty totiž v onen okamžik vnímá jako smrt sebe sama, smrt ega. V důsledku tohoto omylu spojeného se strachem ze zániku pak ego před oči bdělého vědomí staví nejrůznější iluze a klamy, které vydává za pravdu tím dovedněji, čím propracovanější a kultivovanější jsou mentální a emocionální nástroje, které má k dispozici. Rozeznat je a odpoutat se od nich dokáže až velmi vyspělé vědomí, které se skrze vytrvalé a důsledné cvičení meditace uvědomilo v pozici nezaujatého pozorovatele sebe sama – své osobnosti jako svého nástroje, které se naučilo hodnotit a posuzovat vše z pozice celku, bez ztotožnění se s osobními city, které zabarvují pohled a brání jasnému vnímání pravé reality.
Tyto vazby na jednu stranu duality samotné to jsou, co v podstatě tvoří ego egem, vždyť spoutávají vědomí stvořené k absolutní svobodě vnímání jednoty všeho bytí do vězení iluze roztříštěnosti, do vazeb dualitního chápání projevů bytí. Co je to tedy ego? Můžeme ho definovat jako všechny hráze a bariéry, které svobodná vůle určité jednotlivé jiskry vědomí vytvořila, aby se nemusela měnit podle pokynů a inspirací Já Jsem chápaného ve smyslu vědomí Všejednoty, vědomí Boha: aby se tedy od působnosti jeho vůle a tím i od něho samotného oddělila. Není proto vhodné zaměňovat pojem „ego“ s pojmem „osobnost“ – tu bychom si mohli nejspíše charakterizovat jako projev Já Jsem individualizovaný do fyzické roviny existence. Osobnost může a nemusí být totožná s egem, to velmi záleží na míře čistoty projevu Já Jsem skrze ni: čím je tato čistota větší, tím více osobnost přestává být egem ve stejné míře, jakou se stává prostupem Já Jsem. Ego totiž v podstatě vzniká v okamžiku, kdy nějaká nepřijatá, nepochopená a odmítnutá součást vědomí lidské bytosti se váže na nástroj vědomí – osobnost, a dává jí tedy iluzi, ž ona sama je vědomím. A čím více takových odštěpených částí v lidském vědomí existuje, tím silnější je ego – tím větší má vládu nad skutečným vědomím člověka. Dá se říci, že ego tvoří všechny nitky lpění, které váží vědomí do připoutanosti na iluzích polarity – jsou to všechny body, kde se lidská duše uvědomuje pouze jako část celku, nikoli celek samotný.
Tyto výše zmiňované aspekty ega jsou navzájem svázané a tudíž vzájemně podmíněné, že je není možné nikterak oddělit: každý strach se projevuje lpěním na jednom pólu duality určitého životního principu při současném odmítání pólu druhého, čímž je zamezen volný pohyb energií mezi nimi. Tento pohyb podle zákona přitahujících se protikladů směřuje ke scelení obou, k energetickému vyrovnání: vždy ten z nich, který je zastoupen ve vědomí jedince, k sobě z jeho okolí přitahuje protikladnou energii jako svůj doplněk. Toto se bude dít tak dlouho, dokud onen jedinec oba póly duality jejich poznáním a pochopením nesjednotí do prapůvodní jednoty čistého bytí v bodě svého vědomí, a nedosáhne tedy rovnovážného stavu sám v sobě a tím zároveň i bodu splynutí s čistým bytím - pak rovnováhy nebude muset dosahovat skrze vazbu svého vědomí s vnějšími energiemi, které ho jako životní kulisy obklopují, aniž by si je svou vědomou vůlí přivolal.
Lidská bytost v ideálním stavu dosažení, završení své učební pouti fyzickým světem, tedy v sobě má všechny energie zastoupeny v celistvosti, neexistuje žádná, kterou by ve svém vědomí měla dualitně rozštěpenu, kterou by tedy vnímala jako dva vzájemně bojující, nesmiřitelné protiklady…. pro takovou bytost nadále reálně neexistují pojmy „nepřijatelné“, „nepochopitelné“, „nesmyslné“, „nesjednotitelé“. Každá její energie (odpovídající všem jednotlivým životním principům – archetypům) je naprosto harmonická a v dokonale rovnovážném stavu, což v bodě dosažení této rovnováhy se okamžitě projeví jejich sjednocením do energie jediné, která je totožná s dosud nediferencovanou energií vyvěrající jako prvotní projev z neprojevené podstaty: může tedy rezonančně souznít s prapočátkem všeho bytí, čímž se individualizované vědomí lidské bytosti stává opět součástí celku, odkud vyšlo – vědomí Všejednoty, Neprojevené Podstaty. Barvy duhy vzniklé rozštěpením čisté neposkvrněné bělosti se spojily, aby po svém opětovném scelení dosaženém skrze cestu naplněné individualizace přinesly do Božího vědomí novou kvalitu: křišťálově průzračnou čistotu probuzeného vědomí zrozeného z poznání sebe sama… V tomto bodě dosažení se před lidskou bytostí otevírá veškeré vědění Všejednoty – kronika Ákáša. Uvědomuje se jako součást všeho, vnímá vše stvořené jako přítomné ve věčném Teď od prvotního vystoupení z neprojeveného až k postupně stále více se štěpícím nižším rovinám projevu bytí, aniž by u kterékoli z vnímaných jednotlivostí ztrácela nit kontinuity vědomí, jednoty všeho se vším. Tato nit vede od každé této jednotlivosti až k podstatě, z níž vznikla spolu se všemi ostatními jednotlivostmi nacházejícími se na stejné úrovni bytí, které všechny jejich souvislosti váží světelnou sítí – sítí vědomí - jako souhrn zpět do původního celku: bez tohoto celostního přístupu vše vnímané ztrácí svůj smysl.
Ovšem je nutno upozornit na jeden důležitý fakt - ostře a zřetelně, tedy s možností praktického využití ve fyzické rovině bytí, pro tuto bytost vystoupí smysl jen takových informací, k jejichž pochopení si bytost svými životy prožívanými v oddělení od vědomí Všejednoty vypracovala příslušné rezonanční body v podobě konkrétních schopností, znalostí a dovedností své osobnosti, v podobě vyspělosti svých nástrojů – myšlenkového, pocitového a fyzického těla spolu se všemi vzorci v nich uloženými, které dokonale harmonizují se všemi prapůvodními archetypy bytí, rozpracovávajíce je zároveň pro všechny možnosti jejich projevu ve všech souvislostech, kterých mohou dosáhnout ve fyzické rovině bytí. Toto vše otevírá prostup Já Jsem do všech těchto úrovní existence, a proto čím přesnější a propracovanější je stavba energetických vzorců tvořící individualizovanou osobnost, tím větší možnosti se pro Já Jsem otevírají…..ovšem také tím déle trvá, než je takováto stavba dohotovena a závěrečným scelením a vyladěním připravena pro konečné završení onoho procesu – vplynutí tohoto jednotlivého vědomí do celistvosti Já Jsem skrze odstranění vjemu oddělenosti.
A co z těchto skutečností vyplývá pro bytost, která je teprve na cestě k tomuto stavu vědomí? V prvé řadě bych upozornil na fakt, že dosažení určitého stavu vědomí se rodí ze stádia možnosti do stádia skutečnosti v tom okamžiku, kdy si hledající uvědomí, čeho chce vlastně dosáhnout, a – co je velmi důležité - když si uvědomí svůj hlavní cíl též spolu se všemi náležitostmi k jeho dosažení potřebnými. Tedy jinými slovy - když dokáže tento obecný cíl pro sebe zosobnit, když si uvědomí všechny i nejnepatrnější podrobnosti změn svého vědomí nutných k jeho dosažení: a v momentě tohoto jeho uvědomění se tyto změny jeho vědomí zároveň realizují. Není k tomu nutná žádná dodatečná snaha ani napření vůle – jen uvědomění si, ŽE tento proces právě probíhá, ovšem zároveň bez jakýchkoli pochybností o něm či beze strachu z realizovaných změn. Pro většinu hledajících je to záležitost delšího časového období, ve kterém sledují jednotlivé dílčí změny a jsou jich vědomě účastni - mimo jiné tím, že se učí odpoutávat své vědomí od strachů které jim brání tyto změny uskutečnit. Pouze nepatrné procento z nich dokáže realizovat okamžitě změnu celkovou: to nastává ovšem po dlouhém období zdánlivé nečinnosti beze všeho viditelného pokroku, kdy se dílčí změny reálně připravují a tvoří takříkajíc pod prahem bdělého jejich vědomí, a do konečné fáze završení dospějí až v cílovém okamžiku připravenosti, kdy po závěrečném impulsu se všechny hotové „polotovary' složí ve fungující celek.
Stručně shrnuto: moji milí, nepodceňujte hodnotu detailů a maličkostí, vždyť ony to jsou, co tvoří celek, a ten by bez nich nikdy nemohl vzniknout….rovněž tak ovšem ani detaily bez celku by nemohly existovat. Toto je jedna z možností praktické aplikace podstaty symbolu monády: vše souvisí se vším, mikrokosmos je zahrnut v makrokosmu a naopak, a teprve když si hledající v každém pozorovaném procesu je schopen uvědomit OBA tyto aspekty jsoucna se všemi úhly pohledu které mu toto uvědomění otevírá, může si být jist, že jeho vnímání reality je v tomto bodě správné.
Dosažení celostního vědomí pak před bytostí otevírá ještě jednu důležitou schopnost: souvisí s tou výše zmíněnou skutečností, že pro ni už reálně neexistuje pojem „nepochopitelné'. Dokáže se totiž podívat očima jiné bytosti jako by onen pohled byl její vlastní, a to za prvé bez ztráty sebeuvědomění, za druhé beze strachu že toto vědomí sebe sama ztratí, a za třetí beze ztráty vědomí sounáležitosti s celkem – Všejednotou. A proto – strach coby pocit ohrožení vlastního Já skrze přijetí a pochopení úhlu pohledu druhých, včetně poznání z jakého bodu reality se dívají, je projevem dosavadní nejednotnosti takové bytosti s Já Jsem, a zároveň: odstranění tohoto strachu, ochota a tím zároveň i budovaná schopnost podívat se cizíma očima bytost do bodu vědomí Já Jsem posouvá - otevírá totiž této bytosti stav vědomí bezvýhradného přijetí reality skrze uvědomění si, co se za tím pojmem konkrétně v praxi skrývá. Opět – vše souvisí se vším, všechny procesy je možné zrcadlově obrátit, příčina se stává následkem a následek příčinou, tedy realizovaná cesta cílem směřování: ať se k cíli vydáte kteroukoli z nich, v určitém bodě zjistíte, že jsou do ní zahrnuty i cesty všech ostatních, které jste rozšířením svého úhlu pohledu získali, i když jste před dosažením tohoto bodu vědomí mohli mít pocit, že jimi nikdy nepůjdete, protože je necítíte jako pro sebe vhodné. Zjistíte, že dříve to pravda byla, nyní už není….a s postupujícím rozvojem vědomí tak před žákem tají jako sníh na prudkém slunci všechny takové oblasti jsoucna, které dříve pokládal za „nepřijatelné', „nepochopitelné', „nesmyslné', „nesjednotitelné'…
A čeho dosáhnete praktickou realizací tohoto přístupu? Porozumíte-li takto druhým, najdete si vždy nejvhodnější cestu k jejich srdcím, aniž byste naráželi na hradbu jejich nepochopení, která je vždy rezonancí vyvolána nepochopením vaším, ať už je jakéhokoli druhu. Pamatujete, co jsem říkal o detailech? Někdy i vaše neporozumění druhému v nejnepatrnějším detailu a následná nepřiměřená reakce může uvést do pohybu řetězec příčinných souvislostí, který vystaví mezi vámi hradbu tak vysokou, že přes ni ani jeden z vás nedohlédne na skutečnou podstatu svého protějšku. V takové fázi je pak porozumění vyloučené téměř ve všem, a chcete-li tuto situaci vyřešit, je nutné se cestou rozumové analýzy a vhledu do situace protějšku dobrat prapůvodní příčiny skrze níž nedorozumění vzniklo, a jejím vyřešením rozplést onen uzel energií odporu a nepřijetí, který se na ní následně vytvořil.
Moji milí, až odstraníte ze svého vědomí do posledního zbytku onen výše zmiňovaný strach ze ztráty sama sebe skrze přijetí nových úhlů pohledu, upraví se i váš přístup k ostatním.
Jak? Tím způsobem, že rezonancí přestane vyvolávat stejný strach ve vašich partnerech v dialogu, pokud k němu ještě mají sklony. Osa vaší komunikace pak bude vedena rovinou bezvýhradné lásky bez všech nižších osobních emocí uzavírajících vás do izolace ega, kdy každý z vás skrze touhu porozumět postoji druhého do všech detailů a odhalit tak přesné prameny všech jeho názorů bude schopen mu v klidu a s pochopením naslouchat a vidět ho v reálném světle, nikoli skrze zkreslující hradbu svých předpokladů o něm. Uvědomíte-li se v tomto bodě vědomí, otevře se vám skrze skutečný prožitek podstata slovního spojení „neexistuje já a ty, pouze jediné celistvé Já…“. Není tím zdaleka řečeno, že pro dokonalé porozumění by nejprve měly všechny názory individualit účastnících se dialogu splynout do jediného, to je pouze jedna možná varianta: tyto názory jsou správné všechny, a podstata sjednocení s Já Jsem dává i plně prožít tento fakt v celé jeho nádheře a plnosti – umění podívat se pohledem kterékoli individuality jako svým vlastním, a nehledat v něm správnost či nesprávnost. Tyto pojmy reálně přestávají existovat v momentě, kdy se bytost svým vědomím plně ztotožní s poznatkem, že tento svět jako celek se skládá z jednotlivostí, bez jejichž existence by se nikdy nemohl vynořit z neprojevené podstaty všeho bytí: vše je obsaženo ve všem, nekonečné možnosti se odrážejí ve svém neprojevení, dokonalý projev v neexistenci dalších možností….a proto je projevené bytí zároveň nekonečně jednoduché i nekonečně složité zároveň - oba krajní extrémy tvoří dokonalou jednotu v bodě svého splynutí, který je zároveň prostupem do neprojeveného zdroje všeho stvořeného bytí.
__________________________
A přicházím k otázce, kterou jsem si vlastně kladla od začátku spolupráce s mým učitelem. Je náhoda, že ke mně přišel právě v této době? Je náhoda, kolik takovýchto kontaktů existuje, a je náhoda, že mezi lidmi neustále sílí zájem o duchovní záležitosti? Protože jsme nedávno vstoupili do nového tisíciletí, řekla jsem si, že takováhle událost rozhodně stojí za zamyšlení. Nějakým způsobem se nad tím zamýšlí jistě každý, ale jak se tohle zamyšlení odrazí v tom, jak bude vypadat svět, ve kterém žijeme, naše společnost, naše okolí? A bude to vůbec mít nějaký vliv? A pokud ano, tak jaký? Jaké faktory ovlivňují náš život, a můžeme ho my sami vůbec nějakým závažným způsobem usměrnit?
