Milá moje, pojem kritika v nejobecnější rovině pohledu zahrnuje vyslovení určitého názoru, tedy vyjádření vztahu, který dotyčný člověk má k určitému jevu, věci či bytosti. Rozebereme si nyní všechny souvislosti, které se k této problematice vztahují.
Jakýkoli vztah, tedy výměna energií mezi dvěma polárními aspekty reality je založen na existenci energetického proudění mezi nimi, které je podmíněno jejich nestejnou energetickou podobou: energie se vždy pohybuje z místa přebytku do místa nedostatku a vyrovnává energetické potenciály dvou bodů reality mechanismem podobným výkyvům kyvadla tak dlouho, dokud se tyto dva body energeticky nesjednotí. Detailní mechanismus celého procesu spolu se všemi souvislostmi byl popsán v kapitole „Energetické vzorce".
Pro námi rozebíranou problematiku je důležité si z těchto skutečností uvědomit fakt, že na kvalitě jakéhokoli vztahu tedy logicky mají vliv oba póly které se ho účastní, ne pouze jediný, jak mají mnozí lidé prožívající konfliktní vztahy sklon se domnívat. Pravda, jeden z nich je v aktivním projevu a druhý pasivně přijímá, ovšem kvalita příjemce vždy přitahuje takovou kvalitu dárce, aby se jí mohlo dostat zrcadlového vyrovnání jejích energií, aby tudíž se svým protějškem tvořili rovnovážný celek: změní-li se tedy ten, kdo přijímá, mění se logicky i energie k němu přicházející. Přeneseno na vztah oběti a agresora je to tedy tak, že dokud se oběť bude cítit obětí, bude agresor agresorem: teprve změna jejího přístupu k životu má za následek změnu i druhého účastníka takovéhoto vztahu. Vyjádřeno principem rezonance je podstata těchto energetických výměn taková, že pasivní prvek svým očekáváním si do života přivolá sebou samotným definovaný přesný zrcadlový obraz svých energií: bráno z hlubšího úhlu pohledu je tedy určujícím vždy prvek pasivní-přijímající, prvek aktivní je až prvkem reagujícím na podnět: v oběti je vždy proto skrytý agresor a v agresorovi oběť, exoterický-vnější projev lidské bytosti je vždy zrcadlovým odrazem jeho kvality esoterické-vnitřní, která se pak člověku zvnějšku promítá jako přesná podoba jeho života. A teprve potom tyto podoby splynou v jedinou, až se vyrovnají všechny dosud dualitně chápané životní principy v člověku do celostní podoby, až veškeré energie jeho vědomí přestanou být lpěním vázány na síť energií projeveného bytí oscilující mezi krajními body projevu, a ničím nepoutané se uvědomí v bodě, odkud před prapočátkem veškerého projevu vyšly: v bodě Neprojevené Podstaty, odkud vše vychází a kam se vše opět vrací.
Nyní přejdeme k vlastnímu tématu – kritika ve smyslu vyslovení jistého názoru vztahujícího se k jiné energoinformační jednotce, ať už je jí bytost, jev či věc. Každý názor je ve své podstatě souhrn zkušeností, který určitá bytost v příslušném informačním okruhu nashromáždila za celou svoji předchozí existenci až k tomu bodu zaostření svého vědomí, ve kterém se nyní nachází, tedy k současnému okamžiku jeho bytí. Každá takováto zkušenost se zapisuje do struktury jemných těl, proto se dá říci, že člověk všemi svými názory tvoří svoji osobnost, tedy svůj vnější projev do fyzické reality. Skrze vyslovení kritiky tedy slovně konkretizuje rozdíl v energiích mezi sebou a objektem, který kritizuje. Dovedeno do důsledku: které energie je schopen sdílet a ztotožnit se s nimi, k takovým adresuje kritiku kladnou, souhlasnou. Naopak energie před kterými je uzavřen a které tudíž nechápe, ty není schopen přijmout jako svoji součást, k těm vysílá kritiku zápornou, odsuzující: a v naprosté většině se slovem „kritika" ve vztazích mezi lidmi označuje pouze toto odmítající hodnocení.
Závěry z výše uvedeného jsou následující: kdo kritizuje v záporném smyslu, tedy s cílem odmítnout kritizovanou bytost, věc či jev, dává tím svému okolí najevo, že příslušnou energoinformační oblast, o kterou se jedná, ještě nemá zvládnutou, nepochopil její principy a nemá tudíž přístup k energii jejího pravzoru, který je coby jakýsi zdrojový kód vtištěn do struktury a stavby bytí jako celku. Takovýto člověk kritizuje z toho důvodu, že dosud nepochopil podstatu Všejednoty jako celku zahrnujícího v sobě všechny jednotlivosti, které z ní pramení, včetně životních principů: každá jednotlivost sama o sobě má stejný význam jako celek sám, protože je jeho nedílnou součástí. Vše v projeveném bytí závisí na všem a vše je vzájemně podmíněno, není tedy možné říci, že nějaká jednotlivost je pro celek důležitější než jiná, protože význam všech do jediné je naprosto stejný: kdyby náhle přestala existovat i sebenepatrnější z nich, přestalo by existovat projevené bytí jako celek, a to z toho důvodu, že by zanikla rovnováha energií udržující ho v projevu.
Každá negativní kritika je způsobena strachem – strachem ze změny sebe sama. Jistě každý člověk ve svém životě takovouto kritiku někdy uplatnil, a při hlubším pochopení problematiky je to zcela přirozená věc: když se člověk setká s něčím neznámým, je prvotní reakcí jeho přirozenosti uzavření se: proto, aby poznal podstatu onoho neznámého, musí se nejprve uzavřít – z toho důvodu, aby v této oblasti poznal sama sebe a pochopil a definoval svoje hranice. Jakmile to udělá, pak může následně vyjít ze sebe a přijmout onu energii která mu připadá jako cizorodá: ozkusí její kvality, porovná ji skrze reakce své i svého protějšku s těmi svými, a tímto postupným poznáváním ji včleňuje do sebe jako svou součást. A teprve až toto učiní, pak teprve může vyslovit kritiku pozitivní, která aby mohla být pravdivá, tedy aby vycházela ze samotné podstaty jeho bytosti, musí být podmíněna pochopením hodnocené problematiky. Takovýto mechanismus používání kritiky jako nástroje hodnocení pak je v naprostém pořádku – složka konstruktivní i složka destruktivní byla použita na správném místě, správným způsobem a ve správný čas.
A jak princip kritiky souvisí se zpětnou vazbou energií? Podle zákona odrazu velice jednoduše: to, co je vysíláno do okolí, to se zpětným odrazem vrací zpět. Proto zpětný účinek v negativním slova smyslu nemají jen takové energie, které člověk zaměřuje sám na sebe za účelem své změny: pokud změní sebe sama, jeho změněné energie mu neomylně do vnějšího života přivolají stejnou kvalitu jakou nyní má. Jakmile ovšem svou touhu hodnotit a měnit napře na jakoukoli jinou jednotlivost než na sebe, jeho okolí se změnit nemůže, protože je zákonitě jeho zrcadlovým odrazem, a navíc se mu zvnějšku vracejí stejné energie, jaké do něj vyslal: je hodnocen a nucen čelit nátlaku tohoto okolí, které touží ho měnit opět podle svého názoru; vzniká začarovaný kruh, dokud člověk nepochopí tento mechanismus a nenaučí se s ním zacházet. Je to stejné, jako by se člověk snažil sáhnout skrze zrcadlo a změnit obraz který v něm vidí – nedosáhne ničeho jiného, než že narazí na jeho hladkou plochu a ucítí tak v okamžiku stejné energie, jaké se snažil použít „na druhé straně“.
Jaký je tedy závěr? Ano, můžete kritizovat – cokoli a jakkoli, ale mějte v každém okamžiku na paměti, že vaše vyslané energie se vám protipohybem vrátí, a to i když jsou zaměřeny dovnitř vás samotných. Rozsévejte strach a disharmonii – strach a disharmonie vám přijde v odpověď. Volejte k životu lásku a harmonii v sobě i v druhých tím, že na ni budete vždy přednostně upírat pozornost, a stejná energie vám přijde zpět: přijmete-li druhého i sebe včetně faktu, že vám možná z důvodu neporozumění ublíží, vždy může dojít k porozumění a nápravě, pokud od vás s vašimi slovy a jednáním necítí skrytý či zjevný osten výčitky a touhy vracet obdržené.
Hodnotíte-li tedy s láskou bez touhy měnit cokoli kromě sebe, okolí k vám bude přistupovat stejně. Kdykoli ovšem někoho kritizujete ve smyslu „jsi špatný, udělej to takhle abys byl lepší", voláte si do života stejnou situaci, a ta se bude opakovat tak dlouho, dokud ve své osobnosti budete mít zapsán názor, že můžete kritizovat a měnit druhé (i sebe) cestou negace. To jistěže můžete, moji milí, ale postupem času a přibývajících zkušeností se vám do vědomí zapíše také zbývající část tohoto názoru: „Mohu negativně kritizovat druhé i sebe a nutit je ke změně silou svého odmítnutí, ale pak budu muset přijmout následky – sám budu kritizován a odmítán, a budu nucen se měnit podle přání mého okolí, které mi dá pouze tuto podmíněnou lásku: „Budu tě přijímat a věnuji ti pozornost, jen když budeš odpovídat mým představám."
Zkuste uhodnout, moji milí, jakým směrem bude onen dotyčný v takovémto případě směrován? Jistěže ve směru zrcadlově opačném, než jaký vyžadoval po druhém. Chcete příklad? Vezměme si tedy takovouto situaci ve fiktivní rodině: dospívající dítě má poněkud volnější přístup k udržování pořádku, a matka se mu snaží kritikou, odsuzováním a tresty „pomoci" k jinému názoru. Co myslíte, jak to dopadne? Na pořadu dne budou pravidelně hádky, kdy jedna strana bude druhé vyčítat nepořádnost a neposlušnost, a zpět se jí budou vracet repliky o přehnané pedantičnosti a diktátorskému chování. Zkuste rozsoudit - kdo má pravdu?
Pokud ke tvorbě svého úsudku použijete kritéria vysvětlovaná v předchozích kapitolách, zjistíte, že ji mají ze svého osobního úhlu pohledu oba. Dokud ho ovšem nebudou schopni rozšířit o pohled druhé strany, nepodívají se tedy na situaci z nadhledu, k smysluplnému řešení se nedoberou, a konfliktní situace budou dopadat vždy podle energetické převahy jedné či druhé strany – budou se cítit střídavě jako vítězové či poražení. Řešení je pak následující: jakmile matka pochopí, že vcítit se do svého dítěte jí v žádném případě neodebere její vlastní identitu, a dítě dospěje k názoru, že pochopit postoj dospělého též není smrtelně nebezpečné, pak mají šanci se domluvit na kompromisu přijatelném pro obě strany, kdy dítě se nebude cítit povinností dodržovat určitou kázeň utlačováno, a matka nebude mít pocit, že její potomek není schopen tvořivého dialogu: to jde totiž až tehdy, když obě strany odloží principy vzájemného ovládání a stávají se na sobě energeticky nezávislými. Tento fakt ovšem nevylučuje existenci vztahu nadřazené autority matky k dítěti ve smyslu výchovy. Dítě dál poslouchá matku, pouze je v tomto vztahu strach vyměněn za lásku a matčina autorita pak vyplývá z přirozeného řádu věcí: není vynucována z pozice Já Sám, a tudíž ani tak není přijímána, ovládání bylo nahrazeno sdílením se, všechna rozhodnutí nejsou vynucována vnější vůlí, ale po vzájemné domluvě vycházejí ze svobodného rozhodnutí všech zúčastněných. Pak nemusí být vítězů či poražených, protože obě strany se mohou uvědomovat jako na sobě vzájemně nezávislé bytosti, jejichž vědomí Já a sebehodnocení vychází pouze a jedině z jejich vlastního nitra a lásky nevázané žádnou podmínkou, která vychází pouze sama ze sebe a je též sama pro sebe důvodem své existence.
Mějte na paměti, moji milí, že v jakémkoli vztahu, kdy použitým nástrojem jeho změny je kritika ve smyslu hodnocení, se tvořivé sdílení stává konfliktem v tom okamžiku, kdy toto hodnocení ztrácí podtext takovéto bezvýhradné lásky a úcty s ochotou hledat řešení vyhovující oběma stranám, a je přeneseno z rozebírání kvality vztahu mezi vámi na určité vlastnosti vašeho partnera s cílem si ho podřídit. Jakmile se tedy takto změní vaše pohnutky, a vy začnete hodnotit konkrétně určité vlastnosti svého partnera abyste zasáhli jeho slabé místo a vytěžili pro sebe osobní výhody, překročili jste pole působnosti svých energií - vaše energie z prostoru vám oběma společného zasáhla do prostoru, který je energetickým „vlastnictvím" pouze vašeho partnera. Svou energií kritiky jste otevřeli hranice jeho energetického pole, a v souhlasu se zákonem odrazu jste v tom okamžiku učinili stejnou věc v energetickém poli svém, které si tímto „prohnutím" přivolá reakci stejného typu: ať už od vašeho momentálního partnera ve vztahu, nebo od někoho jiného. Pokusíte-li se ovládnout druhého, vždy otevíráte dveře k tomu, abyste vy sami se mohli stát ovládanými.
Co myslíte, moji milí, jaký přístup k sobě i ke svým bližním zvolíte, budete jim rovnocennými partnery a své hodnocení situací uplatňovat sdílením se v lásce a se vzájemnou úctou, nebo zvolíte metodu ovládání cestou strachu, kdy jakékoli vztahy se stávají bitevním polem, a platí zákon silnějšího? Volba je na vás – víte přece, že vaše okolí v každém okamžiku bylo, je a bude dokonalým odrazem všech energií, které sami v sobě nosíte.
__________________________
Když jsem přemýšlela o tématu vzájemné otevřenosti mezi lidmi, dospěla jsem k závěru, že je to skutečně nezbytně nutná podmínka pro to, aby komunikace někam vedla, aby byla smysluplná a tvořivá. Myšlenky musejí souznít, pocity vzájemně ladit. Ale jak to dokázat, když vlastně přesně nevím, jaký je mezi těmito dvěma aspekty vnímání vztah?
