19 - O přátelství

Přátelství….obsah tohoto slova má pro každého trochu jinou příchuť, vždyť navozuje atmosféru úzce osobního kontaktu s bytostmi nám nejbližšími; a osobní vztahy vždy do energetického podtextu vnášejí neopakovatelnou pečeť individuality bytostí, které se takového vztahu účastní. Vždy však má přátelství to, co jiné vztahy nemají, a co je vyhraněno právě náplní tohoto pojmu: hřejivé energie souznění, které dávají rozkvést srdci a jeho energiím v nádherné, jiskřivé hře tvořivosti, která tká síť jsoucna z čistých barev duhy, na něž se rozštěpilo původní čistě bílé světlo prvotního projevu, tryskající spolu se svým protikladem – černočernou tmou – z neprojevené podstaty… A právě tato tma je projekčním plátnem umožňujícím onu hru barev v možnostmi nekonečné pestré paletě, k níž tvořivost otevírá přístup…

Přátelství….kolik možností je v tomto slově zahrnuto…kolik cest, vycházejících z lidského srdce a tvořících samu podstatu tohoto vztahu – když se může svobodně projevovat, když ho neblokují žádná omezení strachu, když se může projeveným bytím volně nést energie, která k těmto všem možnostem otevírá cestu, a která tvoří samotnou podstatu přátelství: bezvýhradná láska.

Přátelství…to pravé přátelství, celistvé naplnění možností ukrytých v tomto slovu, to je dar. Z toho důvodu dar, poněvadž navázat takový vztah v žádném případě není samozřejmost: je to odměna Všejednoty takovým lidem, kteří byli schopni odložit sobectví strachu, a otevřeli svá srdce bezvýhradné lásce… Jejich otevření se ve smyslu darování sebe sama sobě i ostatním jim přineslo zpět hodnotu nejvyšší – všechny barvy duhy tryskající z jejich srdce jako čarovné klíče, které otevírají dveře k uskutečnění všech možností, které jen Všejednota nabízí. A přátelství, to je vyvrcholení, završení tohoto nádherného stavu: vždyť otevírá cestu sdílení se, skrze níž se prožitek bezvýhradné lásky v srdci člověka znásobuje…vždyť proč cítit lásku jen jedním srdcem – tím svým, když k dispozici jsou též srdce ostatních bytostí, které se v témže prožitku uvědomují? Pak síla rezonance vykoná své dílo, a mezi takto se sdílejícími bytostmi začne tkát světelnou síť jímající a dále vyzařující veškeré světlo Všejednoty, jejíž dosah a kapacita se s každým přibyvším členem nikoli načítá, ale umocňuje.

Možnosti takto otevřené jsou nesmírné: energie, ke kterým by jedinec získával přístup často po mnoho let trvajícími cílenými technikami otevírání svého srdce jako světelné cesty, jsou tu k dispozici najednou – už jen tím, že se minimálně dvě lidská srdce spojila v prvotní kvalitě pochopení bezvýhradné lásky, kterýžto stav se ohlašuje nezapomenutelným prožitkem hřejivého tepla a blaha v krajině srdce. Toto je prvotní stav pootevření dveří k energetické kvalitě nazývané bezvýhradná láska…a čím více sebe vzájemně se uvědomujících srdcí v ní rezonuje ve svazku přátelství, tím více tato láska zesiluje, a její proud otevírá a čistí prostup Nebe a Země; Jangu a Jinu, mužského a ženského principu, jehož je člověk a všechna jeho těla konkretizací, projevem.

Čím více takovýchto prostupů se spojí, tím mohutnější energie protéká celým tímto svazkem, bohatší nikoli jen o množství, ale i o zvyšující se vnitřní kvalitu. Tato energie má navíc tu vlastnost, že v každém svém jednotlivém prvku zahrnutém do společného systému je stejně silná, jako v celém svazku dohromady, nic není zeslabeno: každá jednotlivost má stejné možnosti jako celek sám, pokud je ovšem svými rozvinutými schopnostmi dokáže využít.

Nepodceňujte proto sílu a důležitost přátelství, moji drazí…vždyť tím je vám dávána do rukou síla, jejíž dosah a možnosti si málokdo uvědomuje – i vzhledem k tomu, že lidí schopných otevřít se bezvýhradné lásce v alespoň minimální hranici se dosud zrozovalo příliš málo, než aby se ve svém životě mohli ve větší skupině spolu sejít na delší čas, nutný k navázání všech vazeb, které tvoří přátelství. Nyní už ale je situace jiná, nastává doba, kdy začíná proces velkého spojování toho, co bylo po dlouhé věky rozděleno, aby v iluzi oddělenosti mohlo lépe poznávat své hranice spolu s možnostmi, které jejich vytvoření skýtá….ale to je už jiné téma, dnes neaktuální.

Přátelství netvoří jen bezvýhradná láska, i když ta je pro jeho vznik nezbytnou podmínkou: přátelství tvoří i poznání a pochopení jedinečných kvalit přítele, kdy právě ono poznání a pochopení těch vlastností, kterými se náš protějšek od nás liší, nám představuje nesmírnou cenu, kterou jiné bytosti pro nás mají. A toto přijetí různosti s následným obohacením je právě symbolem, důsledkem i podstatou lásky, tím, čím se liší od cesty strachu. Obě dvě cesty pracují se stejnými energiemi, ale každá jinak: strach různost odmítá a hledá rozdíly za cílem oddělení skrze boje a vzájemné potírání protikladů, láska různost vítá a otevírá se jí, hledá rozdíly za cílem vnitřního obohacení, volí sdílení se jako nástroj sjednocení všech jednotlivostí do jednoho jediného Celku: skrze lásku do nás vstupuje Bůh v celé své jedinečnosti a nádheře, kterou jsme jen schopni svým otevřením se přijmout…a tudíž pochopit. Obě dvě cesty jsou ale v různých stádiích vývoje důležité: strach umožňuje poznat hranice skrze jejich vystavění a vyzkoušení, a láska následuje se svým scelujícím působením, které umožňuje propojit to, co skrze strach bylo vytvořeno.

Pamatujte tedy, moji milí: i dva už je síla, protože každý z nás – jednotlivostí je prostupem k Bohu. Můžeme se k Němu dostat vždy sami, ale oč snazší a příjemnější je, když se o tu cestu můžeme sdílet s bytostí, která se nám plně otevře a my jí – pak je Jsoucno v tomto svazku vnímatelné ze dvou bodů, jejichž odstup či různost podmiňuje šíři pohledu, který se bytostem v tomto svazku otevírá, a míra jejich souznění podmiňuje mohutnost světelného sloupce, který takto svým souzněním pro oba otevírají. Jaké jsou tedy další aplikace vyplývající z výše uvedených skutečností? Čím větší různost, tím větší musí být síla lásky jimi proudící, aby onen světelný sloupec mohl zůstat otevřený, aby nedošlo k rozpojení tohoto svazku skrze nedostatečné porozumění: nepřítomností styčného bodu obou úhlů pohledu, nepřítomností možnosti alespoň zčásti se podívat na svět stejnýma očima jako ten druhý.

Přátelství – to je vztah, který v sobě může zahrnovat jak svazek manželský, tak vztah dítěte a rodiče, bratrskou lásku, kamarádství, pracovní vztahy….přátelství stojí nad nimi všemi, protože je možné ho ve všech těchto vztazích realizovat, aniž by nutně bylo omezeno pouze jedinou z těchto forem mezilidských vztahů.

Přátelství je stav, ke kterému celé generace vzhlížejí s úctou a snaží se naplnit jeho nejvyšší ideál, aniž by chápali jeho podstatu jinak, než vyciťováním skrze srdce: řeč chladné logiky a racionálního uvažování je tomuto vztahu cizí, protože přátelství se netvoří pouze mluvením či jakoukoli jinou výměnou informací na rozumové úrovni. Přátelství vyplývá ze srdce, a jeho kvalitu lze pouze procítit, nikoli přesně pojmenovat, změřit, zvážit, či jinak ohraničit a vymezit. Přátelství tvoří bezvýhradná láska, a ta už sama svou podstatou brání jakémukoli ohraničení či vymezení, protože v ní se jakékoli bariéry stávají pro její energie volně průchodné: tam, kde je přátelství, není místo pro strach, tam různost není důvodem pro nepřijetí, tam chybí pevné vlastnictví ve smyslu sobeckého přivlastňování, a vše volně a svobodně plyne mezi účastníky takovéhoto vztahu, aniž by ovšem jakákoli energie porušovala hranice osobního Já každého zúčastněného…protože vše je spojené se vším, a vše je součástí všeho, aniž by to zároveň přestávalo být sebou samotným.

A nyní se opět vrátím k bodu, ze kterého toto vyprávění vzešlo: přátelství je dar. Je to dar Boží člověku ve chvíli, kdy sám sebe, svou individualitu, dá jako dar Bohu – v ten okamžik se Bůh dá jemu, protože v ten okamžik člověk svým vědomím vplývá do skutečnosti, že obdarovaný, dárce a dar jedno jsou….a v momentě vzdání se sebe sama jakožto jednoho pólu reality okamžitě do vzniklého prázdna vstupuje pól druhý – veškeré projevené jsoucno: a oba póly se setkávají v neprojevené podstatě, která je oba zrodila.

Přátelství je dar…a vhodnost jeho darování se ověřuje v okamžiku, kdy dva lidé toužící naplnit jeho ideje se spojí jeho silou, aby skrze působení této síly na ně na oba si ověřili, zda jsou pro takový vztah zralí. Neboť není samozřejmostí, že co bylo ve světle bezvýhradné lásky navázáno, to v ní i věčně přetrvá: energie znásobené rezonancí dvou spojených center vědomí neustále zesilují svůj proud, světlo sílí…a jako pod zvětšovacím sklem vyplouvají na povrch všechny dosud nezpracované životní principy-archetypy, jakési kazy či vady materiálu v prvotní látce stvoření, z níž člověk do tohoto okamžiku svým rozvíjejícím se vědomím sebe sama vystavěl svá těla za dlouhé věky svého vývoje od prapočátku – prvotní jiskry organizovaného vědomí vynořující se z bezbřehého chaosu…

Světlo zesiluje svůj jas…a i to, co dva lidé jako jednotlivci dříve než se v přátelství spojili nepovažovali za problém či nedostatek, to pojednou ztrácí světlost a postupně matní, černá…protože zvyšováním své energetické kapacity nedokáže držet krok se stupňující se silou lásky, která vztahem protéká. Takto jsou přátelství podrobována zkouškám, takto je opět a opět ověřována dostatečnost rostoucí míry tolerance, která je neoddělitelnou složkou a zároveň i testem bezvýhradné lásky: vždyť vady charakteru takto vyplouvající na povrch jako struska na tavícím se kovu potřebují určitý čas, než jsou právě silou oné lásky skrze pochopení správného stavu věcí zpracovány…do té doby ve vztahu působí jako rušivý element tím paradoxně tím silněji, čím silnější je láska vztahem protékající.

Láska je energie, která spojuje, tvoří, hřeje, hladí a uzdravuje….ale zabržděna ve svém volném proudění skrze přelití do vzorce strachu, od kterého se člověk včas nestačí odpoutat, působí jako jiskra v sudu prachu: její náhlé nahromadění za bariérou kterou strach tvoří při protržení této přehrady boří a ničí vše, co je v jejím dosahu – včetně samotného přátelství, pokud překážka není rozeznána a odstraněna ještě včas – před protržením oné zmiňované hráze.

Přátelství je tedy skutečně dar nesmírné ceny, vztah s možností dosažení nejvyšší kvality….který ovšem stejnou měrou klade nároky na vnitřní kvalitu těch, kteří tento dar od Všejednoty obdrželi. Pokud si ho chtějí udržet, rozvíjet ho a jeho silou se nést až na vrchol –završení pozemského bytí celistvým poznáním této roviny, musí být v odpovídající úrovni zaručena i dostatečná úroveň jednoho z aspektů bezvýhradné lásky: vnitřní pravdivost, ochota vidět vše v pravém světle a rozloučit se s iluzemi ega, které zastírají jasné světlo jimi proudící…musí být jako ta láska – bezvýhradná. Bez splnění této podmínky totiž není možné čistit disharmonie, které energie lásky na povrch vyplavují: ty se hromadí, a působí účastníkům vztahu nemálo bolesti a rozladění. A to, co je klíčem k vnitřní pravdivosti je vlastnost, bez které ani láska není a nemůže být bezvýhradná: sebepřijetí, láska k sobě samotnému ve smyslu neodsuzování se za chyby a omyly. Pokud člověk je tohoto sebepřijetí schopen, je schopen zároveň i přijetí ostatních v bezvýhradné lásce, protože pak nemusí odsuzovat je samotné, aby nemusel mít pocit, že vlastní nedokonalosti mu znemožňují se druhým rovnat, zasloužit si lásku stejnou měrou jako oni. „Miluj bližního svého jako sebe samého“….vše souvisí se vším, a nelze proto rozvíjet jeden aspekt bezvýhradné lásky, aby zároveň nebylo nutné dorovnat všechny ostatní do stejné hladiny. Vždy platí, že každý systém je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek – a proto ve stupňujícím se tlaku energií vždy vyplyne na povrch, který z nich to je: člověk je nemusí hledat, protože si ho naprosto spolehlivě najdou samy, a když už je nezpracuje skrze vědomí, udělá to za něj fyzická rovina cestou žité skutečnosti. Bezvýhradná láska je dokonalá, a dokonalost přináší s sebou i tomu, kdo ji přijímá – stačí se jen jejím energiím otevřít a pozorovat. Změny osobnosti k obrazu lásky pak probíhají pouze jejím působením, ovšem vždy za účasti bdělého vědomí pozorovatele sebe sama, který si ve všech případech musí uvědomit, co se v něm mění a proč: jinak by tyto změny nemohly proběhnout, protože teprve sám fakt jejich uvědomění je uvádí do projevu.

Ve spojitosti s tématem přátelství a sebepřijetí mi okamžitě vyvstala myšlenka: jak se s těmito věcmi pojí kritika? Co vlastně dělám, kritizuji-li druhé, a co se pak děje s naším vztahem? Jistě každý z nás už v životě opakovaně zažil v nějaké formě kritiku – ať už kritizoval sám, nebo byl kritizován. Ale co nás ke kritice vede či co nám do života kritiku přivolává? Jaká je podstata kritiky, jak funguje její mechanismus, a jaké následky může mít její použití v závislosti na způsobu, jakým kritizujeme?