Moje milá, ptáš se, jaký je vztah jedinečnosti k celku? Než začnu rozebírat tento vztah jako takový, definujme si nejprve, co se pod pojmem jedinečnost skrývá. Je jím míněno za prvé všechno to, čím se určitá jednotka vědomí odlišuje od jakékoli jednotky jiné, a za druhé všechno, čím se vyděluje z neprojevené podstaty všeho bytí; tyto dvě skutečnosti spolu vzájemně souvisí, jak ukáže následující text. A ptáš se dál - je jedinečnost důležitá? Duše moje, místo prosté odpovědi ano nebo ne se nyní zmíním o jednom ze zákonů, které tvarují tento svět: „V projeveném bytí nemůže existovat žádná jednotlivost, která by byla přesně totožná s jednotlivostí jinou. Stanou-li se dvě jednotky vědomí navzájem absolutně totožné, automaticky splývají v jedinou bytost."
Z působení tohoto zákona vyplývají jistá další rozvedení a závěry, které bychom si pro lepší pochopení měli připomenout. Předně je tu základní aplikace tohoto zákona ve vztahu k projevenému bytí: bez existence rozdílu mezi minimálně dvěma jednotlivostmi by nemohlo vzniknout nic projeveného, protože vnímatelný projev čehokoli existuje pouze na základě pohybu energie, která proudí mezi dvěma rozdílnými polaritami. Tato skutečnost je detailně rozebrána v předchozích kapitolách "Závislosti" a "Energetické vzorce", a vnímavý čtenář si snadno uvědomí všechny důsledky, které ze srovnání s nimi vyplývají.
Nyní přejdeme na další aspekt otázky – vztah jedinečnosti k celku. Protože však jedinečnost jako taková je pouze vlastností určitého jedince, vztahuje se k onomu celku skrze jeho energie, je tedy de facto určována jeho vztahem ke své vlastní jedinečnosti a k onomu celku zároveň. Rozebereme si nyní, co je podstatou tohoto děje.
Klíčem k rozšifrování všech energií je odečtení směru, kterým se onen jedinec ve vztahu k celku ubírá: zda se mu svými energiemi vzdaluje, či naopak přibližuje. Tímto přibližováním či vzdalováním je přitom míněn proces změny energetické podstaty vědomí tohoto jedince buď směrem k větší sounáležitosti s celkem, nebo naopak směrem k větší individualizaci.
První směr – energetické vzdalování jedince od celku – můžeme nazvat vývojem odstředivým, či podle jiného názvosloví cestou involuce. Tento odstředivý vývoj v globálním pojetí je charakterizován postupným rozpadem původního celistvého vědomí na menší a menší podjednotky: to, co vystoupilo do prvotního projevu jako čistá energie bez jakékoli konkrétní formy omezená pouze svým bytím, postupnou konkretizací sama sebe skrze přijetí určitých omezujících podmínek vytvořilo celou škálu úrovní projevu až k fyzické rovině existence. Děje se to tím způsobem, že původní jediný možný projev se polaritně štěpí na podsložky oscilující kolem rovnovážného bodu, přičemž každým novým takovýmto dělením mnohonásobně roste počet projevených možností skrze vzájemné kombinace a vztahy, do nichž se všechny tyto vzniklé jednotlivosti mohou dostat. Každé omezení, které určitý jedinec přijme a které mění strukturu jeho vědomí, je ve své podstatě definice tohoto jeho vědomí, jakási upřesňující podmínka, která říká, jakou konkrétní vlastnost daný jedinec má. Každé takovéto upřesnění vybírá k projevu jen jedinou z existujících možností, a bytost, která si tento projev zvolila, si tím uzavírá cestu stát se možnostmi ostatními: do té doby, než se rozhodne změnou svého vědomí, že se tohoto svého projevu vzdává - pak teprve si otevírá cestu k tomu, aby mohla v sobě projevit možnost jinou. Vždy však na dané úrovni bytí může být jen jednou z nich, všemi zároveň se stává až v momentě, kdy orientací svého vědomí přejde do bodu, kde se tyto možnosti slučují v možnost jedinou, která je všechny v sobě zahrnuje jako dílky mozaiky skládající celkový obraz.
A tímto sjednocovacím procesem je také charakterizován druhý směr - energetické přibližování jedince k celku, dostředivý vývoj, jinými slovy cesta evoluce. Odstředivým vývojem vzniklé jednotky vědomí postupně prožívají jednotlivé konkrétní stavy vědomí existující na své úrovni bytí, a jejich následným pochopením jako celistvosti se sjednocují ve vědomí jediné, ve vyšší rovinu bytí, kde se snižuje konkretizace a počet omezení: stoupá počet neprojevených možností na úkor projevené skutečnosti.
Z vysvětlení podstaty vývojových cyklů však vyplývají další otázky: co je hybným motorem vývoje, a co je nástrojem přechodu mezi jednotlivými rovinami bytí? Odpověď je následující: tímto hybným motorem je touha po poznání, která se ve vědomí projevuje jako otázka, a nástrojem přechodu jsou dva základní stavy vědomí přiřazující se ke směrům vývoje. Tyto dva stavy jsme už rovněž probrali, pro úplnost si je však připomeneme. Pro vývoj odstředivý je to strach jako nástroj přijímání omezení, konkretizace a souběžného štěpení vědomí na své podsložky - individualizace. Pro vývoj dostředivý je to láska jako nástroj odstraňující hráze a bariéry omezení, což vede ke zvýšené komunikaci mezi jednotlivými složkami vědomí, k předávání zkušeností a k výměně energií, tedy ke konečnému energetickému vyrovnání a následnému splynutí jednotlivých dílčích vědomí do celistvějšího vědomí vyššího stupně, které je v sobě všechny zahrnuje.
A ptáš se, jaká je praktická aplikace na život lidí ve fyzické rovině? Duše moje, dokud v sobě každý člověk skrze užívání své jedinečnosti jako nástroje odlišení od celku prožitím neupevní poznání každého životního principu v obou jeho polaritních projevech, a zároveň dokud nepochopí smysl a účel každého jednoho z nich, nemůže se svým vědomím spojit s vědomím vyššího řádu. Zůstává zanořen skrze výkyvy polarit všech těchto principů do omezující skořápky svého osobního Já - nástroje vymezení svého vědomí jako jednotlivosti, jíž bez sjednocení oněch polarit jejich pochopením nemůže překonat. Konkrétní mechanismus jakým se tento proces poznávání reality uskutečňuje jsme si už rovněž vysvětlovali dříve. A když máme nyní vysvětlenu důležitost jedinečnosti z hlediska procesu poznání, podívejme se, jaké možnosti její existence člověku poskytuje, jakým způsobem k ní může přistupovat, a jak tento jeho přístup mohou měnit možné úhly pohledu.
Určující podmínkou, jak člověk přistupuje ke své jedinečnosti, je opět základní ladění jeho vědomí v této oblasti: strach nebo láska. V případě naladění na strach onen člověk chápe svou jedinečnost jako zbraň proti druhým jednotlivostem bytí, jako něco, co je třeba vší silou bránit proti vstupu jiných energií než svých vlastních. Určující pro něj je pouze jeho vlastní prospěch, o prospěchu jiných v souvztažnosti k celku uvažovat neumí. Příkladem takovéhoto přístupu v lidské společnosti je fanatismus, netolerance, nacionalismus: jedinečnost se zde stala nástrojem k ovládání druhých, důsledkem jsou agrese nejrůznějšího typu včetně válek. V takovémto vztahu platí zákon, že silnější ovládá, slabší se stává závislým. Podrobněji je toto téma opět rozebráno v předchozích kapitolách "Ovládání" a "Závislosti". Tato situace se v případě přeladění vědomí člověka na lásku mění tímto způsobem: člověk skrze vlastní zkušenost opakovaným prožíváním polaritních vztahů závislosti a ovládání poznává sjednocující činitel stojící nad nimi, a pochopí, že nejvyšším prospěchem každé jednotlivosti je prospěch celku. Než se úplně uvědomí v novém poznání a ve všech souvislostech které jsou v něm zahrnuty, prochází nejprve stavem vědomí, kdy sice už zná zákon o nejvyšším prospěchu celku, ale nechápe ještě úlohu jednotlivce v něm: to, že celek se do nejvyšší dokonalosti v dané úrovni bytí může rozvinout jen tehdy, když se do dokonalosti projevu rozvine každá jednotlivost, ze které se onen celek skládá. Jakmile tuto skutečnost pochopí, pochopí zároveň i cestu, která k oné zmiňované dokonalosti vede. A jaká ta cesta je? Je to cesta sdílení, cesta nezištného předávání zkušeností: člověk, který má v sobě určitou vlastnost či dovednost rozvinutou k dokonalosti, ji nabídne ke sdílení těm, kteří v oné oblasti ještě tak dokonalí nejsou; a zpět od nich naopak přebírá ty vlastnosti a dovednosti, které sám ještě dokonale neovládá. Není možné, aby každá jednotlivost projeveného bytí měla v sobě zahrnuté a dokázala používat všechny existující podoby energií, to dokáže pouze celek sám: projevené bytí jako souhrn všech jednotlivostí, které v ideálním případě budou svoje energie mezi sebou dokonale sdílet cestou lásky, kdy se volnému energetickému proudění nepostaví do cesty žádná omezující bariéra strachu. Toto je proto cíl bytí člověka - vzájemně mít v úctě svoje odlišnosti a pěstovat svoji jedinečnost k naprosté dokonalosti projevu, a tento projev navzájem v lásce sdílet se všemi ostatními: kdo dá takto k dispozici to nejlepší, co umí a zná, tomu v odpověď přijde zpět stejné - to nejlepší, co ke svému životu potřebuje.
A jaký je závěr vyplývající ze sdělených skutečností? Jeden pól stvoření, to jsou veškeré neprojevené možnosti, které coby čistá energie vyvěrají z neprojevené podstaty všeho bytí. Druhý pól, to je uskutečnění oněch možností, jejich konkrétní projev. Až projevené a neprojevené se stanou totožnými, tedy až projev každé jednotlivosti bytí a jejich vzájemná komunikace dospějí k naprosté dokonalosti, pak se uskuteční ono tolik toužené a očekávané království Boží na zemi: had se zakousne do vlastního ocasu, kruh se uzavře, vše se opět stane jedním, projev uzavře další vývojový cyklus….aby vše mohlo pokračovat ve vyšší rovině, v další otočce spirály, která tvoří páteř bytí - každé jednotlivosti i celku zároveň.
_______________________
Toto probrané téma mi připomnělo otázku: jak se váže individualita k přesnosti vnímání nikoli fyzickými smysly? Jak lze rozeznat, kdy z námi takto vnímané skutečnosti mluví ego, a kdy je jakýmsi „vzkazem“od vyššího Já – Všejednoty? Často se mi totiž obzvláště v začátcích mého kontaktu stávalo, že lidé na tyto mé schopnosti pohlíželi jako na něco podezřelého, až přímo naprosto nevěrohodného – vždyť jakého mohu mít učitele, když ho nikdo nemůže vidět fyzickýma očima?
