Než začnu tohle téma rozebírat, pro začátek bych uvedl jeden příměr: co by bylo světlo bez tmy? Správně jsi pochopila, proč jsem tuto otázku vyslovil - má vést k uvědomění si, že bez tmy naprosto nelze definovat, co je to světlo. Cesta poznávání by nemohla být pro žádnou individualitu započata bez existence principu duality, tedy existence kontrastů, a tato podmínka je zakotvena v samotném jejím pojmenování: „in-divi-dualita“, tedy volně přeloženo „božská jednota projevující se skrze protiklady“. Vždyť jak můžeš vědět, co jsi, bez srovnání s tím, co nejsi?
A proto existují i negace, proto je prožíváš, vědomím zpracováváš a uvědomuješ si jejich kontrast s tím, co vnímáš jako pozitivní.
Božská jednota by se nikdy nemohla objevit v projeveném stavu, kdyby zůstala celistvá, nerozdělená na dva protiklady, opačné póly Stvoření, mezi nimiž pulsuje energie: řád a chaos, světlo a tma. Prapočátkem všeho je Boží vědomí spočívající v neprojeveném, nepojmenovatelná a neuchopitelná podstata všech vnímatelných projevů, o níž se ani nedá říci, že JE: vždyť v neprojeveném ani neexistuje kontrast mezi JE a NENÍ.
Podle toho pak, do jakého z obou pólů Stvoření je individualizovaná jiskra vědomí takříkajíc otočená čelem, tam upírá svůj pohled, tam jsou zaměřeny její energie, tam vidí cíl svého směřování, tam ji vede její touha po poznání. Jako negaci pak vnímá opačné energetické proudění, takové, které působí proti vytčenému směru, který si zvolila: její pohled směřuje k opačnému pólu, než na kterém stojí. Motorem vývoje je tedy negace sama sebe, bytost jako negativní cítí takové energie, které jsou totožné s jejími vlastními, a svou touhou po tom, co sama není, se postupně mění a posunuje k bodu své touhy, k cíli svého směřování. Je-li světlem, touží po poznání tmy, je-li tmou, touží po světle. Pochopení je ztotožnění se, a tudíž bytost Řádu a Světla se postupně ztotožňuje se Tmou a Chaosem, a v okamžiku naprostého ztotožnění se dojde k jejímu přerodu, přeladění: kyvadlo dosáhlo nejzazšího bodu svého výkyvu, a po nekonečně krátkém zastavení se otočí, aby nastoupilo zpáteční cestu – bytost s dosaženým poznáním toho, co nebyla, se začíná vracet do své původní podstaty přehodnocením a přetvořením toho, čím se mezitím stala.
Vidíš nyní, duše moje, že dělení energií na pozitivní a negativní je velice relativní záležitost – otočí-li se úhel pohledu bytosti opačným směrem, změní se okamžitě naprosto stejně i její hodnocení energií. Vždyť která strana cesty po níž jdeš je pravá, a která levá? Vždy záleží na směru, kterým se díváš, a otočíš-li se čelem zpět, obrátí se i tvůj názor na to, která strana pro tebe leží vpravo, a která vlevo.
Vycházíš-li z tohoto úhlu pohledu, pochopíš i rozvinutím této teorie a její aplikací na praktický život, jaký je účel negací, kterými v něm procházíš: vnímáš-li něco jako negaci, je to tvoje vlastní kvalita kterou chceš odložit, protože tvůj zrak se s touhou upírá do jiného bodu, než ve kterém nyní stojíš, do jiné kvality, než jakou nyní jsi. Negace které z okolí vnímáš ti tedy přesně napovídají, kde je v tobě samotné překážka, která leží mezi tebou a tvým zvoleným cílem. Uvědomíš-li si, co ti tento poznatek přináší, a dokážeš-li toto uvědomění převést do stádia praktického využití, tvá cesta se tím velmi urychlí, protože podstata poznávacího procesu, která v tobě až dosud ležela v nevědomé hladině, se svým vynesením do vědomí osvětlí: a ty můžeš vědomými zásahy cíleně měnit své energie směrem k jejich sjednocení, tudíž i k efektivnějšímu využití - změny v tobě budou probíhat daleko rychlejším tempem než dosud.
A co je cílem tvojí cesty? Není to určitý bod prostoru, tedy nějaké tvé okolí co tě obklopuje, ale jsi to ty sama, určitá tvoje nová kvalita, která následně podle sebe tvoří kvalitu tvého okolí. Do jakéhokoli tebou zvoleného cíle tedy dospíváš v tom momentě, když se jím stáváš, když se s jeho energiemi ztotožníš, a tento výraz je zároveň synonymem pro jeho dokonalé poznání a pochopení.
______________________
Prvotní při započetí takovéto práce se svým vědomím je tedy stanovit si cíl, k němuž je naše snaha zaměřena. Mým cílem bylo a je splynout svým vědomím se Zdrojem odkud všechny projevy jsoucna vycházejí, protože jedině potom se člověk může podívat úhlem pohledu Celku…a dosáhne tedy onoho absolutního poznání, které je cílem duše každého z nás. Jakmile jsem si s pomocí svého učitele ten cíl uvědomila, postupně mi k němu začaly přicházet i informace o cestě, kterou ho mohu dosáhnout - skrze pochopení zmíněných dílčích projevů v jejich celistvosti, tudíž následně skrze pochopení jejich podstaty - Zdroje samotného.
Je snadné jít odhodlaně po cestě, když člověk alespoň zhruba ví, kam jeho cesta vede…a tato skutečnost obzvlášť vystupuje do popředí na cestě duchovní, protože oproti cestám fyzickým má tu vlastnost, že ji tvoří a buduje teprve povědomí toho, kdo po ní jde, o jeho cíli: čím je toto povědomí dokonalejší, tím je tato cesta pevnější, a tím rychleji ubíhá. Co tedy k této problematice může říci můj učitel?
