V předchozích textech jsme si už zhruba objasnili problematiku závislosti a ovládání spolu s podstatou energetických vztahů. Mluvili jsme o energetických vzorcích z obecného hlediska, tedy jak se jeví z vnějšího pohledu nezaujatého pozorovatele; nyní vám povím něco o jejich konkrétních projevech v běžném životě, budu mluvit tedy takříkajíc z pozice jejich vlastníka a uživatele.
Nejprve je nutné předeslat, že v každém okamžiku každá bytost přijímá určité kvantum energie, bez jejíhož přísunu by okamžitě přestala existovat. Tato energie je naprosto čistá, neutrální, ničím nezabarvená, je nemožné ji charakterizovat jakýmkoli přívlastkem. Ti z vás, kteří si vzpomněli na podobnou zmínku v minulém textu o energetických vzorcích, mají pravdu - těmito či podobnými slovy jsem charakterizoval prvotní energii vyvěrající z Neprojevené Podstaty, a podstata této energie je opravdu tatáž: Boží vědomí, které pouze JE, nic jiného. Každý energetický vzorec pak působí jako měnič této energie vždy v tom okamžiku, kdy je v činnosti: a do činnosti ho zapojuje účast vědomí dotyčného člověka, tedy jeho pozornost zaměřená do oblasti působnosti příslušného vzorce; každý si tímto způsobem vždy podle své vůle může určovat, kam proudí energie, kterou má k dispozici.
Vnější projev, který tento mechanismus takřka uvádí do života, je systém čaker člověka, respektive tělo lidské bytosti jako energetický celek v oblasti volní, mentální a emocionální až ve své konečné reflexi v oblasti fyzického projevu. Touto problematikou se blíže zaobírat nebudu, bylo o ní napsáno dostatečné množství kvalitní literatury. Dodám jen, že není vhodné uvažovat o čakrách jako o izolovaných jednotkách: v každém okamžiku je totiž každá čakra energeticky propojena se všemi ostatními, a jen zaostření pozornosti na určitý informační okruh určuje, která nebo které (mohou být i dvě či tři) z nich se stává či stávají pro daný okamžik centrálním bodem, tedy jakýmsi řídícím a koordinačním střediskem všech ostatních. Svým celkovým informačním působením na neutrální energie jimi ovlivňované pak vytvářejí jakýsi „prohyb“ dokonalé rovnováhy Jsoucna, tedy vychýlí ji v sobě vloženými informacemi určitým přesně definovaným způsobem: výslednicí tohoto vzájemně provázaného energoinformačního působení všech energetických vzorců, které v sobě zahrnuje daný člověk, je už zmiňovaný jeho celkový projev na všech úrovních jeho bytosti, což pro běžného člověka znamená složku volní, myšlenkovou a pocitovou včetně jeho fyzické projekce ve formě podoby jeho fyzického těla a jeho konkrétních činů ve hmotné rovině bytí.
Tento prohyb, tedy to, co tvoří lidskou bytost, se zároveň takřka vtiskává jako jakási matrice do struktury projeveného bytí, což způsobuje, že oné bytosti se okolní realita jeví jako její zrcadlový obraz. Konkrétně tento mechanismus reflexe projeveného bytí směrem k jednotlivci působí takto: pokud dotyčný má v sobě určitou svoji vlastnost rozvinutou pouze v jedné polaritě svého možného projevu, vnímá onen jednotlivec ze svého okolí doplňující polovinu této svojí vlastnosti, tedy polaritu opačnou.
Osvětleno na příkladu – lakomému člověku bude jeho okolí připadat marnotratné, marnotratnému opět lakomé. Toto je jeden možný stav: jediná rozvinutá polarita nedává dotyčnému jedinci žádnou svobodu volby – v každé situaci může jednat pouze jedním způsobem, protože nemá jinou možnost, neovládá ji. Ve vědomí lakomce je zapsaný pouze vzorec schraňování, shromažďování energií, instinkt mu velí za všech okolností vše držet a nepustit. Pomyslné kyvadlo v jeho případě stojí v mezním bodu své dráhy, a nastává další nevyhnutelný okamžik jeho pohybu: dosáhlo bodu obratu, otáčí se a přehupuje se do dalšího extrému – v dalším běhu života dotyčného jedince čeká zážitek opačný. Měl přebytek a nedopřál ho nikomu kromě sebe, bude tudíž mít nedostatek a jeho okolí mu bude vracet jeho dřívější nepřejícnost. Rozezná tedy skrze vlastní utrpení vzorec nepřejícnosti a neustálého schraňování energií jako chybný, poučí se a přestaví ho ve svém vědomí do jiné podoby – do vzorce ochoty neomezeně dávat. Pokud ovšem je ono pomyslné kyvadlo této energie v něm ještě příliš rozhoupané, převáží se tato vlastnost do marnotratnosti, a onen člověk v další etapě své existence bude vše co má štědře rozdávat, aniž by uvážil doprovodné okolnosti svých činů. Tato nerovnováha mu přivodí ztrátu veškerého majetku, protože bez rozmyšlení dával víc než mohl, a následné strádání způsobené nedostatkem upraví onen vzorec v jeho vědomí do nové podoby. Člověk postupně poznává, v jakých případech je vhodné dát, a v jakých naopak ušetřit, poznává význam a účel obou těchto protipólů. Má už v sobě zahrnuty obě polarity příslušné energie, protože onu chybějící kvalitu získal vlastním prožitkem a zkušeností. Naučil se s onou energií pracovat v souladu s celkem, a harmonicky ve svém životě podle okolností uplatňuje volné dávání či pevné držení energií ať už v jakékoli podobě, tudíž oba izolované a extrémní (a proto tedy negativní, destruktivně působící) stavy – lakomství a marnotratnost – v sobě poznáním a pochopením podstaty a jejich sjednocením přeměnil v pozitivní, konstruktivní kvalitu šetrnosti vyvažované štědrostí: dává ve správné míře a jen tehdy, když pro to nastanou vhodné podmínky.
Milí moji, každá lidská vlastnost prochází v průběhu vývoje vědomí člověka těmito stupni poznání: skrze jakési „ochutnání“ obou izolovaných extrémních stavů je v sobě lidská bytost postupně sjednocuje skrze pochopení jejich jednotné podstaty – je to vždy tatáž energie, pouze je na ni pohlíženo z opačných stran. Tyto fáze jsou pro cestu poznání nevyhnutelné, a pokud celý tento proces pokračuje harmonicky kupředu, plynule po určité době přecházejí jedna v druhou, jakmile převzetím určitého poučení vědomí člověka získalo potřebnou novou kvalitu. Toto vysvětlení je důležité pro detailnější pochopení vztahů závislostí mezi lidmi: dokud se totiž člověk svým vědomím nachází v jakékoli své vlastnosti pouze v jedné z obou možných polarit, je automaticky do takového vztahu závislosti navázán se všemi ostatními bytostmi, které v sobě nosí opět pouze polaritu opačnou. Tuto vazbu pak rozvazuje v momentě, kdy v sobě své poznání této energie sjednotí z dualitního stavu do celostní podoby – tím se v oblasti působnosti této energie stává úplnou, celistvou bytostí, která přestává potřebovat doplnění chybějící části této energie ze svého okolí.
A jaká je praktická podoba tohoto procesu v lidském životě, a jaké jsou její možné alternativy? Moji milí, v podstatě existují opět pouze dva hlavní směry, jakými je možné se ubírat: cesta strachu, a cesta lásky. Jak se od sebe liší? Jde-li bytost cestou strachu, uzavírá se před okolím, a vnímá veškeré energie nesouhlasící s jejími jako nepřátelské, odmítá je a izoluje se od nich. Tímto odmítnutím neustále zvyšuje polaritní kontrast v oblasti týkající se onoho konfliktu, tudíž se navýšením energetického spádu z bodu + do bodu - neustále zvyšuje tlak, kterým kontrastní energie zvnějšku na onu bytost působí. Dostoupí-li pak do určité mezní hranice, bytost už není schopna mu odolávat, a ony energie zvnějšku pak přijmout prostě musí, ať chce nebo ne: míru jejich odmítání v okamžiku jejich přijetí pak přesně odráží míra bolesti, kterou bytost při tom cítí. Dá se tedy říci, že pokud bytost ve svém životě následuje cestu strachu, je bolest její nedílnou součástí.
Jiný případ nastává, když se dotyčná bytost rozhodne následovat cestu lásky. Jak jsme si už několikrát řekli, je pojem lásky synonymem pro otevření se bytosti svému okolí, pro volnou výměnu energií s ním. Pokud je pak navázána do vztahu závislosti skrze přítomnost pouze jedné polarity určité energie v sobě, přijímá ze svého okolí polaritu opačnou bez toho, že by se jí cítila ohrožena. Přijme ji, procítí si ji a včlení ji do sebe pochopením její podstaty, a skrze porovnávání obou polarit a jejich praktické použití v životě v sobě zpětnou vazbou vracejících se energií sjednotí obě do celistvé podoby – pochopí a umí použít nejhlubší, jednotnou podstatu této energie. A protože v sobě necítí odpor proti ničemu co k ní zvnějšku přichází, necítí při této změně sama sebe ani bolest: naopak, včleňování cizích energií chápe jako radost z poznání vznikající skrze její vstřícný a otevřený přístup.
Chápete, moji milí? A pokud ano, co myslíte – která z obou zmiňovaných cest poznání je rychlejší, která vás může dříve vyvést ze stavu vzájemných závislostí?:-))
V této souvislosti se zmíním ještě o jednom jevu: pokud člověk opakovaně odmítá přijmout energie svého doplňujícího principu protože je nechápe a bojí se jich, budou ho přesto zvnějšku bolestně zasahovat znovu a znovu, protože jedna polarita podle zákona rovnováhy vždy přitahuje polaritu opačnou. Dokud nezmění svůj úhel pohledu, může se tento uzavřený cyklus opakovat takřka donekonečna, a opakovaným vrstvením prožitků stále stejné situace vzniká velmi silný energetický vzorec, projevující se v energetickém systému člověka jako blok, tedy místo s nízkým až téměř žádným průtokem energie. Tento bludný kruh rozváže až otázka člověka po důvodu této situace, a jeho hledání řešení: pak teprve si svým upřímným přáním otevírá možnost, aby k němu ono vytoužené řešení mohlo přijít.
Milí moji, je jistě dobré rozhodnout se pro jednu z těchto dvou cest, ovšem pro to, abyste to mohli udělat, nejprve musíte umět rozeznat, jak vlastně přijímáte určitou energii ze svého okolí. Vězte, že strach a s ním svázané odmítnutí je vždy provázen negativními emocemi různého stupně, od prosté nelibosti a uzavření se, až po agresi a útok na jedné straně, nebo depresi, ukřivděnost a pocity oběti na straně druhé. Tyto pocity pak ve spojení s určitou životní situací budete cítit tak dlouho, dokud v oné situaci nerozeznáte svou chybějící součást, a nepřetvoříte tuto energii svým pochopením její podstaty do pozitivní podoby jakou má mít, pokud je použita správným způsobem – a tímto poznáním ji zároveň učiníte svou součástí.
A pokud jste si z tohoto mého vysvětlení odečetli jeho nejvnitřnější smysl, vyjde vám tato rovnice: „vstřícnost=poznání=sjednocení=svoboda=láska“. Její zrcadlová podoba pak je následující: „odmítnutí=neznalost=dualitní rozpolcenost=závislost=strach“.
Toto téma bych uzavřel praktickým návodem, jak se nezaplétat do negativních energetických vztahů s ostatními lidmi, pokud mají jiný názor než vy, a jak vzniklý konflikt energií řešit pozitivním způsobem.
První pravidlo – přijde-li k vám jakákoli forma energie s níž se vnitřně neztotožňujete, tedy pocit, myšlenka nebo konkrétní čin, v žádném případě se jí nestavte na odpor negativním pocitem odmítnutí, ale přijměte ji s láskou a pochopením jako něco, s čím sice nesouhlasíte, co ale přesto má právo na existenci právě proto, že to bylo čísi svobodnou vůlí vytvořeno, a co by k vám v této podobě nemohlo přijít, pokud byste to zároveň v sobě nenesli coby rezonanční bod.
Druhé pravidlo – přijmete-li takto kladně to, co cítíte jako negaci, pochopíte tím zároveň i důvod jejího vzniku a přeměníte podobu této energie ve svém vědomí silou své lásky, čímž ona ztratí svou ničivou sílu zvnějšku k vám směrovanou přesně v tom poměru, v jakém je váš pozitivní přístup: bude-li vaše láskyplné přijetí absolutní, pochopíte ji dokonale a tím též dokonale přeměníte v energii tvořivou, protože už ji budete umět správným způsobem používat.
Třetí pravidlo – jakmile situaci nezvládnete a odpor už ve vás vznikne, je navázán kontakt, který vás s negativní podobou této energie poutá, a ona tím získává vaši energii – je ve své současné podobě posilována a upevňována. Je-li tato negace vytvořena některým z vašich negativních vzorců myšlení či cítění, posiluje tato energie tento vzorec, je-li pak vyslána někým zvenčí, získává tuto energii on; v převážné většině situace zahrnuje obě tyto varianty. Napravit toto je už potom daleko těžší a složitější – nejprve musíte bezvýhradnou láskou tuto vazbu zrušit (to je podstata odpuštění), a teprve až se toto stane, máte volnou cestu k odstranění této negace samotné – opět jejím přijetím s bezvýhradnou láskou,tedy de facto pochopením podstaty oné energie v její nejčistší podobě: tím se okamžitě ztrácí iluze negativity, která do té doby zastírala vaše jasné vnímání. V tomto případě jsou tedy nutné dvě etapy, jinak řešení není dokonalé a problém těmito negativními energiemi vyvolaný přetrvává. Lidské bytosti tento mechanismus obvykle nechápou, proto buď vynechají jednu či druhou etapu, nebo neučiní nic a pak marně bojují s tíhou, která je na ně navázána: tíhou agrese, nebo pocitu oběti.
Shrnu to tedy, moji milí: nejprve odpustit ublížení, tedy odpustit tomu kdo vám ublížil skrze pochopení důvodu, proč to se to stalo a co vám to mělo přinést, potom přijmout s láskou to, co vám ublížilo jako názor vyplývající ze svobodné vůle druhého a na nějž má plné právo…ovšem zároveň tuto energii rozeznat jako cizí, s níž nesouhlasíte a neztotožňujete se s ní; proto ji s láskou uznáte jako výlučné „vlastnictví“ vašeho protějšku, aniž byste na jeho přístupu k vám chtěli cokoli měnit.
Pamatujte – chcete-li se osvobodit od závislostí a vazeb, mají být polem působnosti vaší vůle ke změně pouze vaše vlastní energetické vzorce, nic jiného; jakmile totiž bez svolení druhých ve formě jejich prosby o pomoc zasáhnete do jejich energií, ztrácíte vlastní svobodu přesně v té míře, v jaké jste ji vzali jiným. Ano, můžete ovlivňovat pozitivním způsobem běh projeveného bytí směrem k větší harmonii, ale jen svým vlastním příkladem, svými vlastními energiemi působícími rezonancí na vaše okolí. Ale pouze a jedině na svobodné vůli každé bytosti záleží, jestli se rozhodne tohoto vašeho příkladu následovat, či nikoli.
________________________
Tento text mi otevřel důležitou oblast – otázku relativity mého vnímání ve věci toho, co ke mně přichází. Proč se mi určité věci líbí nebo nelíbí? Další moje otázka v návaznosti na předešlé téma tedy zněla: co je to vlastně negace, proč lidé dělí svět na „dobro“ a „zlo“, jakými okolnostmi je určováno a ovlivňováno jejich vnímání?
