Milá moje, tvé cítění ohledně tohoto problému je správné, a já ho, dovolíš-li, vyslovím za tebe. Každý jednotlivec je zodpovědný za svůj díl v běhu energií projeveného bytí, ta zodpovědnost je stálá, a nikdo ji z jeho ramen sejmout nemůže. U každého jiná je ovšem míra uvědomění si této své zodpovědnosti, a z ní také vychází projev, kterým se do materiální roviny promítá, tedy kvalita jeho života ve všech oblastech: v oblasti myšlenek, pocitů, i konkrétních činů. Vysvětlím nyní, co je těmito slovy míněno.
S mírou přijetí zodpovědnosti za svoje činy totiž přímo úměrně roste svoboda projevu člověka jako jednotlivosti nezávislé na celku. Obrazně řečeno to vypadá tak, jako kdyby teprve s tímto přijetím přijal i energie jím procházející, a mohl jim svou vůlí vtiskávat takovou kvalitu, jakou potřebuje aby měly pro uskutečnění určitého jeho záměru. Pokud tedy tuto zodpovědnost nechce anebo ještě neumí přijmout, jeho vůle rovněž nemůže být navázána na jeho energie, a působí tedy vůle toho, na koho daný člověk přenesl příslušnou zodpovědnost.
Konečný důsledek se pak projevuje tím, že jak člověk podřizuje motivy svého jednání obecným zvyklostem panujícím v lidské společnosti jako celku, tak se i s jeho osobní vůlí automaticky děje totéž. Nejedná pak jako samostatný jedinec, ale jako součást davu, jeho myšlení, cítění i jednání je podřízeno tradicím a takzvaným normám společenského chování. Nejedná a ani nemůže jednat spontánně, podle citu svého srdce, ale takříkajíc podle metody nejmenšího odporu: tak, aby ho společnost neodsoudila, pokud by nechápala motivy jeho jednání. Jakmile ovšem jednotlivec pochopí, že tomu tak být nemusí, a naučí se nebýt závislý na ničem jiném než na citu svého srdce, tedy na hlasu vědomí Já Jsem skrze ono srdce promlouvající, nebude ve svém jednání ovlivňován takříkajíc egem lidské společnosti v jeho vnějším projevu, ale pouze vyšším prospěchem celku – Všejednoty, která je k tomuto egu a jeho projevům ve formě obecně platných pravidel etikety a morálky panující v lidské společnosti ve stejném vztahu, jako lidská osobnost ke svému vyššímu Já. Potom a jedině potom, co toto učiní dostatečné množství jednotlivých lidských bytostí, je naděje na změnu chování společnosti jako celku směrem k větší sounáležitosti s harmonií a řádem, s přirozenými rytmy bytí této planety, v jejímž ekosystému je lidstvo sice faktorem určujícím a vládnoucím, ale který se ovšem ještě zúplna nenaučil, jak se zachází s energiemi, které mu byly svěřeny do opatrování. Podle toho pak vypadá současná situace: lidstvo ještě nechápe zodpovědnost samo za sebe, natož za planetu, kterou má jako celek vést k dokonalejšímu a smysluplnějšímu vývoji cestou lásky a radosti, nikoli cestou strachu a bolesti. To však nelze učinit dřív, než na tuto cestu samo za sebe vkročí.
A kdy se toto stane skutkem? Rovněž ne dříve, než tento vnitřní přerod z cesty strachu na cestu lásky zvládne dostatečný počet jednotlivých lidských bytostí, aby jejich spojené energie převážily a mohly se stát určujícím prvkem vývoje celé společnosti.
Nyní vidíš, moje milá, že v tomto procesu je úloha každého jednotlivého člověka nezastupitelná: sám za sebe si má uvědomit míru své zodpovědnosti za to, jak se celá společnost takřka v jeho jménu chová, a vyvodit z toho patřičné důsledky pro svoje myšlení, cítění i jednání. Vždyť lidská myšlenka nesená pocitem má neuvěřitelnou tvořivou sílu, byť si to i většina lidí dosud neuvědomuje. Svým životním názorem lidé tvoří podobu svojí společnosti - jak si myslí že vypadá svět, tak pro ně bude vypadat. Vždyť i na počátku celého Stvoření stála Boží myšlenka, a člověk byl stvořen k Jeho obrazu: jeho myšlenky mají v malém tentýž tvořivý potenciál, jako myšlenky Boží, tedy myšlenky Všejednoty jako celku. Pokud tedy kdokoli změní své myšlení a cítění, a následkem toho i své jednání, tvaruje jednou každou touto energií v příslušné energetické rovině svět, ve kterém žije: každý má svůj podíl na způsobu existence nejen hmotné reality.
Myslí-li si tedy kdokoli, že svým podílem svět změnit nemůže, skutečně to tak bude. Rozhodne-li se ovšem, že se o změnu přičiní ze všech svých sil, a bude-li si ji jen přát a toužit po ní, aniž by mohl konkrétním činem v současnosti přispět ke změně situace, energie jeho přání nesená silou jeho touhy po změně začne informací v sobě vloženou měnit strukturu jsoucna a tvarovat ji k obrazu přání toho, kdo ji vyslal.
Nemáte nyní možnost ovlivnit situaci, která vám nevyhovuje? Tak si upřímně přejte, abyste tu možnost měli, a ona se ve vašem životě objeví – stejně rychle, jak velká byla míra upřímnosti ve vašem přání obsažená, to je celé tajemství úspěchu. Tento zákon platí ve všech souvislostech: nesplní-li se vám jakékoli přání, je tomu tak proto, že nebylo dost upřímné. Energie vědomé a podvědomé byly v protikladu, jejich účinek se proto takříkajíc vyrušil v nicotu. A proto nezbytnou podmínkou ovládnutí umění přát si je to, že se dokážete sami na sebe podívat pravdivýma očima, že si o sobě nic nenalháváte, že nemáte sklon schovávat pod nejrůznějšími maskami svou pravou tvář.
Jak se to dělá, to vám předvedu na jednoduchém příkladu. Vidíte před sebou člověka, který i přes předvedené argumenty bude tvrdit, že chovat zvířata pro maso v podmínkách, jaké panují ve velkochovech, a zabíjet je stejně nešetrným způsobem jako dosud je v pořádku, protože se to vždycky tak dělalo. Omyl. Vždycky se to tak nedělalo. Jenže tento člověk se bojí podívat se na předložené informace reálně, protože by musel přiznat i podíl svojí vlastní lhostejnosti na těchto skutečnostech. A to by ho bolelo – vždyť stud vždycky bolí bytosti, které nedokáží přiznat chybu sami sobě ani druhým s láskou a chápajícím porozuměním, ale dělají to skrze zastrašování, obviňování a výčitky. Proto si raději nasadí masku nechápavosti a schovají se za obecně platné normy chování, než aby trpěli energiemi sebeodmítnutí, jejichž tíhu nedokáží zvládnout. Nesuďte je ale za to, pochopte je. Dokud se nenaučí lásce, je tento jejich přístup k sobě i k světu pro ně jediný možný, jiný neznají. A kdo je této lásce naučí - svým vlastním příkladem? Jen ti, kteří už pochopili, kteří v této lásce žijí, a umějí ji rozdávat svému okolí. Řekněte, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, do které skupiny patříte? A do které skupiny patřit chcete, ať už jste na minulou otázku odpověděli jakkoli? Nezapomeňte – síla vašeho upřímného přání to je, která tvaruje vaši budoucí realitu k obrazu vize, kterou si ve svém vědomí nesete. Máte před sebou otevřené veškeré možnosti, stačí jen jít, a naučit se je využívat.
Potom – snad - bude zajištěna lepší budoucnost nejen pro zvířata sloužící lidem, ale i pro tyto lidi samotné, vždyť jaké energie okolo sebe rozdávají, takové se jim budou postupně vracet. Ano, zvířata jsou služebníky lidí. Jsou služebníky, ale nikoli otroky beze všech práv! Oni slouží člověku na jeho cestě, ale člověk je má za úkol vést k duchovnímu pokroku a vývoji. Jakým způsobem je povede, takovým způsobem bude veden jinými on sám, na to nezapomínejte. Umět si vážit těch, kteří vám slouží, umět jim za jejich službu poděkovat a ulehčit jim ji všemi myslitelnými způsoby, nebrat si od nich násilím a bez ptaní, ale poprosit je, poděkovat jim, a s pokorou a láskou v srdci přijmout jejich dary: toto se lidstvo má naučit nejen ve vztahu ke zvířatům, ale i k říši rostlinné a minerální, protože i tyto říše mají vědomí, byť i ne tak projevené do hmotné roviny, jako je vědomí vaše. Tím větší je však vaše zodpovědnost za ně, protože nevědomosti a bezmocnosti se velmi snadno zneužívá…do té doby, než se k vám tyto energie vrátí jako vaše vlastní nevědomost, bezmocnost a zneužitelnost. Ještě je čas ke změně, moji milí, ale lhůta vyměřená lidstvu k pochopení není nekonečná: po jejím uplynutí začne Všejednota směrovat běh vašeho bytí stejnou cestou, jakou jste připravili jiným.
______________________
Téma „ovládání“, které zaznělo v předminulé kapitole, a v minulé bylo rozvedeno, mě téměř okamžitě přivedlo k otázce další: když se nechávám ovládat, ať už z jakéhokoli důvodu, ztrácím tím možnost svobodného jednání. Závisím na někom jiném. Totéž se děje, když někoho ovládám sama – stává se na mně závislým. A lidé mohou být závislými nejen na druhých lidech, ale na lecčems jiném. Začala jsem o tom všem přemýšlet, a uvědomila jsem si, že v minulosti jsem byla hodně závislá – na lidech okolo sebe, potřebovala jsem je, a zároveň jsem jim v duchu vyčítala, že toho mnohdy zneužívají. Uvědomila jsem si také, že za dobu co pracuji se svým učitelem jsem se mnohých závislostí zbavila, a to v podstatě úplně bezděčně, aniž bych příliš přemýšlela o mechanismu, který mi v tom pomohl. A pochopila jsem teprve nyní co bylo onou příčinou, když jsem s ním toto téma probírala..
