Vysvětlím nyní výraz v záhlaví. Co je to energetický vzorec, a co si lidé pod tímto pojmem mohou představovat? Nejprve je nutné předestřít, že každá energie je totožná s vědomím určitého typu – její kvalita určuje vnější projev tohoto vědomí. Proto předem upozorňuji, že vždy použiji-li pojem „energie“, jeho současným významem je pojem „vědomí“, tyto dva aspekty se nikterak od sebe nedají oddělit, i když označují dva různé pohledy: ovšem jev, na který pohlížejí, je jeden a ten samý.
Aby tedy mohlo dojít k projevu určité energie do reality, je k tomu nutné, aby byla takříkajíc „oblečena“ do určité formy. Prvotní energie tvořící nejhlubší podstatu bytí žádnou formu nemá, není možné ji nijak specifikovat, žádnými prostředky „uchopit“ ani pozorovat. Ona však existuje, i když ji lidé nevnímají, tvoří čistou esenci bytí, jeho základ: vytváří pro každou svoji reflexi ve formě určitého projevu zdroj, bez něhož by nemohlo nic vzniknout, nic existovat. Mechanismus vzniku určitého konkrétního projevu z neprojevené podstaty je takovýto: Prvotní energie tvoří sama sebou dokonalou rovnováhu, celistvost a harmonii, jsou v ní zahrnuty veškeré neprojevené možnosti, a právě proto nemůže být žádná z těchto možností v projeveném stavu. Jakmile se nějaká možnost konkretizuje, okamžitě v její realitě ubývá prostoru k projevení ostatních možností, lépe řečeno jsou v tomto svém projevu omezeny už existující realitou.
K projevu jakékoli možnosti je nutné vyvedení prvotního vyváženého celku z rovnováhy, ovšem takovým způsobem, aby následně vzniklá projevená realita jako celek v rovnováze zůstala. Tuto zdánlivou nemožnost lze uskutečnit – tím, že se onen původní celek, prvotní celistvost, rozdělí na zrcadlově protikladné části, které jsou vůči sobě určitým způsobem uzavřené, tedy vnímají se navzájem jako samostatné jednotky. Toto rozdělení se děje tak, že v původně celistvém a homogenním celku dojde k polarizaci: způsobem podobným rozhoupání kyvadla ze stavu klidu do stavu pohybu oscilujícího okolo středového bodu do mezních stavů výkyvu se původně jednolitá energie soustředěná do jednoho bodu rozprostřela mezi dva mezní body, v nichž obou existují jakési „uzly vědomí“, energie vymezené určitou specifickou vlastností vnímanou ze dvou opačných úhlů pohledu, která je svou kvalitou polarizuje. Podle zákona rovnováhy je tato polarizace vždy ve smyslu + nebo -, vzniká strana aktivní a strana pasivní ve smyslu přebytku a nedostatku energie určitého typu. Dá se tedy říci, že vzájemně oddělené energetické uzly vzniklé z původní celistvosti ve svém souhrnu vždy tvoří absolutní rovnováhu, jeden je zrcadlovým obrazem druhého. Mezi nimi pak dochází k energetické výměně od aktivního pólu směrem k pasivnímu, dokud ono pomyslné kyvadlo se nezhoupne do svého bodu obratu, v němž dochází k jakémusi „přepólování“: strana aktivní přechází ve stranu pasivní, a energetický tok se obrací. To se děje do té doby, než se oba extrémy opět vyrovnají do středového rovnovážného bodu, přičemž oba póly reality opět splývají do nepolární jednolitosti. K této jednolitosti se automaticky nabízí přívlastek „původní“, ale bylo by omylem si myslet, že nastoupil skutečně původní stav. V běhu projeveného bytí se nic neztrácí, vše je zaznamenáno do jeho struktury, a proto ona celistvost která prošla zkušeností nejednotnosti a duality už v sobě tuto zkušenost má včleněnu a může s jejími energiemi kdykoli pracovat.
Pokračuji dále. Vědomí jako aspekt projevu určité energie má tu vlastnost, že může tuto energii – svůj nosič – měnit podle svého uvážení. Děje se to přesně podle zákona, že každá jednotka vědomí svými názory o uspořádání reality tuto svoji realitu zároveň tvoří. Svými představami coby vyslanou energií totiž „prohýbá“ ideální rovnováhu neprojevené podstaty, z níž se silou této energie vynořují a podle její náplně tvarují vnímatelné projevy reality. K těmto faktům dále dodám, že jak se původní celistvé vědomí štěpí na více a více dílčích složek, souběžně s tímto procesem vzrůstá počet vzniklých realit: každá jednotka vědomí svou individualizací skrze změnu vnímání tvoří svou vlastní realitu, která se od reality jiné individuality liší přesně tak, jak se liší jejich energetická „výbava“ vztažená k celistvým energiím Neprojevené Podstaty.
Energie každé jednotky vědomí jsou rozvrstveny do jakýchsi okruhů, jejichž počet v dané úrovni vědomí, kam ona jednotka patří, přesně odpovídá počtu typů energií, do nichž se v oné úrovni dělí původní celistvá Neprojevená Podstata. Tento model je ilustrován číselnou řadou 1-2-4-8-16-32… Protože ovšem mezi jednotkami vědomí existují i energetické interakce jiné podstaty než dualitní vztahy, takovýchto řad existuje větší počet, a všechny jsou stavěny podle určitého vzorce. Ve svých nejjednodušších podobách tyto vzorce ilustrují základní zákonitosti proudění energií v projeveném bytí, kteréžto zákonitosti ovšem působí na jednotky vědomí všechny současně ve vzájemné spolupráci, nikoli každá zvlášť vytržená ze souvislosti. Daná jednotka vědomí pak skrze vztahy k nim právě těmito svými vztahy v nejrůznějších podobách modifikuje svoje vlastní energie: sama sebou tká svoji vlastní energetickou síť, která se do stavby těchto základních zákonů coby nejhrubší kostry bytí začleňuje skrze vzájemné interakce mezi ní a sebou.
Vyjádřeno jednodušším jazykem – bytost jako jednotka vědomí určuje svoje vnitřní a návazně i vnější kvality svým vztahem k základním zákonům pohybu energií tvořících strukturu projeveného bytí. A právě tyto vztahy to jsou, kterým jsme dali označení energetické vzorce. Toto je nejzákladnější teorie v zjednodušeném vyjádření. A jak vypadá praxe?
Energetické vzorce – to je souhrn vžitých forem, podle nichž bytost tvaruje své myšlenky, pocity i konkrétní činy. Jsou to ustálené formy reakce na vnější podnět určitého typu, přicházející (opět) k bytosti ve formě myšlenky, pocitu nebo činu. Tyto vzorce představují souhrn všech zkušeností nashromážděných danou bytostí od okamžiku její individualizace jako samostatné jiskry vědomí až k současně vnímanému okamžiku. Procházejí neustálým vývojem a změnami, které plynou ze stálého působení zákona akce a reakce: bytost vysílá neustále do svého okolí svoje energie v podobě myšlenek, pocitů i činů vytvarovaných svými energetickými vzorci tvořícími její podstatu, a zpět přijímá reakce okolí, které jí přesně odrážejí její vlastní postoje a názory - ve svém okolí se tedy každá bytost může vidět jako v zrcadle. Pokud se jí tento obraz v určitých bodech nelíbí, přehodnotí své názory v těchto oblastech, a touto změnou sebe sama mění určité vzorce v sobě, a také jimi vysílané energie. Tím se mění rovněž i zmiňovaný „odraz v zrcadle“, a celý cyklus se opakuje. Skrze tuto zpětnou vazbu funguje poznávání sebe sama a zároveň i celého projeveného bytí, všech zákonů, podle nichž se řídí veškeré energetické vztahy.
A skrze působení tohoto zákona – zákona odrazu – bych vysvětlil důvod, smysl i účel zkoušky, před kterou nyní lidstvo stojí, volby, kterou nemůže odmítnout: volby mezi láskou a strachem, volby mezi svobodou a otroctvím.
Do této doby se totiž většina lidí domnívala, že k tomu, aby nebyli ovládáni, musejí sami ovládat druhé. Pod vlivem svého úhlu pohledu zabarveného strachem a sobectvím zrcadlově otočili aplikaci zákona o ovládání energií (vyjádřitelný větou „neovládáš-li něco, ovládá tě to“), a namísto co by tuto poučku aplikovali sami na sebe, na svoje vlastní energie a dovednost v práci s nimi spojenou se znalostí jejich působení, vztáhli princip ovládání na ostatní samostatné bytosti ve svém okolí. Tím, že ono ovládání vůči druhým použili, kdykoli jim to energetická převaha nad nimi dovolovala, si do příštího svého života - cyklu po příštím bodu obratu tohoto jimi rozhoupaného kyvadla – přivolali stejnou situaci, jakou způsobili. Utrpení a jím ještě zesílený strach vyvolaly spolu s touhou po odvetě ještě větší touhu po osobní moci a síle s cílem použít ji proti nynějším svým utlačovatelům, a oplatit jim stejným způsobem: ovládat, vykořisťovat, zneužívat. Energie strachu se tak v tomto bludném kruhu stále zesilují, výkyvy kyvadla jsou prudší a prudší, metody ovládání stále tvrdší….do té doby, než alespoň jedna zúčastněná strana pochopí, že tudy cesta nevede. Až se to stane – je naděje. Naděje, že bytost najde dostatek sil odložit strach a s ním i svou touhu ovládat z důvodu, aby sama nebyla ovládána.
Tato šance se však před každým otevře teprve tehdy, když je kromě strachu z ovládání a touhy po svobodě jeho srdce čisté: když v něm neleží další možné důvody touhy ovládat druhé - pomstychtivost a sobectví, touha mít, vlastnit, energeticky olupovat jiné bytosti ve svůj vlastní prospěch, bez ohledu na prospěch celku. Pokud pak člověk pochopí princip fungování zákona odrazu a zákona o ovládání, je pro něho cesta k vlastnímu osvobození otevřena: na jeho vlastním rozhodnutí už potom záleží, vydá-li se po ní nebo ne.
Pokud se onen dotyčný rozhodne kladně, na určitém bodě své cesty narazí na působení dalšího zákona – zákona rezonance. Tento zákon říká, že energie určitého typu (myšlenka, pocit nebo čin) vyvolá tutéž energii v dosahu svého působení u každého, který v sobě má energetický vzorec tuto energii vytvářející. Silou rezonance tedy vzbuzujeme u svých bližních v okolí stejné myšlenky, pocity či činy jako sami máme či vykonáváme, pokud v našem i v jejich vědomí jsou zapsány stejné vzorce, které je vytvářejí.
A v těchto všech zmiňovaných skutečnostech je skrytý i návod, jak se bránit jakémukoli ovládání, ať už myšlenkovému, pocitovému či hmotnému: rezonance nikdy nemůže určitý vzorec myšlení, cítění či jednání v člověku vytvořit, může ho pouze zesílit. Proto má-li někdo v sobě vzorec nutící ho z jakéhokoli důvodu ovládat druhé, je snadným cílem pro ovlivňování tohoto typu. Řešení je proto jediné: objevit v sobě všechny tyto vzorce včetně důvodů proč vznikly, a prací se svým vědomím je přetvořit z podoby strachu do podoby lásky.
______________________
Předchozí text ke mně přišel jako teoretický úvod ke změnám na sobě, které jsem se v praxi chystala zvládnout. Jenže - jako například každá právní norma přijatá pro řízení lidské společnosti musí mít k sobě vypracovány prováděcí předpisy, aby ji vůbec bylo možné v praxi použít, potřebovala jsem i já něco konkrétnějšího, co by mi pomohlo pochopit oč se jedná, a jak tato fakta mohu uplatnit ve svém životě. Má další otázka tedy zněla: co je to vlastně ovládání, a proč vzniká? Cítila jsem, že v současnosti je to nejen pro mě téma takřka klíčového významu, protože všechny dosavadní společenské útvary byly a dosud jsou na ovládání založené. Co vidíme, když se podíváme okolo sebe? Ovládání – v nejrůznější formě, ať už očividné, nebo zastřenější nátěrem „kultivovanosti“. V poslední době se ovšem objevují náznaky, že tomu tak být nemusí, že se na základě probouzení stále většího počtu lidí začíná rodit ve společnosti starého typu společnost nová, založená na zcela jiných principech, než na jakých fungovaly společnosti dřívější. Proč to tedy dříve bylo takové jaké to bylo, a může-li to být jinak, tak za jakých podmínek?
