Moji milí, pojem „být sám sebou“ je možné brát ze dvou hledisek. Z hlediska osobnosti – Já Sám – člověk je sám sebou v momentě, kdy je schopen pravdivě vidět veškeré své přednosti či nedostatky, když tedy umí jednat v každém ohledu sám za sebe, když jeho reakce nejsou určovány ničím jiným než kvalitou této jeho osobnosti. Z hlediska Já Jsem (celku, Zdroje, Všejednoty) se člověk stává sám sebou tehdy, když tuto svoji poznanou osobnost přetvoří k jeho obrazu, čímž se pro něho výraz Já Sám a Já Jsem stanou synonymy: jeho osobnost tedy žádným způsobem nebude zkreslovat či omezovat projev jeho vyššího Já do reality hmotného světa. Cestě k těmto oběma stavům pak můžeme říkat „sebepoznání“.
Nyní si tyto nutné věci postupně rozebereme. Aby se člověk mohl sám na sebe podívat reálným pohledem, musí se nejprve zbavit všech iluzí které o sobě má, to je snadno pochopitelná věc. Ale jakým způsobem to může udělat? V prvé řadě je třeba uvědomit si důvod, proč se to vůbec děje. V pozadí každé iluze je vždy strach přijmout pravdu, proto se ji vědomí bytosti snaží „obejít“ skrze vytvoření vlastní konstrukce reality – iluze. Milí moji, v tomto konkrétním případě je to váš strach z uvědomění si vlastní nedokonalosti, z toho, že kdybyste ji přiznali sobě i ostatním, cítili byste se před sebou i před nimi pokořeni a poníženi. Nemusíte. Uvědomte si, že v každém okamžiku vaše pocitové vyladění závisí pouze a jedině na vašem svobodném rozhodnutí, a cítíte-li se v určité situaci pokořeni, je tomu tak proto, že to tak chcete – vy sami, ne vaše okolí. Máte v sobě výchovou v současném životě i vašimi přijatými názory z životů minulých uložen energetický vzorec který tyto dvě energie svazuje dohromady a nutí vás nasazovat si masku klamného zdání dokonalosti vůči komukoli, kdo by svými skutečnými vlastnostmi dokazoval vaši dosavadní nedokonalost ve zvládnutí energií určitého životního principu. Už před věky lidstvo jako celek tento model chování přijalo za svůj, protože to pro většinu z lidí bylo pohodlnější, než uznat ve světle pravdy své nedostatky a z nich pramenící chyby, a svou prací na sobě je odstranit. Zvolili cestu lži a klamu, cestu odtržení od reality, cestu strachu…
Doufám však, že necítíte stud, moji milí – i tato cesta byla nutností, aby lidstvo poznalo oba možné základní stavy vědomí – strach i lásku, a mohlo v sobě svobodně podle svých cílů volit jejich použití.
Víte nyní, kam vedla v minulosti cesta strachu, povím vám teď tedy něco o cestě lásky. Tato kniha je určena pro ty z vás, kteří se rozhodnou svým životem následovat tuto cestu. Pokud ji zvolíte, volíte tím zároveň pro sebe cestu pravdy, protože pravda a láska jedno jsou. A jaké je praktické provedení této volby? Jak to máte udělat, jak se naučit odložit iluze a vyměnit je za pravdu?
V prvé řadě – abyste něco mohli odložit, musíte to umět rozeznat. Podíváme se nyní tedy, jak lze odlišit pravdivý pohled na sebe od pohledu iluzorního.
Abyste mohli pravdivě spatřit sama sebe, musíte k tomu použít jiné oči než své vlastní, jejichž pohled je tvořen všemi vašimi názory o vás i o světě okolo vás: mísí se tedy v něm pravda s iluzí. Ony „jiné oči“ pak představuje zrcadlo vám z okolí nastavované ve formě všech energií, které k vám zvnějšku přicházejí, ať už ve formě nějaké události, myšlenky či pocitu které ve vás okolí vybudí, nebo konkrétního činu, který je zaměřen směrem od někoho k vám. Pokud jednáte určitým způsobem, který považujete za správný a vaše energie jsou v souladu s tím, co k vám zvnějšku přichází, pak cítíte harmonii a pocity klidu a míru: pak odpovídají vaše energie pravdě, protože váš čin a reakce okolí na něj jsou v souladu. Pokud tomu ale tak není, a z reakce svého okolí cítíte disharmonii ve formě jakéhokoli negativního pocitu, který vám charakterizuje onen zážitek jako nepříjemný, vězte, že v tomto směru je váš pohled na sebe, tedy i na okolní realitu pokřiven, a vaše okolí vám toto pokřivení zrcadlově odráží.
V tomto okamžiku si podle výše zmíněných možností můžete vybrat, jak reagovat: buď zvolíte strach ze svého zrcadla a odmítnete přijmout svoje vracející se energie jako vlastní, čímž odmítáte i pravdivý pohled na sebe sama – pak jako svoji realitu volíte iluzi. Následkem toho začínáte ze svých problémů obviňovat svoje okolí, nebo přijímáte přicházející energie s pocitem křivdy jako takzvané „rány osudu“, které pranic nemůžete ovlivnit. Samozřejmě se pak cítíte ublížení, nesvobodní a bezmocní.
Druhou variantou vaší reakce je volba lásky, volba pravdy; což znamená vaše bezvýhradné přijetí veškerých energií k vám z okolí přicházejících jako zrcadlového obrazu energií vašich. Moji milí, jakmile toto uděláte, a takto zodpovědnost za celý svůj život přijmete, víte, že tvorba vaší reality je zcela a úplně ve vašich rukou: pak disharmonie vámi vnímané z vašeho okolí vám jasně naznačují, kde vaše energie jsou v rozporu s obecně platnými zákony tkajícími strukturu tohoto světa, a kde tudíž nemáte pravdivé vnímání situace – právě proto, že určité energie vnímáte jako disharmonie. Proč tomu tak je, a že tomu tak vůbec být nemusí, to se vám pokusím vysvětlit v následujících řádcích.
Protože soulad s těmito zákony je neoddělitelnou podmínkou pro energetické sjednocení vaší osobnosti s Já Jsem – Zdrojem - Všečjednotou, což zaručuje čistý prostup jeho energií skrze vás do hmotné roviny, „stát se sám sebou“ v úrovni tohoto sjednocení znamená cestu rozeznávání a napravování všech nedokonale pochopených energií v sobě. Být sám sebou z energetického hlediska znamená, že člověk v každém okamžiku zná svoje hranice, ví, kde končí jeho Já a začíná Já ostatních. Cesta k tomuto stavu je postupná – prochází přes stádia, kdy člověk o této problematice ještě ani nezačal uvažovat, pak kdy už ví že něco takového existuje, následně kdy ji začne do hloubky probírat a učit se jejím zákonům, a konečně kdy podle ní začne žít a převádět ji do praktického života. Pochopí, že podle zákona zrcadel – karmy - bude moci být sám sebou jen do té míry, do jaké onu svobodu bytí přizná ostatním.
A pochopí také věc, která je na začátku práce na sobě možná nejdůležitější, protože otevírá cestu k bezbolestným změnám: že sám sebe se vším všudy nedokáže přijmout pravdivě do té doby, dokud nezačne sám sebe milovat, zcela a bezvýhradně, přestane se tedy odsuzovat a trestat za chyby a omyly.
Přijetí sebe sama a bezvýhradná láska k sobě jsou jedno a totéž. Ovšem dokud člověk svým srdcem neprocítí proud lásky k sobě samotnému směrovaný, a neprožije blaho spočívající v pocitu dokonalého sebepřijetí, nemůže se dokonale poznat v tom smyslu, že se před jeho vědomým pohledem reálně otevřou všechny jeho charakterové vlastnosti, ať už je do té doby považoval za dobré nebo špatné. Pokud totiž nedokáže přijmout svým vědomím fakt, že je láskyhodná bytost v každém okamžiku svého bytí, ať už se v něm chová jakkoli, pak obrací do oněch svých „nepřijatelných“ oblastí energie odsuzování a odmítnutí, čímž je od sebe izoluje, protože je neuznává za svoji právoplatnou součást. Energie odmítnutí působí navíc ve vědomí člověka velmi bolestně, proto je obranné mechanismy raději spolu s důvodem jejich vzniku ponoří do podvědomí, aby ona bolest nemusela být neustále ve vědomé rovině vnímána. Vědomí člověka takto ztrácí celistvost, protože je postupně rozděleno do úseků, mezi nimiž probíhá buď velice malá, nebo vůbec žádná komunikace.
Nic se tímto však neřeší, protože bolest z tohoto odmítnutí, kterou člověk nechce prožít v sobě, je nucen prožívat zvnějšku, odkud se mu z vědomí vytěsněné energie promítají. Přicházejí k němu cestou rezonance, protože ačkoli tyto energie odmítl, přesto nemohly přestat být jeho součástí, a tudíž přitahují zvnějšku energie stejného typu: vnitřní konflikt v člověku vyvolává jeho vnější konflikt s okolním světem.
Takto vzniká ta část lidského Já, které se říká podvědomí - odmítnutím určitých částí sebe sama, které člověkem byly vytěsněny z vědomě prožívané skutečnosti. Podvědomí navíc uzavírá člověku kontakt s Já Jsem – Zdrojem – Všejednotou přesně v té míře, jaký je poměr těchto odmítnutých částí člověka k těm přijatým: dokud je tedy znovu nepřijme do vědomí a zároveň svým pochopením jejich pravé podstaty nepřetvoří do nové, přijatelnější kvality, do té doby nebude moci navazovat vědomý kontakt s vyššími složkami své bytosti buď vůbec, nebo jen ve velmi omezeném rozsahu.
Jakmile člověk pochopí, co se skrývá pod slovy „umět přijmout sám sebe“, najde i nový, konstruktivnější přístup k řešení svých problémů. Přestane-li se za chyby vinit a odsuzovat, neklesá těmito negativními emocemi jeho vibrační úroveň, tudíž může situace řešit v daleko větším nadhledu, klidu, míru a harmonii, protože láska sama k sobě otevírá přímý kontakt k Já Jsem: skrze lásku je podvědomí dokonale otevřené a přístupné, a člověk v tomto okamžiku vidí všechny své chyby a omyly jako na dlani, spolu s nejvhodnější cestou k jejich řešení. Podaří-li se pak člověku takto proměnit svůj přístup k sobě, podle pravidla shody mikrokosmu s makrokosmem zjistí mnohdy s překvapením, že stejným způsobem jako dokáže přijímat sebe, přijímá i svoje bližní spolu s celým světem okolo: bez odsuzování a s ním spojené bolesti kterou druhým působí, a která se mu podle zákona karmy odrazem vrací. Tam, kde je bezvýhradné přijetí, už neexistuje bolest, protože zmizela její příčina – iluze.
Tato práce na sobě, obzvlášť v začátcích, je jen zřídkakdy krátkodobá, protože v případě déletrvajících chybných názorů je nutné novým úhlem pohledu přeměnit všechny jejich záznamové „vrstvy“ uložené ve všech minulých životech. Ovšem s nalezeným láskyplným přístupem, s vírou, nadějí a radostí ze smysluplné existence, se tato cesta stává pro člověka daleko příjemnější, než kdy dříve byla: stává se radostnou hrou, nikoli otrockou dřinou.
Přeji vám, moji milí, abyste tuto vnitřní radost a lásku k sobě i ostatním nalezli co nejdříve, a pokud ji už máte, aby se stále prohlubovala.
________________________
Když jsem si uvědomila, jak destruktivní jsou energie sebeodsuzování a sebetrestání, a naučila jsem se alespoň do jisté míry jejich vliv ze svého života odstraňovat, tehdy jsem teprve začala jasněji a pravdivěji vnímat, které mé vlastnosti ještě nejsou v mém vědomí dovedeny do stavu harmonie a dokonalosti. Ze svého vztahu s okolím a ze situací do kterých jsem se jejich působením dostávala, jsem se pak začala učit jak nacházet řešení, a jak ho uplatňovat v praktickém životě skrze jedinou změnu, kterou můžeme provést, aniž bychom se znovu a znovu zaplétali do vazeb vzájemných závislostí: skrze změnu sebe sama.
Z diskusí se svým učitelem o této problematice jsem pochopila mnohé, a jedním ze základních faktů teď začnu: v tomto světě se učíme a provádíme praktické zkoušky cestou výměny energií ve vztazích, a každý vztah je možné brát jako energetický systém, v němž energie proudí podle určitého přesného schématu. Známe-li ho, je to klíč k úspěchu zvládnutí svých energií, a tudíž i svého života. A tohoto tématu se bude týkat následující vstup mého učitele…
