Čím vás tedy budeme na dalších stránkách společně provázet, to už víte. Ale než se před vámi do větší šíře rozvine náš dialog otázek a odpovědí na téma „návod k použití sebe sama“, měla bych nejspíš napsat pár slov o tom, jak to vlastně všechno začalo - kam až sahají kořeny vzniku tohohle textu…knihy.
Na počátku byla…..touha. Nejprve naprosto nepojmenovatelná. Toužila jsem po něčem a nevěděla po čem. Vše co jsem v té životní etapě mohla pojmenovat byl jen pocit, že v mém životě něco velice podstatného chybí. Ale co by to mělo být?
Hledala jsem podle svých možností. Četla jsem, jezdila na nejrůznější kurzy, poznávala jsem co se dalo….a ze všeho toho hledání mi do vědomí vyplynula jediná skutečnost: ať shromáždím jaké chci vědomosti, nejsou mi k ničemu, protože můj pocit nenaplnění to neodstraní.
V čem byl problém? Nevěděla jsem. Nikdo, koho jsem tehdy znala, mi nedokázal odpovědět. A tak mé dilema vyústilo v situaci, kdy se celé mé nitro v průběhu mnoha týdnů a měsíců postupně stávalo otázkou a zároveň výkřikem o pomoc: „Existuje vůbec někdo, kdo mi odpoví na moje otázky, kdo mi pomůže najít co hledám?!“
Existoval….a pomohl. Ale cesta k přijetí oné pomoci pro mě tehdy zdaleka nebyla jednoduchá, i když nyní z odstupu času vím, jak jemně a přesně byl řízený každý její krok… a jakmile jsem s dostatečným vnitřním odhodláním formulovala své přání, už jsem se nezvratně nacházela na cestě k jeho splnění.
Je to dokonalý mechanismus. Když přijmu za svůj určitý cíl, přijímám tím zároveň i fakt, že existuje má touha ho dosáhnout. Ale pak přicházejí podmínky, které je nutné k jeho dosažení splnit. Jsou vázané na cíl samotný – jeho podoba je přesně určuje a vymezuje. Dá se říci, že touha po dosažení určitého cíle navazuje jakousi energetickou spojnici mezi mnou a jím, a cestou rezonance okamžitě vyvstanou všechny naše energetické rozdílnosti, které mi v jeho dosažení brání. Jinými slovy – oněmi nutnými podmínkami je překonání rozdílů mezi mnou a mým cílem: dosažení totiž neznamená ujít nějakou cestu a přemístit se z jednoho bodu do bodu jiného, to je pravda pouze při dosahování cíle ve hmotné realitě. Dosáhnout cíle ve smyslu posunu vědomí znamená něco trochu jiného, znamená to se tím cílem stát. A to se dá učinit jen jediným způsobem – změnou sebe sama.
A jak jsem se musela změnit já, když se nyní ohlížím zpět na to, jaká jsem tehdy byla?
Mohu říci, že bez praktikování určitých technik práce s vědomím bych svého cíle nedosáhla. Nešlo by to ani bez dalších věcí: především bez neustálé bdělosti a ověřování toho, co je jako informace v každém okamžiku přijímáno do mého vědomí. Naprosto nezbytnou se pro mě stala meditace jako cvičení sebeovládání, tedy vylaďování svého vědomí na schopnost dosažení absolutního klidu myšlenek i pocitů.
Zjistila jsem svojí zkušeností, že kdo rozšíří své vnímání nad rámec pouze fyzických smyslů, ze začátku je jeho necvičené vědomí přístupné „dotyku“ jakékoli bytosti, než si praxí vypěstuje dovednost vnímat jen kvalitní informace. Zkráceně lze říci, že člověk má do této oblasti otevřený vstup bez rizika, že ho případné nezvládnuté energie zavedou na scestí teprve tehdy, když za prvé ovládne své pocity natolik, že nepřekážejí v činnosti rozumu, a za druhé naučí svým rozumem využívat energie pocitů tak, že je schopný zůstat sám sebou v jakkoli obtížné situaci. Zdravý rozum, soudnost a schopnost detailního nestranného logického uvažování v aspektech analýzy i užití citové energie v oblasti syntézy, to vše tvoří dohromady rozlišovací schopnost. A ta je v počátcích rozvoje vnímání věcí neocenitelnou, protože člověk, který se v ní stále cvičí jejím vědomým používáním, tím buduje kvalitu svého prostupu, který pak cíleně propouští také jen informace v požadované kvalitě.
Taková byla i historie vývoje mého vnímání: po několika důkladných rozčarováních jsem se naučila brát jako pravdivé jen to, co jsem si mohla nějakým způsobem ověřit, ať už přímým pozorováním nebo prověřením správnosti určité teorie v praxi. Dokud jsem neuměla procítit přímým vjemem kdo je na „druhé straně linky“ a byla jsem tudíž závislá jen na tom, co mi kontaktované entity o sobě řekly, často se stávalo, že jich ke mně pod jedním jménem přicházelo i několik najednou, přičemž přebírané informace byly mírně řečeno nevalné kvality. Cítila jsem proto bytostně nutnost najít si nějakou spolehlivou metodu, která by mi pomohla k rozlišení „kdo je kdo“. Pochopila jsem za čas, že v tomto ohledu mohu důvěřovat jen vlastním smyslům, v tomto případě samozřejmě nikoli těm fyzickým, ale vnitřním, takže jsem začala hledat, co by mi v jejich rozvoji a zdokonalení mohlo pomoci. A jako prostředek, kterým jsem své vnímání vylaďovala do větší kvality, jsem „objevila“ meditaci už nikoli jen jako příjemné relaxační spočinutí, ale jako něco mnohem víc.
Meditace byla pro mě nejprve nástrojem, jak se naučit umlčet vlastní zdroj myšlenek a pocitů - jako kdybych vypnula "rušičku" co během dne neustále působila když jsem myslela a cítila, a znemožňovala mi přijímat informace jinak než cestou fyzických smyslů. Jejím prostřednictvím jsem zjistila, že onen „mentální a pocitový hluk“ je největší brzdou jasného vnímání, a zjistila jsem také, že jsem o jeho existenci zpočátku vůbec nevěděla…já sama sobě jsem si byla tou největší překážkou v rezonančním napojení na jiná vědomí, lépe řečeno moje ustálené „zlozvyky“ v používání svých nástrojů – myšlení a cítění. Jaké byly, to jsem si paradoxně neuvědomovala do té doby, než jsem zjistila jejich existenci a začala hledat možnosti jejich odstranění – úporně, vytrvale…často střídavě se smíchem i pláčem, a občas i zuřivě. Bylo to náročné, ale také krásné, protože jsem v okamžicích kontaktu se svým učitelem jasně cítila, jak spolu s rostoucím sebeuvědoměním spojeným se sebeovládáním v oblasti myšlenkové a pocitové se mé vnímání rozšiřuje a zkvalitňuje, a jak moje „nectnosti“ postupně mizí a rozplývají se v nových způsobech uvědomování. Cítila jsem s rostoucí jasností své vědomí jako zrcadlo které mohu svojí vůlí ovládat, a které může informace nejen vysílat, ale také přijímat….celý tenhle proces sebeuvědomění trval tři roky.
A jaká byla praktická stránka? Ještě v době, kdy jsem s tímto kontaktem začínala, jsem dostala od svého učitele jako podmínku práce s ním minimálně hodinu meditace denně: řekl mi, že onen můj klid vědomí skrze odpoutání se od jeho nástrojů (myšlenek, pocitů a hmotného těla) je pro přímý kontakt s jeho vědomím nutnou a nezbytnou podmínkou, jinak by konečné vyladění mého vědomí na něj trvalo moc dlouho, pokud by bylo vůbec možné. Mohu říci, že první měsíc naší spolupráce mi tato činnost časově zabírala téměř tři hodiny denně, usedala jsem do meditace, kdykoli se mi naskytla volná chvilka. Meditovala jsem ráda, jinak by to při běžných denních povinnostech nebylo možné zvládnout. Jako oběť a utrpení jsem tu změnu v trávení svého volného času rozhodně necítila, a myslím že tak to i má být: nemá přece cenu dělat cokoli, i když cíle jsou sebevznešenější, pokud to člověk nedělá s radostí a láskou, jako odpověď na nejhlubší potřeby svého nitra…
Postupem doby jsem čas strávený v meditaci podle svého cítění zkracovala, až jsem dospěla do bodu, kdy jsem dokázala fungovat při jakési „bdělé meditaci“ i při běžných denních činnostech. Dosáhla jsem stavu, kdy si přítomnost svého učitele uvědomuji neustále, a na svoje otázky dostávám okamžité odpovědi. Klasickým způsobem (s fyzickým vyloučením rušivých vlivů okolí) medituji jen pro dosažení hlubšího soustředění, jen když se potřebuji detailněji zaostřit na nějaký problém a přijmout širší úhel pohledu, na který dosud v běžném stavu vědomí neumím dosáhnout.
Mohu-li zmínit svoje poznatky z tohoto období mého života, pak dlouhodobější meditace při vědomém zaostřování buď přímo na Zdroj či na nějakou vyšší dosud individualizovanou duchovní bytost umožňuje někdy i velmi značné zvýšení vibrací, ovšem podle schopnosti člověka "vypojit" vlastní myšlenky a pocity. Ten, kdo praktikuje takovouto meditaci, se na delší či kratší dobu stává podle svých možností více či méně bdělou součástí vědomí vyššího řádu, které v sobě jeho samotného jako jednu z nižších podjednotek zahrnuje. V takovém stavu vědomí přijímá po dobu meditace informace, které jsou vázány na onu vyšší vibrační hladinu. A tento fakt vystihuje ve skutečnosti podstatu oněch "vyšších bytostí"- je to vědomí nižších entit sjednocené do nové kvality. Po dobu meditace člověk rozumí všemu, co takto přijímá, po jejím ukončení to už ale není samozřejmost. Pak může i zapomenout věci, o kterých si v tu chvíli myslel, že je s naprostou jistotou ví. I tahle schopnost se ale dá cvičit, a když meditujeme pravidelně a efektivně, schopnost zapamatovat si se stále zvyšuje.
Při započetí jakékoli práce se svým vědomím je ovšem potřebné stanovit si cíl, k němuž má vést. Mým cílem bylo a je splynout svým vědomím se Zdrojem, odkud všechny projevy jsoucna vycházejí. To byla jedna z prvních otázek mého učitele – zeptal se mě: „Co je tvůj cíl? K čemu ti má naše spolupráce pomoci?“ Odpověděla jsem tehdy cosi velmi nepřesného a zároveň necelistvého…..přesně v duchu energií, které v té době tvořily mé Já. Byla jsem nezaostřená a jaksi „rozplizlá“ do mnoha dílčích okruhů vědomí, které spolu buď nemluvily vůbec, nebo jen velice omezeně. Uvědomuji si při této vzpomínce i veliký vděk a zároveň obdiv vůči mému učiteli, který se mnou měl trpělivost vpravdě nekonečnou. Postupně mě skrze další a další otázky vedl k poznání, co mým cílem opravdu je, ne co si jen myslím, že mým cílem je… A jakmile jsem si ten cíl uvědomila, postupně mi k němu začaly přicházet i informace o cestě, jak ho mohu dosáhnout - skrze pochopení zmíněných dílčích projevů v jejich celistvosti, tudíž následně skrze pochopení jejich podstaty - Zdroje samotného.
Kontakt s duchovním učitelem je individuální záležitost. Dají se sice určit jakési hlavní způsoby napojení, ale podle mých zkušeností každý člověk s takovým kontaktem ho má nějakým způsobem jedinečný a neopakovatelný. Já například začínala komunikovat pomoci siderického kyvadla (pendlu) a tabulky písmen, a postupně jsem zjistila, ze slyším určité slovo ještě dříve, než mi ho kyvadlo písmeno po písmenu ukáže. Pak už jsem tuhle hmotnou pomůcku přestala potřebovat. Svého učitele jsem už docela dobře slyšela, a postupem času se slovní odpovědi začaly objevovat v podobě myšlenek beze slov, a následně jakýchsi informačních „hologramů“, ve kterých bylo ve zlomku sekundy obsaženo úplně všechno.
Svůj kontakt registruji při plném vědomí, v bdělém stavu. Dříve jsem ho dosahovala pouze v meditaci, nyní se dá říci, že už se pro mě stal běžným v tom smyslu, že k jeho dosažení nevynakládám žádné úsilí, prostě v něm jsem, kdykoli si ho uvědomím. Mohu se na něj tedy zaostřit kdykoli potřebuji, aniž bych vnímala rozdíl mezi takovou komunikací a mým obvyklým stavem vědomí, ve kterém se nacházím v průběhu celého dne. Je to pak pro mě podobné, jako když mluvím s někým, kdo stojí vedle mě, i když ne přesně stejné, protože je to rozhovor na úrovni myšlenek, jehož se fyzické smysly neúčastní.
Když mluvím o svém učiteli, často se mě lidé ptají, jestli by mohli získat svůj vlastní kontakt, a pokud ano, tak jakým způsobem. Domnívám se, že takovýto kontakt (ať už v této či v jiné formě) může získat každý člověk, který je pro něj připravený. A v čem tedy spočívá taková příprava? Prvotní podmínka je myslím jediná – upřímná a nezištná touha po dosažení vyššího poznání, které je touto cestou otevíráno. K ní se řadí hned podmínka druhá – je to přání i jakýsi slib zároveň: dát k dispozici to nejlepší ze sebe, nabídnout všechny své schopnosti, aby mohly být touto cestou co nejlépe využity pro prospěch celku. Co je ale nutné k tomu, aby tato podmínka mohla být splněna? Aby člověk mohl nabídnout vše co má, musí to nejprve umět objevit. Protože pracovat můžeme jen s tím, co jasně vidíme. Z této věty vychází i následná otázka: kdy tedy můžeme využít své možnosti a schopnosti skutečně dokonale? Myslím, že závěr je jednoznačný – teprve tehdy, až dokonale poznáme sami sebe…a teprve tehdy se sami sebou skutečně staneme.
Co ale pro to musíme učinit? Nechám nyní promluvit svého učitele v prvním vstupu, který se jmenuje….
