Cesta za štěstím

Kudy se má člověk vlastně vydat, když na světě je tolik cest?
Prvním krokem jak najít svou Cestu, je najít svou Cestu :-) . Já osobně vám neřeknu, kudy se máte vydat. Jediné, co mohu nabídnout (a to také ve svých textech dělám), je má vlastní cesta. Věřím, že každý z nás si přeje být šťastným. Naplnění tohoto může ale být pro každého z nás jiné. Někdo bude šťastný, až bude mít životního partnera, rodinu, auto, dům a bohatství, jinému postačí být zdravý, někdo bude šťastný, když budou lidé kolem něj šťastní a jiný bude zas šťastný, když udělá zkoušku ve škole. Záleží tedy vždy na tom, co chcete a co si myslíte, že vám přinese štěstí. V životě člověk vystřídá (často i během jednoho dne) spoustu tužeb, které ho dle jeho přesvědčení přivedou ke štěstí.

Lidé se mnohdy upínají na nějaké své "vzory štěstí" a snaží se dělat totéž co oni, aby také oni sami byli šťastní. Ale kdo ví, jestli je třeba Bill Gates opravdu šťastný, že? :-) Co se týče světců a jiných vzorů moudrosti, pak se nesnažte kopírovat cestu, kterou prošli. Tito lidé mají či měli svou cestu a svůj osud a vy kráčíte zase po té své. Spíše se však soustřeďte na to, co se vám tyto moudré bytosti snažily a snaží předat.

Začněte tedy tím, že zjistíte, co doopravdy chcete. Pozorujte se a zjistěte, co vám přináší radost a proč (-jestli je to z lásky nebo třeba pocitu moci a nadřazenosti). Já jsem měl mnoho cílů, o nichž jsem si myslel, že mi přinesou štěstí - chtěl jsem se naučit levitovat, astrálním cestováním poznávat jiné světy, mít obrovský dům jako zámek nebo třeba jít do politiky a změnit systém státu do pozitivnější duchovní podoby :-) Ale pravé štěstí se neskrývá vně, ale uvnitř člověka. Jaké štěstí by bylo naučit se levitovat? Jen bych se tím chlubil a cítil bych se vůči ostatním nadřazený. A k čemu by mi bylo v mém domě-zámku 8 ložnic? Stejně spím v jedné posteli...

Ve svém hledání štěstí jsem zjistil, že je pro mě jednodušší najít si to, co mi přináší neštěstí/nerovnováhu - co mě vytrhává z harmonie než to, co mě dělá šťastným (-člověk to častokrát pro samozřejmost přehlédne). A tak jsem v sobě sebepozorováním začal objevovat zvýšenou agresivitu, lpění, různé strachy, touhu po moci atd. a nakonec si nastavil cestu, která díky postupnému oprošťování se od toho, co mě činí nešťastným - co nepřijímám (-což je pro každého individuální), mě dělá čím dál tím šťastnějším. Časem jsem přišel na to, že vše, co mě vytrhává z harmonie, má jednoho společného jmenovatele, a tím je nepřijetí (=strach = oddělenost) něčeho (věci, situace) nebo někoho (ať už někoho jiného nebo sebe). Díky zkušenostem, ale třeba i filozofii o bezvýhradném přijetí jsem zjistil, jakým způsobem lze měnit nepřijetí v přijetí, strach v lásku, sebekritiku v sebelásku a další. Teď už jde o to tak vědomě žit - stávat se nejkrásnější představou, kterou o sobě samém chci já sám mít. Jak na to, píšu v dalších svých textech.
A toto je má cesta za štěstím. :-)